Beatles, The / Let It Be (1970)

Pokusím se nastínit svůj pohled na projekt Get Back uvedený posléze pod názvem Let It Be. Nutné je zmínit album i film - obojí vzešlo z téhož a nelze jednoduše oba projekty od sebe oddělit.

1. Reality show
Chtě nechtě musím McCartneymu a potažmo Beatles přiznat další prvenství - totiž vynález reality show. Jakkoliv byli Beatles dosud novátorští coby skupina, tentokrát se to říci nedá.
Autorem nápadu byl McCartney a ostatní se stali účinkujícími. První problém. Byť se Beatles zrovna v pohodě a soudržnosti nenacházeli, svět jim stále ještě zobal z ruky. Bílé album si nevedlo špatně, přes všechny mínusy, které na něm lze najít. Čtyřka měla za sebou všechny možné úspěchy, které si lze představit. Pro pár chlapů na prahu třicítky, kteří nepotřebovali nic dokazovat sobě ani světu, celá tahle akce tak trochu zaváněla nucenou prací. Trochu ve smyslu Lennonovy poznámky, že v osm ráno nemůžete vymýšlet muziku a nechat se u toho natáčet.

2. Strávený čas
Když už něco dělat nemůžete a přitom musíte, alespoň se snažíte předstírat nějakou činnost. Tady šlo ve výsledku o přehlídku ztraceného času. Kdo je vybaven trpělivostí a prokouše se vším možným materiálem z onoho ledna 1969, může získat několik dojmů. Mně jako první vytanulo na mysli, že drtivou většinu času nejde o nahrávání alba. Možná skupině chybělo živé hraní a nakonec i kontakt jednoho s
druhým, nevím. Je to možné vysvětlení faktu, že skupina místo zkoušení nového materiálu omílá rokenrolovou i jinou klasiku včetně vlastní tvorby. Díky tomu, že vše bylo nahráno a natočeno, můžeme hodnotit. Klenot aby člověk lupou hledal - a nutno dodat, že nenajde. Na těch nahrávkách je nejcennější fakt, že je pořídili Beatles. Jejich oficiální uveřejnění by ve své době mohlo s firmou Beatles krutě otřást.
Beatles tu vůbec nehrají jako skupina, která má v podstatě všechno v kapse. Spíše připomínají partičku známých, která spolu nehrála už hodně dlouho. A tak si není schopna vzpomenout tu na slova, tu na harmonii, ale hlavně na jakéhosi společného ducha. Posluchač by pochopil, že se jedná o zkoušky (čeho vlastně?), které nejsou určené pro ucho posluchače a nemusí vše nutně sedět. Jenže Beatles to často prostě neladí. Nemyslím teď jednotlivé přehmaty či kiksy, prostě jim to nehraje dohromady. V uchu mi zůstává McCartneyho přepjatý hlas. Kdo má v paměti jeho dosud převážně vytříbený vokál, nestačí se divit. Valná část toho, co odzpívá, je rozeřvaná až běda. Jeho filmové podání Besame Mucho kolísá mezi parodií sebe sama a ztrátou vkusu.
Když se hlavního pěveckého partu ujme Lennon, zní znuděně, bez zájmu, chvílemi možná přiopilecky. A možná taky všechno dohromady. McCartneyho druhé hlasy zní často hrozně. Nechci vypadat zaujatě, ale dělá to na mě dojem, jako by chtěl za každou cenu být slyšet. Na hospodskou partu dobré, na nejlepší kapelu na světě uboze málo.
Harrison se upřímně snaží přinést pár skvělých písní. O tom, jaký je výsledek, o chvilku dále. Skutečný zájem o projekt mu však zřejmě chybí.
Nad tím vším ční jako maják pohodář Ringo. O svůj prostor se nerve, protože ví, že autorský ani pěvecký stejně nedostane. A na své bubny hraje poctivě, ze všech čtyř podává nejlepší instrumentální výkon i během bezcílného jamování. A když se zrovna nehraje a čeká se na cokoliv, Ringo sedí a poslušně čeká také. Byť se ostatní alespoň ve chvílích nutnosti probudili ke slušným hráčským výkonům, jediný Ringo snese přísnější měřítka po celou dobu zkoušení a nahrávání. Sám však kapelu spasit nemohl.
Její hraní lze často označit jako prznění písní cizích i vlastních. Vlastních minulých i budoucích. Že si neumíte představit Beatles, kteří nedokážou slušně odehrát třeba Love Me Do, You Really Got A Hold On Me, You Can´t Do That či Lady Madonna? Tak tento projekt vám je přináší. Mezi jamováním se občas zjeví verze některé z písní, které známe z konečné podoby alba. Působí to dost chaotickým dojmem, píseň se prostě objeví a zase skončí, jsa obklopena změtí úryvků skladeb všech možných žánrů. O bezkoncepčnosti celého dění možná svědčí i to, že na singlech byly vydány jiné verze, než se potom objevily na LP. Celá ta akce připomíná nahrávání až ke konci, kdy lze konečně vystopovat určitý systém.
Poctivě a nestříhat - to bylo krédo, které si McCartney vytkl před zahájením celé akce. Zákazem stříhat zaťal celému tomu pochybnému nápadu nůž do zad ještě dříve, než byl realizován. Celé to nepřineslo více než další problém - vršily se i desítky verzí jednotlivých písní, z nichž se měla vybrat ta nejlepší. Perfektní nebyla žádná, při troše práce s nůžkami by bylo možné dobrou nahrávku vytvořit. Jenže tento základní producentský postup nebyl povolen.

3. Kapela
Pokud již předtím nebyla atmosféra ve skupině ideální, tady se chvílemi jedná o skutečný rozklad. McCartney pochopitelně pro svou ideu ostatní příliš nezískal.
Nebyl však odmítnut hned zpočátku. Harrison zpětně hodnotí celý projekt jako nový rok a nový nápad, tak tedy proč ne, jedním dechem ale dodává, že brzo vše bylo zase bolestné. Pro něj asi obzvlášť, když to po pár dnech natáčení zabalil a oznámil, že ze skupiny odchází. I když byl tento konflikt aspoň na čas urovnán, loď jménem Beatles dostala další trhlinu nebezpečně blízko čáry ponoru.
Výsledný film snad ani není o Beatles - v hlavní roli se ocitá McCartney. McCartney vymýšlí, McCartney radí, McCartney poučuje, McCartney organizuje, McCartney buzeruje. Ponorková nemoc se dostavuje velmi záhy. Scéna hádky McCartneyho a
Harrisona je dostatečně známá. V detailu pěkně popisuje bezkoncepčnost celého dění: aby měl po ruce nějaký příklad, vytáhne McCartney z rukávu Hey Jude a poučuje Harrisona, že by v ní měla kytara pauzírovat. Souvislost se vznikajícím albem a filmem opravdu nenacházím. Když pak jindy Lennonovi vysvětluje, že kamery vždy a všude jsou nutné a že všichni jen trpí trémou, tento na něj zůstal nevěřícně zírat.
Aby toho nebylo málo, skupinu opustil i druhý George - tedy producent Martin. Narozdíl od prvního George se během natáčení nevrátil a od projektu dal ruce pryč. Což se ukáže později jako další problém.
Dojem ze špatného měsíce napravoval alespoň částečně střešní koncert z 30. ledna, byť ze všech myslitelných míst pro filmové finále bylo vybráno snad to nejméně vhodné - Londýn, střecha budovy, leden a mráz. Nejlepší výkony tu však podávají jak jednotlivci, tak skupina jako celek. Podíl Billyho Prestona coby hosta je nezanedbatelný.

4. Album
Deska přináší titulní McCartneyho sladbu - píseň par excellance. Byť tu narazíme na prohřešek proti původnímu konceptu alba, totiž dotočené Harrisonovo kytarové sólo. Lennon tak skvělou věc na albu nemá. Dig A Pony není nejhorší, ale kvality titulní věci dosáhnout nemůže - už proto, že hudebně je úplně o něčem jiném. A mimochodem přináší další - celkem nepochopitelný - zásah v podobě vystřižené pasáže v úvodu nahrávky. Proč právě v tomto případě došlo k provinění vůči předem danému zákazu stříhání, opravdu těžko říct.
Další čárku k dobru si Lennon může připsat za účast na písni I´ve Got A Feeling, jenže hlavní téma je McCartneyho a Lennonův příspěvek je pouze využitím hodně nedokončeného nápadu. Jeho Dig It (byť podepsáno kolektivně) nepůsobí tak nevázaně a hravě, jak by asi mělo, navíc se jedná o pouhý fragment dvanáctiminutového jamu. Across The Universe v této podobě na albu vlastně nemá co dělat, protože vznikla jindy. A tak jeho nejlepší kus Down Let Me Down se musel spokojit s pozicí béčka na singlu s McCartneyho kolovrátkovým Get Back a na album se nedostal. Aspoň se však dočkal vydání, Child Of Nature se podobného štěstí nedostalo. Harrison dopadl ještě hůře - z jeho příspěvků se chytily pouze dva: víceméně tuctová, byť mile podaná For You Blue a výborná I Me Mine. Jenže je to s ní podobné jako s Across The Universe - během natáčení Let It Be dokončena nebyla a verze z LP vznikla až na počátku roku 1970, dávno po albu Abbey Road a bez účasti Lennona (mimochodem se stala na 24 let poslední písní nahranou pod hlavičkou Beatles). Fakta o "čistotě" při jejím nahrávání jsou také dostatečně známá. Další Harrisonovy skvělé věci (All Things Must Pass, Something, Let It Down, Isn´t It A Pity) byly odmítnuty. Musím se ptát, kam dali ostatní pánové uši. Několikrát jsem konkrétně vyřazení All Things Must Pass z beatlesáckého repertoáru označil za zločin vůči Harrisonovi, a tady na tomto názoru budu trvat. Something měla to štěstí, že byla v létě oprášena pro LP Abbey Road. Této cti se dostalo i mnoha dalším skladbám dua Lennon-McCartney - Oh! Darling, Maxwell´s Silver Hammer, She Came In Through The Bathroom Window, Mean Mr. Mustard, Carry That Weight, Golden Slumbers a věřte nevěřte i Her Majesty. Stejný osud potkal i jediný Starrův pokus o vlastní příspěvek, Octopus´s Garden.
Byť jsou průpovídky mezi písněmi na desce vytrženy z původních míst, dávají - když nic jiného - dojem jakési živé produkce. Celé album aspoň v první půlce drží jakž takž pohromadě. Two Of Us je snesitelný rozjezd, Dig A Pony syrový náklad tříčtvrtečního blues. Již zmíněné koncepční problémy se zařazením Across The Universe a I Me Mine nás koneckonců coby posluchače nemusí až tak moc zajímat, a tak můžeme vnímat pouze jednu solidní a jednu skvělou píseň. Sneseme-li útržek z Dig It, dostaneme se k nádherné titulní skladbě - a pak následuje první šok: odrhovačka Maggie Mae na album asi zařazena být neměla, a když už být musela, ne snad v takto neúplné a náhle uťaté verzi (podotýkám, že kompletní verze existuje, a byla myslím zahrána jen nedlouho po té na LP použité). Nálada se zklidní s I´ve Got A Feeling. Z utržené rány se sotva vzpamatujeme u One After 909, a dostaneme další. S přeslazeným aranžmá The Long And Winding Road se celá deska sesype jak cukrová homole. Smyčce a sbory, možná snesitelné na Bílém albu, tady působí jako pěst na oko. Album zbývající dva kousky už nezachrání, především proto, že na to hudebně nemají.
S The Long And Winding Road padl na skupinu poslední problém, který se ukázal být zásadním. Byť byl možná použit jen jako záminka, znamenal ve svém důsledku rozpad kapely. Přitom píseň jako taková se dá řadit mezi McCartneyho nejzdařilejší kousky, ovšem v původním provedení znamenala krutou ránu pro jeho pověst perfekcionisty. Spector byl zřejmě veden snahou píseň pro album zachránit, jeho postup byl však v konečném důsledku dost kontraproduktivní. Jak moc se snažil Lennon celý projekt shodit, když předal pásky ke zpracování Philu Spectorovi a jako bonus přidal falzetovou hlášku o přicházejících andělech, o tom můžeme jen spekulovat. Kladem této snahy zůstává jen fakt, že Spector dokázal aspoň částečně snesitelně poskládat k sobě kousky čehosi, s čím si nevěděli rady ani
George Martin ani Glyn Johns.
Co tedy vlastně Beatles za měsíc nahrávání stvořili? Výsledkem je nijak zázračné, ale poslouchatelné album, na které si fanoušci museli počkat celý rok a čtvrt po jeho dokončení a dočkali se ho až v době, kdy byl rozpad Beatles již veřejně oznámen. A navíc bylo v datu vydání předstiženo o půl roku mladším následovníkem.
Nic nového či snad převratného objeveno nebylo a zdaleka (naštěstí) nebyl (a asi ani být nemohl) dodržen původní koncept nahrávání.

5. Film
Jakkoliv to možná bude v protikladu s prvním odstavcem, film působí od alba dosti odtrženě. Především obsahuje spoustu materiálu, který si fanoušci na albu koupit nemohli. Některé písně byly postaveny do nových souvislostí. Pár příkladů: zatímco Two Of Us album otvírá, ve filmu je prezentována jako výsledek dílčího snažení.
Mimochodem, působí tu o mnoho více křečovitě McCartneyho snahou o prezentaci seriózní za každou cenu. Nahrávka vznikla spolu s Let It Be a The Long And Winding Road až po střešním koncertu, který tedy nebyl úplným vyvrcholením celého projektu, jak nám film předstírá. Ve světle všech okolností se však zdá být vrcholem tvůrčím. Z kapely konečně vyzařuje trocha kolektivu a dobré nálady. Zvukem i obrazem. Včetně drobných a milých detailů, jako když Beatles zopakují nástup k Dig A Pony. To vše jen z toho prozaického důvodu, že se Ringo potřeboval vysmrkat.
Zvláštní figurou je ve filmových záběrech Yoko Ono. Sedí a kouká a moc toho nenamluví. Působí jak zjevení z jiného světa. Když už konečně využije svůj mikrofon, začne kvílet způsobem přijatelným snad jen pro masochisty. Její přítomnost je pochopitelně dána přítomností Lennonovou, ale jaký to mělo smysl i pro ty samotné dva, to opravdu nechápu.


6. Pár vět na závěr
Nakonec vzniknuvší film a album byly výsledkem měsíční lopoty a honby za něčím, čeho nejenže dosaženo nebylo, ale skončilo potupným fiaskem. Možnost další spolupráce se otřásla v základech a kolektivní duch skupiny byl minulostí. Hlavní rána měla ještě přijít: roztržka v obchodních záležitostech (spor Klein versus Eastman) byla již za dveřmi.
Dávám tři hvězdy jako průměr - ne za výkon kapely, ale za těch pár dobrých písniček.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The