Omega / 10 000 lépés (1969)

Jako Olympic má svou Želvu, Omega má Petrolejku. Hudebně u mě písně produkují podobné pocity, snad za to může i foukačka. A text? Ten je naprosto šílený, inspirací mu musel být samotný beatlesácký Walrus. Jen tak na okraj, tu foukačku nahrál László Tolcsvay, kdysi člen Fonográfu a dodnes autor úžasných písní.
Následuje Gyöngyhajú lány, kterou zná snad i ten, kdo o skupině jménem Omega v životě neslyšel. To není jen tak nějaké plácnutí do vody, aby řeč nestála - stal jsem se toho mnohokrát svědkem.
Album střídá nálady jak na běžícím pásu (1958-as boogie-woogie klubban nebo Udvari bolond kenyere), aby se zase vrátilo k zemitému rocku (Tűzvihar, Tékozló fiúk). Nechybí ani nádherná osmiminutová ztřeštěnost dvojice Lauxe a Pressera, která poměrně zakrátko Omegu opustí.
Jediným malinko slabším místem je závěrečná Félbeszakadt koncert. Ta mě nechytla tolik jako ostatní, ale promíjím jí to. Jednak nestíhá zkazit
výborný dojem, a jednak - v souladu se svým názvem - náhle přerušuje koncert, jehož zdařilé pokračování se odehraje někde v noci na státní silnici.
Tohle je ta deska, která pro mě znamená zrození skutečné Omegy s klasickým soundem. Nelze jinak než za pět.

» ostatní recenze alba Omega - 10 000 lépés
» popis a diskografie skupiny Omega