EasyRocker - @ 05.05.2016 | #

Společně s živákem Undead, který víceméně zklamal má očekávání, jsem si pořídil od TYA i tohle album, hodnocené jako jeden z nejlepších počinů. Mám z něj přece jen znatelně lepší pocity než z živáku, který mi uposlouchat dalo v některých fázích už celkem fušku, a to se mi tedy rozhodně často nestává.

A je tady monumentální rozjezd Sugar the Road - Leeho masívní riff krásně podkreslený varhany, podmanivý hlas, byť se prostě u TYA nemůžu zbavit pocitu, že zpěv není právě zásadní záležitostí, která by mě poslala do kolen. Je to ale poctivá hardrocková práce v klasickém valivém tempu. Working on the Road je dá se řící obdobně stavěná - střední, valící se mašina, kde hraje prim Lee a do jeho strun pevně vetkané tóny varhan, dobře se napojují i Leeovy sólové ornamenty. Druhá skladba je živější a celá sestava se přece jen k závěru společně odvazuje, včetně bubeníka Rica Lee. 50.000 Miles Beneath My Brain začíná krásně uklidňující kytarovou ukolébavkou, do které se zapojuje civilní, klidný zpěv a varhanní melodie. Model, který se přece jen u kapely moc nevyskytuje, celé to ale nenápadně roste do hardrockového kolosu, ve druhé půli napětí sílí a Lee rozetne vše v okolí razantním, precizním sólem. Tohle hoši vymysleli a zahráli výborně - určitě jedna z nejlepších věcí na albu. Year 3.000 Blues je krásně akusticky pojednaná, stylově načichlá skladba - velmi příjemný model, který se u této kapely přece jen moc nevyskytuje. Zvonivé strunné aranže je opravdu radost poslouchat, krásná pohoda. Velmi dobře se vydařil i jazz/bluesový konglomerát Me and My Baby, v jehož úvodním houpavém riffu se vždycky pořádně rozhýbu a rozpumpuju. Krása, kde je jakoby se TYA střetli s legendárním Colosseem. Ďábelský kousek! Pak už ale přijde jeden ze zásadních historických riffů Love Like a Man, který si v ničem nezadá se Smoke on the Water, ale jak by mu zase slušela větší razance - jsem to ale notorický stěžovatel! Jinak hymna je to zásadní - pomalu se zapojující varhany a vypjatý refrén. Přes několik meziher to celé pak instrumentálně sílí až do pomalého odeznění... Circles je další křehká akustická kráska s až folkovým otiskem, kde kapela jasně ukazuje, že má i jinou než burácivou podobu - jako bych se ocitl na zeppelinovské trojce, a to se mi více než zamlouvá... As the Sun Still Burns Away je ovšem na závěr poctivým hardrockovým nákladem se vším všudy. Riff Alvina Lee proráží vše jako skalpel, podoba s Love Like a Man není náhodná, tempo je ale těžší a nálada temnější a ponuřejší, Lee vypouští démony a běsy divokými sóly... důstojný závěr alba. Na bonusové verzi máme ještě Warm Sun, temně laděnou drsnou riffovku a umírněnější, rytmicky bohatější To No One.

K této desce, která je v rockové hudbě už považována za klasiku, se na rozdíl od živáku určitě rád vrátím. Na závěr je tu ale zase jedno velké ale - produkce. TYA jsou spojováni s pojmem syrového rocku, já mám ale opačný dojem - prostě téhle parádě by rozhodne neuškodila mnohem syrovější produkce. Ale když sleduju sestavu, zase se mi potvrzuje, že tenhle občasný pocit měkkosti mám u všech těch varhanních kapel, Uriáši počínaje, přes hlavně Párply MKII až třeba po TYA. Nic moc mi neříká třeba ani zde opěvovaný debut Vanilla Fudge, a to z úplně stejných důvodů, a co je platné, že byli první. Hendrix, LedZep a dobové desky Mayalla nebo i Johnny Winter mě melou, tohle je přece jen takové decentní vybuzení smyslů. To vše ale jen můj problém. Tady musím dát čtyři, oproti živáku zcela jiná radost z poslechu...

Jarda P @ 05.05.2016 11:05:06 | #
Já mám tuhle desku jako součást 3CD Chrysalis Years, která obsahuje remasterovaná alba od SSSSH po Rock´n´Roll Music To The World se skvělým zvukem. Před ani po těchto deskách (jen celkem obsojné Positive Vibration) mě už od TYA neoslovilo. Vzácně vyrovnané desky které patří ke klenotům rockové historie. Syrovost tam vůbec nepostrádám, já naopak kapely s klávesami vyhledávám.