Bowie, David / Station to Station (1976)

Ač mě z hudební tvorby Davida Bowieho nejvíce oslovila jeho tzv. Berlínská trilogie, album Station to Station by v mých očích mohlo s klidem soupeřit o titul nejlepší desky 70. let. O to víc mě překvapuje, že má na progboardu pouhou jednu recenzi – nuže, pokusím se to tedy napravit.

Historie alba je poměrně známou záležitostí – poté, co Bowie nahrál ve spolupráci s Johnem Lennonem (mega hit Fame) soulovou desku Young Americans, a zkusil si roli mimozemšťana ve filmu „Muž, co spadl z nebe“ (záběr z filmu posloužil jako obal desky – Bowie v ní nastupuje do nitra kosmické lodi), skončil v roce 1976 v Los Angeles a představil světu svou novou persónu – Štíhlého bledého vévodu, jakéhosi árijského bezemočního aristokrata, směs Bowieho fascinace kabaretem meziválečné Evropy (a Andaluským psem), Frankem Sinatrou, Nietzschem, fašismem, okultními vědami a německým romantismem. Nakolik šlo o pouhou divadelní postavu či nové alter-ego není vzhledem k Bowieho psychickému stavu v době nahrávání alba zcela jasné. Těžká závislost na kokainu (prý v té době konzumoval pouze kokain, papriky a mléko) způsobila, že si Bowie z let 1974-76 téměř nic nepamatuje a později přiznal, že byl na samé hranici fyzického i psychického kolapsu – v tehdejších rozhovorech cosi blábolí o nemrtvých a Hitlerovi, od čehož se později distancuje. Je tedy téměř fascinující, jak dobrou desku se mu povedlo nahrát.

Hudebně deska kombinuje dva zcela odlišné světy – jednou nohou zůstává v americkém funku a soulu, druhou stojí v kombinaci britského art-rocku a německých krautrockových pokusů s elektronikou kapel jako byly Kraftwerk či Neu! (z nichž později hudebně čerpá Bowie v Berlíně). Zní to jako hudební guláš, ale světe div se, ono to funguje naprosto dokonale! Hned první skladba z alba, titulní Station to Station, je naprosto dokonalý song – desetiminutový art-rockový klenot, který začíná zvuky lokomotivy, následovaný piánem, kytarou a strojově přesnými bicími, které v půli skladby najedou na chytlavý pseudodisco rytmus, a to vše za zcela dokonalého Bowieho zpěvu. Skladba má velice obtížně interpretovatelný text, ve kterém se mísí verše o křížové cestě (proto „station to station“), evropské literatuře a nakonec i o lásce a kokainu. Skvělá skladba, která ani přes svou délku nikdy nezačne nudit a dá se poslouchat stále dokola; za zmínku stojí i skvělá živá verze z koncertního alba Stage, kterou kytarové šílenství Zappova kytaristy Adriana Belewa posouvá ještě o úroveň dál.

Druhá skladba je Golden Years, kterou David původně nabídl Elvisovi, který jí odmítl a tak vznikl jeden z Bowieho největších hitů. Méně experimentální, více ve stylu předchozího alba a tedy i dost rytmická skladba, která si stále zachovává něco z Bowieho pověstné excentričnosti (pískání na konci) a snad i proto je nejpopulárnější písní z celého alba. Následuje naprostý opak předchozího songu, Word on a Wing – romantická, snová píseň, ve které Bowie zpívá snad o Bohu, snad o nějaké lásce, která ho zachrání z psychického teroru a naprosté mizérie, ve kterém se tou dobou nacházel. Po letech několikrát přiznal, že tato píseň byla zoufalým voláním o pomoc. Opravdová nádhera!

Druhá strana desky začíná zřejmě nejšílenějším a zároveň nejvtipnějším songem (aspoň co do textu) na celém albu – TVC 15, funková skladba, ve které Bowie vypráví surrealistický příběh o tom, jak jeho přítelkyni pohltila holografická televize a on se jí snaží zachránit. Tahle šílená historka má reálný základ, kdy během jednoho drogového večírku měl Davidům přítel Iggy Pop halucinace, že se snaží obživlá televize sníst jeho milou. Mimochodem, jedná se o skvěle zazpívanou skladbu – Bowie během slok zpívá jakoby ledabyle, spíše vypráví, aby následně během refrénu začal panicky křičet hrůzou o pomoc. Předposlední Stay je částečným návratem k tvrdšímu zvuku úvodní skladby – začíná kytarovým riffem, který následně spolu s výraznými bicími dominuje celé skladbě. Zvukově mi vzdáleně připomíná některé momenty z alba Physical Graffiti od Led Zeppelin – zásluhu má na tom především hutná kytara Earla Slicka.

Poslední skladbou na albu je naprosto dechberoucí cover písně Wild is the Wind, který je podle mě jednou z nejromantičtějších věcí jaké kdy Bowie nahrál. Zásluhu na tom má krom skvělého aranžmá především procítěný zpěv, ve kterém je naplno cítit vliv Franka Sinatry. Nádherná věc, kterou Bowie zakončuje jedno z nejlepších alb, které kdy nahrál a uzavírá jednu éru ve svém hudebním i osobním životě – byť základy pro budoucí berlínské experimentování s elektronikou Bowie položil již tímto albem a Station to Station tak zůstává jakýmsi uměleckým mostem mezi soulovým Bowiem a následným berlínským dobrodružstvím.

Ať už je to neotřelými experimenty, chytlavým zvukem či skvělými texty, zůstává (alespoň pro mne) album Station to Station art-rockovým diamantem a jedním z absolutně nejlepších alb let sedmdesátých, které se může směle porovnávat s nejslavnějšími alby své doby, a zcela jistě stojí za to si ho poslechnout (hudebním fajnšmekrům mohu doporučit loni zremasterovanou edici, která zážitek z alba ještě umocňuje). Pět hvězdiček bez váhání!

» ostatní recenze alba Bowie, David - Station to Station
» popis a diskografie skupiny Bowie, David