Zappa, Frank / The Mothers of Invention - One Size Fits All (1975)

Frank Zappa – stejně důležitý hudební reformátor druhé poloviny minulého století jako Miles Davis nebo Jimi Hendrix. Cítím k němu hluboký respekt a úctu, přestože neznám dopodrobna jeho gigantickou albománii – což se domnívám není ani v lidských silách díky tomu, jak je tahle hudba pojednaná a skladatelsky, aranžérsky a nezařaditelně muzikantsky a hudebně prezentovaná…..
Album One Size Fits All patří podle mého názoru do období, kdy byla jeho hudba dost srozumitelná a přehledná a tak je polovina sedmdesátých let vnímána jako jeho obecně nejpřijatelnější období jeho košaté a proměnlivé tvorby. Mistr měl vždycky neomylný instinkt vybrat si ty správné spoluhráče, ze kterých dokázal vydolovat maximum a jejich otisk na albech pak svědčí nejenom o jejich hudebním mistrovství, ale i o Zappově mimořádném vkusu. Tohle album v daném ohledu není výjimkou……

INCA ROADS – energický nástup rytmiky. Baskytara Toma Fowlera a bubeníka Chestera Thompsona je příklad výtečný hudebníků z oblasti fusion music. Sólovým zpěvák skladby s jeho vysokým hlasem je znamenitý klávesový hráč Gerge Duke (možná si ho mnozí pletou s Billy Prestonem, ale je to někdo zcela odlišný). Frank Zappa prošlápne wah wah pedál a nabídne kytarové sólo, které sice nehýří závratnými technickými obtížnostmi, ale přesto vkládá do tématu velmi neobvyklé tónové vize, v nichž si lehce pohrává se základním tématem, stejně tak jako s ohýbaným tónem. Fowlerova baskytara má správnou odpíchnutou melodickou linku a jakoby chtěla Zappovu zrychleném hraní konkurovat. Uvnitř skladby je zvláštní zpěvná vznešenost až rozvláčného typu, což natahují i dlouhé tóny synthesizerů a marimba Ruth Underwoodové. Prolínání Dukeova zpěvu s hlubokým Zappovým i tady má svoje místo. Muzikantsky velmi skvělě pojednáná témata, kde se pamatuje na instrumentální složku, ale ta na druhé straně nepopírá melodickou linku, třebaže místy onen jazzrockový opar je hnán rytmicky vpřed řadou improvizačních můstků.
Pro milovníka hudby, ve které se neustále něco děje a přitom je řada vstupů držena na vysoké interpretační úrovni, je tohle názorný příklad muzikantské kvality.

CAN´T AFFORD NO SHOES – výrazný rockový riff s ohýbaným tónem nám přináší další skladbu. Na baskytaru James „Bird Leg“ Youman, ale jinak se parta neproměnila. Tady jsme opustili fusion music a opravdu jsme na přehledně rockové platformě. Sborové zpěvy mají charakter sevřeného útvaru sboristů Jesus Christ Superstar, ale jinak je třeba vyzdvihnout syrovou bezprostřednost a vypilovanou formu, která táhne celou skladbu dopředu…

SOFA No. 1 – klavírní téma, podpírané marimbou a basovým synthesizerem a jedinečně šlapající rytmikou zde servíruje další skladbu. Má jemně ironický nátisk, ale stále čitelnou melodickou strukturu, kterou koření různé percussion. Vynikající aranžmá – instrumentace se vzájemně prolíná se svazujícím synthesizerovým závažím – je to vlastně první část skladby, která se k nám posléze ještě vrátí zpět, abychom si ji užili v její další fázi…..

PO-JAMA PEOPLE – Zappa se na kytaru jako s ironickou nadsázkou pouští do pseudosantanovských zápolení, což ale velmi rychle opustí a vnímáme jeho dutý podmanivý hluboký hlas, který jako rentgen proniká do našeho nitra a Dukeovy klavírní tóny jsou krystalicky čisté a rytmika se nádherně pojí se Zappovými frázujícími postupy. Duke se svými proměnlivými hlasy i se saxofonistou Napoleonem Murphy Brockem. A to už Zappa vypálí další rychlé kytarové sólo, kde solí tóny s rychlostí dělníka na pásu… Skladba je vybavena dravým energetickým nábojem, který prostupuje vrstvami téhle kompozice a strhává ke zvýšené posluchačské pozornosti. Radost poslouchat tuhle sehranou partu, která překypuje muzikálností a rytmickým cítěním par excellence a ještě při tom dokáže dělat legrácky a narážky….

