Bowie, David - Station to Station (1976)

24.08.2017 Artie | #

Ač mě z hudební tvorby Davida Bowieho nejvíce oslovila jeho tzv. Berlínská trilogie, album Station to Station by v mých očích mohlo s klidem soupeřit o titul nejlepší desky 70. let. O to víc mě překvapuje, že má na progboardu pouhou jednu recenzi – nuže, pokusím se to tedy napravit.

Historie alba je poměrně známou záležitostí – poté, co Bowie nahrál ve spolupráci s Johnem Lennonem (mega hit Fame) soulovou desku Young Americans, a zkusil si roli mimozemšťana ve filmu „Muž, co spadl z nebe“ (záběr z filmu posloužil jako obal desky – Bowie v ní nastupuje do nitra kosmické lodi), skončil v roce 1976 v Los Angeles a představil světu svou novou persónu – Štíhlého bledého vévodu, jakéhosi árijského bezemočního aristokrata, směs Bowieho fascinace kabaretem meziválečné Evropy (a Andaluským psem), Frankem Sinatrou, Nietzschem, fašismem, okultními vědami a německým romantismem. Nakolik šlo o pouhou divadelní postavu či nové alter-ego není vzhledem k Bowieho psychickému stavu v době nahrávání alba zcela jasné. Těžká závislost na kokainu (prý v té době konzumoval pouze kokain, papriky a mléko) způsobila, že si Bowie z let 1974-76 téměř nic nepamatuje a později přiznal, že byl na samé hranici fyzického i psychického kolapsu – v tehdejších rozhovorech cosi blábolí o nemrtvých a Hitlerovi, od čehož se později distancuje. Je tedy téměř fascinující, jak dobrou desku se mu povedlo nahrát.

Hudebně deska kombinuje dva zcela odlišné světy – jednou nohou zůstává v americkém funku a soulu, druhou stojí v kombinaci britského art-rocku a německých krautrockových pokusů s elektronikou kapel jako byly Kraftwerk či Neu! (z nichž později hudebně čerpá Bowie v Berlíně). Zní to jako hudební guláš, ale světe div se, ono to funguje naprosto dokonale! Hned první skladba z alba, titulní Station to Station, je naprosto dokonalý song – desetiminutový art-rockový klenot, který začíná zvuky lokomotivy, následovaný piánem, kytarou a strojově přesnými bicími, které v půli skladby najedou na chytlavý pseudodisco rytmus, a to vše za zcela dokonalého Bowieho zpěvu. Skladba má velice obtížně interpretovatelný text, ve kterém se mísí verše o křížové cestě (proto „station to station“), evropské literatuře a nakonec i o lásce a kokainu. Skvělá skladba, která ani přes svou délku nikdy nezačne nudit a dá se poslouchat stále dokola; za zmínku stojí i skvělá živá verze z koncertního alba Stage, kterou kytarové šílenství Zappova kytaristy Adriana Belewa posouvá ještě o úroveň dál.

Druhá skladba je Golden Years, kterou David původně nabídl Elvisovi, který jí odmítl a tak vznikl jeden z Bowieho největších hitů. Méně experimentální, více ve stylu předchozího alba a tedy i dost rytmická skladba, která si stále zachovává něco z Bowieho pověstné excentričnosti (pískání na konci) a snad i proto je nejpopulárnější písní z celého alba. Následuje naprostý opak předchozího songu, Word on a Wing – romantická, snová píseň, ve které Bowie zpívá snad o Bohu, snad o nějaké lásce, která ho zachrání z psychického teroru a naprosté mizérie, ve kterém se tou dobou nacházel. Po letech několikrát přiznal, že tato píseň byla zoufalým voláním o pomoc. Opravdová nádhera!

Druhá strana desky začíná zřejmě nejšílenějším a zároveň nejvtipnějším songem (aspoň co do textu) na celém albu – TVC 15, funková skladba, ve které Bowie vypráví surrealistický příběh o tom, jak jeho přítelkyni pohltila holografická televize a on se jí snaží zachránit. Tahle šílená historka má reálný základ, kdy během jednoho drogového večírku měl Davidům přítel Iggy Pop halucinace, že se snaží obživlá televize sníst jeho milou. Mimochodem, jedná se o skvěle zazpívanou skladbu – Bowie během slok zpívá jakoby ledabyle, spíše vypráví, aby následně během refrénu začal panicky křičet hrůzou o pomoc. Předposlední Stay je částečným návratem k tvrdšímu zvuku úvodní skladby – začíná kytarovým riffem, který následně spolu s výraznými bicími dominuje celé skladbě. Zvukově mi vzdáleně připomíná některé momenty z alba Physical Graffiti od Led Zeppelin – zásluhu má na tom především hutná kytara Earla Slicka.

Poslední skladbou na albu je naprosto dechberoucí cover písně Wild is the Wind, který je podle mě jednou z nejromantičtějších věcí jaké kdy Bowie nahrál. Zásluhu na tom má krom skvělého aranžmá především procítěný zpěv, ve kterém je naplno cítit vliv Franka Sinatry. Nádherná věc, kterou Bowie zakončuje jedno z nejlepších alb, které kdy nahrál a uzavírá jednu éru ve svém hudebním i osobním životě – byť základy pro budoucí berlínské experimentování s elektronikou Bowie položil již tímto albem a Station to Station tak zůstává jakýmsi uměleckým mostem mezi soulovým Bowiem a následným berlínským dobrodružstvím.

Ať už je to neotřelými experimenty, chytlavým zvukem či skvělými texty, zůstává (alespoň pro mne) album Station to Station art-rockovým diamantem a jedním z absolutně nejlepších alb let sedmdesátých, které se může směle porovnávat s nejslavnějšími alby své doby, a zcela jistě stojí za to si ho poslechnout (hudebním fajnšmekrům mohu doporučit loni zremasterovanou edici, která zážitek z alba ještě umocňuje). Pět hvězdiček bez váhání!

reagovat

POsibr @ 24.08.2017 17:04:25
Station to Station sa mi pod kožu vrylo asi až pri druhom, treťom posluchu, ale odvtedy na toto kokaínové šialenstvo nedám dopustiť! Bez výhrad ho púšťam do žily od začiatku do konca a predstavuje pre mňa jeden z Bowieho žánrových vrcholov (všetky vidím v 70. rokoch).

Vďaka za pripomenutie a recenziu. Je pravdou, že Bowie tu až toľko fanúšikov/recenzentov v súčasnosti zrejme nemá. Som rád, že sa k nám pridal ďalší.

tykeww @ 24.08.2017 17:51:19
Přidávám se k POsibrovi, i já jsem moc rád za povedenou recenzi s náhledem do soukromého života Davida Bowieho, který je od toho uměleckého samozřejmě neodlučitelný. Neviděl bych ale všechny vrcholy v sedmdesátkách - mám moc rád i dřívější Space Oddity a pozdější Earthling (přestože trochu zahleděnou do svého elektronického kabátu), písničkovou Reality nebo koneckonců i Blackstar.

POsibr @ 24.08.2017 18:08:59
Samozrejme, pri Bowieho žánrovej a albumovej plodnosti sa určite dá nájsť viacero favoritov, aj naprieč dekádami.

Pre mňa osobne to sú však všetko počiny 70. rokov, konkrétne (chronologicky):

Hunky Dory (Bowieho nezameniteľný pesničkársky rukopis, za výdatnej asistencie M. Ronsona).

The Rise and Fall... skrátka Ziggy Stardust (tu obdivujem celkovo ten rockový sound a drajv, či už k tomu pridáme glam nálepku, alebo inú - album dávam na jeden nádych).

Young Americans (áno, aj soul-funky Bowie mi imponuje, dokonca niektoré piesne z albumu patria medzi moje najobľúbenejšie).

Station to Station (ako som spomínal, album mám veľmi rád, tá fúzia art rocku s dozvukmi funky a soulu je naozaj úchvatná a celá opradená istým mysterióznom - holt, Bledý vojvoda zanechal stopu aj na Bowieho duši).

Čestná spomienka patrí zvyšným počinom z tejto dekády. Berlínska trilógia sa mi tiež páči, ale tam to je skôr o individuálnych kúskoch ako o celej koncepcii. TMWSTW je tvrdý nárez, ale tiež ho beriem skôr po častiach.

Čo sa týka Space Oddity, až na dva-tri kúsky z albumu z neho nie som nejako extrémne nadšený. Holt, tento britský psych-folk ma poväčšinou necháva chladným. Dlho som však album nepočul, možno je čas napraviť to.

tykeww @ 24.08.2017 18:41:23
Hm, no silně mě zaujal termín "britský psych-folk", podle mě je dost výstižný. Zrovna včera jsem poslouchal Donovana a tam mi to přijde ještě trefnější.
U Bowieho to byla jen krátká epizodka a dlouhodobě by mu to nesedlo, na jedno album to bylo tak akorát a Space Oddity si pouštím rád. Z Bowieho šedesátek mě baví také jeho počátky v kabaretním duchu - to bylo takové hravé a úsměvné :)

Petr_70 @ 25.08.2017 07:44:25
Nepatřím mezi znalce a velké obdivovatele tvorby D.B., mnoho jeho alb si už příliš nevybavuji a některá mne ani příliš nezaujala. Ale tohle je výborné a zatím to nejlepší, které jsem od něj slyšel.

Jarda P @ 25.08.2017 10:48:01
Tímto albem v podstatě končí můj zájem o Bowieho. Nejraději mám období od alba The Man Who Sold the World po Diamond Dogs a pak právě toto album. Naopak vychvalované berlínské období jde naopak zcela mimo mě. Z novějších se mi už líbí jen Hours, kde se vrátil s hutným rockovým zvukem.

EasyRocker @ 25.08.2017 12:18:53
Taky nejsem Bowieho skalním fandou, řada jeho experimentů mi nesedla a celkově ta glamrocková vlna nějak prošustila kolem. Ale tohle album mám a má zvláštní, napjatou a temnou atmosféru. Vynikající motivy TVC15 jen tak z hlavy nedostanu.

Artie @ 28.08.2017 10:28:01
Díky za komentáře - je zajímavé pozorovat jak je Bowie vnímán v rámci komunity Progboardu (byť jsem si všiml, že zde nepatří k nejfrekventovanějším umělcům). Mě osobně baví nejvíce Bowie od tohoto alba až po Scary Monsters (živák Stage je snad moje nejoblíbenější live album), glamrocková vlna mě krom vynikajícího Ziggyho také nechala z větší části chladným. Co bych ale doporučil k poslechu je určitě tzv. neoklasický Bowie, alba Hours-Heathen-Reality, která jsou návratem k přímočařejšímu rocku a skvěle se poslouchají - vlastně bych k nim přidal i předposlední Next Day, který jsem si v poslední době hodně oblíbil (i když je teď trochu ve stínu fantastického posledního alba Blackstar).

08.01.2008 Jan Šimek | #

Album Station To station je podle mého soudu hned po Low druhé nejlepší album Davida Bowieho z druhé půle 70.let. Jediné, co bych vytkl je to, že písničky jsou moc dlouhé a některé by neuškodilo zkrátit, kupř. singl edity písní Stay či Wild Is The Wind mi vyhovují více. Station To Station má daleko větší grády naživo, např. na koncertním dvojalbu Stage. I tak je ale toto album výtečné, možná může odradit někoho malým počtem obsažených skladeb a jejich mamutí délkou, i když slovo mamutí je zde jistě velmi relativní. Nicméně, věřte mi, stojí za to.
reagovat

iggi @ 01.03.2011 23:14:36
Od stanice do stanice - je to už něco úplně jiného,
a díky Bowiemu se ocitáme s předstihem v nové vlně.
Jak bych to asi tenkrát nedocenil,
o to víc bych si album vychutnal počátkem let osmdesátých, zachvácen New wave naplno!!!
Bohužel se mi tak nepoštěstilo, neboť jsem z art- rockového vlaku přestoupil rovnou na vlnku a D.B. dílo 60-70 let prakticky zmapoval až před 3 lety !!!!
O to víc se jako staromilec kloním k jeho tvorbě 67-
74 a s výjimkou Heroes konec. Prostě je to experimentování a z dnešního pohledu dost passé.
Ale melodické věci let 60. až po hard rockové riffy
počátku 70. let D.B. tvorby mají pro mě šťávu dodnes-
díky "trubce" neboli You tube si tehdejší atmosféru
vychutnávám naplno. Ještě jedné věci si nelze nevšimnout - díky bouřlivému životu se již během 70.let měnil k horšímu rok od roku Bowieho hlasový rozsah včetně zabarvení - snadno rozpoznat i na dobových interview v průběhu pár let !!!