Olympic / Jedeme, jedeme (1971)

Odchodem jedné osoby vyvstaly skupině Olympic hned dva problémy: ztratil textaře a basistu. Texty budou napříště dodávat lidé stojící mimo skupinu (až o desítky let později se Petr Janda pokusí psát texty sám), a tak Olympic datem Chrastinova odchodu pozbyl to, co jsem v minulých recenzích nazval autorskou soběstačností. S Chrastinou se také ztratila ona hravost, která provázela první dvě desky skupiny. Pro Olympic nadále psali textaři, kteří zásobovali celou tehdejší studnici pokladů domácí popmusic. A jak historie ukáže, ani s náhradou u baskytary to Olympic nebude mít nijak snadné... Protentokrát se jí ujal Jan Hauser, který prý nesnášel Želvu a rozhodl se ji proto nikdy nehrát.
Konečně se dostáváme k třetímu olympickému počinu, albu Jedeme jedeme. Začíná slibně: Pět cestujících odkazuje na francouzskou epizodu, v jejím úvodu nám mezi bednami přejede vlak, píseň sama o sobě je navíc výborná.
Olympic se snaží nezapomenout na své hravé časy, poslední závany najdeme v písních Když jsem bejval tramp a snad i Bláznivej Kiki. Viděno mýma očima, na Chrastinovy obraty to zkrátka ani v jednom případě nemá.
Kvalitu drží nádherná balada Mr. Den a lady Noc. A po ní následuje další lýrovský pokus Brouk, který u mě evokuje dvě představy - vybavím si jednak Penny Lane (však také Brouk!) a jednak Vzdálenosti z Prázdnin na Zemi. Opakovaný konec Danny je však neomaleným vykradením Beatles a jejich Hey Jude. Škoda, shazuje to jinak solidní baladu. Inspirace není jen formální, spatřuji tu i jistou melodickou podobnost. A ty výkřiky...
Druhá polovina alba začíná plechovým intrem písně Elixír. Opět, jako u několika dalších - není to špatné, ale oproti předchozím deskám je to prostě o stupeň níže. Už podruhé se v závěru opakuje jedna fráze pořád dokola, tentokrát naštěstí chybí spřízněnost s nějakou předlohou. Na konci této nahrávky je další problém. Dokud byly výkřiky nesrozumitelné, měly své kouzlo, jakmile je rozumět „základ chybí“, může se to stát nesrozumitelným.
Bláznivej Kiki se snaží, seč může, ale zůstává u snahy. Stává se nejméně výraznou písní na albu. O několik příček výše zvedá laťku Bon soir mademoiselle Paris, zvukomalebná balada s krásně obyčejným Pacákovým vokálem. Zasloužený hit.
Závěr obstarávají Strážce majáku, dobrá píseň s výbornou flétnou, a Tobogán, který navzdory nepříliš objevnému textu funguje jako dobrá finálovka. Hudební stránka naštěstí v této nahrávce převažuje.
Desce nelze upřít spolehlivé muzikantské výkony, ale občas to celé působí trochu sterilně. Kufr, jediná nahrávka, která si mohla směle dělat nároky nahradit po textové stránce Chrastinu, zůstala mimo album. Na albu by se ostatně dobře vyjímal i Anděl, její singlový souputník a pro mě jedna z nejlepších olympických nahrávek. Když už je řeč o singlech - při chytré dramaturgii mohla desku autorsky osvěžit i Hauserova Čarodějka.
Oproti předchozím počinům musím tentokrát ubírat. Album je rozhodně dobré, to ano. Za excelentní ani zásadní ho však označit nemohu. Toto přesně odpovídá definici tří hvězdiček.

» ostatní recenze alba Olympic - Jedeme, jedeme
» popis a diskografie skupiny Olympic