FLORENTINE POGEN – černošský saxofonista a flétnista Napoleon Murphy Brock je sólový zpěvákem další skladby…. Začíná rockově dravě, ale jsme svědky opět řady rytmických proměn a nečekaných zvratů, což bývá u Zappa zcela běžná záležitost, abychom snad nerozkryli princip jeho kompozičních postupů (mezi námi, kdo by ale tohle dokázal?). Sborové zpěvy mají kabaretně záhrobní charakter a možná si nebude jisti, jak je to všechno myšleno a pojednáno. Tohle je nezařaditelná divadelní forma, která by na přehlídce experimentálních divadel musela získat čelné ocenění. Melodii se vám asi nepodaří nalézt, ale zato se to pracuje s pocity a náladami zkloubenými s vypočitatelně – nevypočitatelnými rytmickými postupy Thompsonových bicích.

EVELYN, A MODIFIED DOG – pateticky inscenovaný úvod na temperovaný klavír George Duka, zpěvu se opět ujímá Zappa a vkládá sem opět onu divadelnost a jeho předstíraně kašírovaný projev vysvléká s pocitů včetně jeho ceremoniářského úvodu…

SAN BER´DINO – další skladba je opět kloubením rockových radikalismů s proměnlivými jazzovými modely, kde nechybí ani foukací harmonika. Akcentování rytmických postupů bicích a baskytary je opravdu famózní a zapojení elektrického piana a elektrické kytary do sborových hlasů, které mnohdy vytěsňují samotnou instrumentaci se děje ve velkém stylu. Myslím, že i klasický rocker, hledající riffy zde najde to, co hledá, i když nositel tohoto sdělení často mění převleky. Opravdu parádní ukázka mistrovství hudebního podání a nic, co jen náznakem připomínalo nudu, klišé nebo vyčpělost. Tolik energie, dravé odhodlanosti, kolik zde nacházíme je opravdu úctyhodné. Hutný sound a vnitřní sevřenost začnete považovat za zcela samozřejmý fakt. Závěr je pojednán v nemodifikovaném blues….

ANDY – tajemné tóny synthesizerů, vrčení, bzučení, rychle paraddiddly na bicí, baskytarové vibrace a podivně přiškrcené hlasové orgie…. Tohle se nakonec v podání zpívajícího George Duka mění v další těžko pojmenovatelné téma. Ruth Underwoodová řádí na percussion, stejně jako Duke vedle zpěvu na klávesách. Rychlé výměny tónů a nespočitetlný počet dob a taktů znamená hrát málem poslepu s úžasnou pamětí. Napětí se neustále kumuluje v neuroticky přesných polyrytmech. Tohle vybočuje s běžných rámců rocku a posouvá se k articifiálně hudbě, i když Zappa dokáže vložit do tématu ještě kytarové sólo a divoké hlasové kombinace se vejdou do rytmizovaného tlaku na přesné frázování. Ve zpěvu se střídá Duke s Murphy Brockem a šlape jim to jako hodinky. Neustále zdůrazňovaná chvála rytmiky už začne asi nudit. Prsotě zde se dějí takové rytmické divy, že zůstává rozum stát….

SOFA No. 2 – ve finále se nám připomíná druhá část již jednou zmíněné skladby. Výrazně vysoký hlas Duka parodizuje operní zpěv a hluboký hlas Zappy neváhá nasadit jadrnou němčinu, který v jeho podání vyznává docela přesvědčivě…
Vzpomínám si, jak jsme tomu s kamaráda říkali familiérně „Ich bin der kombajnér“. Závěrečná část skladby se proměňuje v italsky parodizované téma s příšerným hlasem jednoho z aktérů tohoto hudebního dobrodružství. Pamatuji si, že jsem kdesi četl, že tuhle druhou část skladby kdosi na mejdanu s uzavřenou společností přehrával (jako sázku) stopadesátkrát hluboko do noci a celá společnost se k tomu neustále připojovala. Popravdě řečeno tenkrát ano, ale dnes už si to představit nedovedu…..
Tohle byl velmi osobitý výlet po nepříliš prozkoumaných místech hudební sféry, ale alespoň ve mně zanechal ten nejlepší dojem.

Frank Zappa je opravdu génius. Hrál způsobem, přemýšlel stylem, prezentoval sebe a svoje svěřence tak, jako nikdo před ním a myslím, že dodnes za něho nemáme adekvátní náhradu. Dokázal reagovat na všechny možné hudební styly a kořenit jeho pohled takovým způsobem, že zůstával rozum stát.
One Size Fits All je jeho opravdový majstrštyk. Pět hvězdiček zcela nepochybně!

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - One Size Fits All
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank