Olympic / Ulice (1981)

Rok po Prázdninách na Zemi spatřila světlo světa Ulice. Autorský tandem zůstal stejný - hudba je výhradním dílem Petra Jandy, všechny texty napsal Zdeněk Rytíř. Jistě lze najít na obou albech mnoho podobností, přesto existují i rozdíly.
Především se nekoná žádné velké intro - uběhne jen něco málo přes minutu a už tu máme Olympic rozjetý naplno, včetně zpěvu. Titulní píseň navozuje styl celého alba - Ulice bude jakýmsi divadlem, kde budou před posluchačem defilovat jednotlivé příběhy, postavy a povahy.
Janda možná trochu slevil z náročnosti, kterou Prázdniny na Zemi na posluchače kladly, a udělal Ulici více písničkovou. Deska tentokrát obsahuje písně předurčené k tomu, aby z nich byly hity. Především je to Okno mé lásky, které se - opět narozdíl od předchozí desky - objevilo na malé desce spolu s písní Já. Ulice se tak dočkala něčeho, co bychom dnes nazvali pilotním singlem, a navíc si na své přišli i sběratelé kuriozit - jedině na singlu bylo možné slyšet úvod i závěr písní, nepřekrytý se svými sousedy na albu.
Ačkoliv může námět Ulice připadat méně závažný než u jejího předchůdce, také tentokrát se povedlo najít téma víceméně nadčasové. Karikatura kariérismu (Úspěšný mladý muž) mohla být ve své době módní, aktuální ji však můžeme shledat kupodivu i dnes.
Čekali bychom, že deska nás provede jedním obyčejným dnes, ale závěr první strany jasně naznačuje, že je tu večer. Titulní skladba tentokrát tvoří jakousi dohru k písni Tváře slov. Tady se mi jeví jako problematické prolnutí, které LP díky nutnosti obrátit desku pochopitelně neumožňovalo, na CD působí jako nepůvodní prvek. Nový rozbřesk je tak trochu setřený, což je škoda. Basa v úvodu Paní Nostalgie by si zasloužila zazářit naplno - stylový úlet do reggae se tentokrát povedl.
I díky zmíněnému singlu byla píseň Já dost známá. Asi bylo záměrem, aby působila k předchozímu kousku co nejkontrastněji. Text je v dobrém smyslu více upovídaný než v jiných písních, máme před sebou celý příběh popisované postavy. Kontrast se povedl i v podobě další skladby - Černá mše za nukleárního boha je temná, melodii téměř postrádající, text musíme jakoby hledat. Logicky nejdepresivnější dílko na celé desce.
Kromě dokonalému vytěžení hlavního tématu titulní písně obsahuje album ještě jeden formální vtípek - píseň Každý den je jakýmsi shrnutím, v textu najdeme odkazy na již slyšené. Hudební stránka nás má především vytrhnout z předchozí letargie. Píseň šlape až k závěrečnému zlomu: konec přináší úvodní píseň v mírně odlišném aranžmá, ale pořád je to ona, album navíc končí stejným zvukem, který jsme slyšeli v samotném úvodu.
Tématická alba nebyla rozhodně v té době něčím zcela běžným. Olympic si navíc dovolil přijít s dvěma bez prostředně po sobě - a třetí mělo brzy následovat.

» ostatní recenze alba Olympic - Ulice
» popis a diskografie skupiny Olympic