Zappa, Frank - The Mothers of Invention - One Size Fits All (1975)

07.02.2012 Petr Gratias | #

Frank Zappa – stejně důležitý hudební reformátor druhé poloviny minulého století jako Miles Davis nebo Jimi Hendrix. Cítím k němu hluboký respekt a úctu, přestože neznám dopodrobna jeho gigantickou albománii – což se domnívám není ani v lidských silách díky tomu, jak je tahle hudba pojednaná a skladatelsky, aranžérsky a nezařaditelně muzikantsky a hudebně prezentovaná…..
Album One Size Fits All patří podle mého názoru do období, kdy byla jeho hudba dost srozumitelná a přehledná a tak je polovina sedmdesátých let vnímána jako jeho obecně nejpřijatelnější období jeho košaté a proměnlivé tvorby. Mistr měl vždycky neomylný instinkt vybrat si ty správné spoluhráče, ze kterých dokázal vydolovat maximum a jejich otisk na albech pak svědčí nejenom o jejich hudebním mistrovství, ale i o Zappově mimořádném vkusu. Tohle album v daném ohledu není výjimkou……

INCA ROADS – energický nástup rytmiky. Baskytara Toma Fowlera a bubeníka Chestera Thompsona je příklad výtečný hudebníků z oblasti fusion music. Sólovým zpěvák skladby s jeho vysokým hlasem je znamenitý klávesový hráč Gerge Duke (možná si ho mnozí pletou s Billy Prestonem, ale je to někdo zcela odlišný). Frank Zappa prošlápne wah wah pedál a nabídne kytarové sólo, které sice nehýří závratnými technickými obtížnostmi, ale přesto vkládá do tématu velmi neobvyklé tónové vize, v nichž si lehce pohrává se základním tématem, stejně tak jako s ohýbaným tónem. Fowlerova baskytara má správnou odpíchnutou melodickou linku a jakoby chtěla Zappovu zrychleném hraní konkurovat. Uvnitř skladby je zvláštní zpěvná vznešenost až rozvláčného typu, což natahují i dlouhé tóny synthesizerů a marimba Ruth Underwoodové. Prolínání Dukeova zpěvu s hlubokým Zappovým i tady má svoje místo. Muzikantsky velmi skvělě pojednáná témata, kde se pamatuje na instrumentální složku, ale ta na druhé straně nepopírá melodickou linku, třebaže místy onen jazzrockový opar je hnán rytmicky vpřed řadou improvizačních můstků.
Pro milovníka hudby, ve které se neustále něco děje a přitom je řada vstupů držena na vysoké interpretační úrovni, je tohle názorný příklad muzikantské kvality.

CAN´T AFFORD NO SHOES – výrazný rockový riff s ohýbaným tónem nám přináší další skladbu. Na baskytaru James „Bird Leg“ Youman, ale jinak se parta neproměnila. Tady jsme opustili fusion music a opravdu jsme na přehledně rockové platformě. Sborové zpěvy mají charakter sevřeného útvaru sboristů Jesus Christ Superstar, ale jinak je třeba vyzdvihnout syrovou bezprostřednost a vypilovanou formu, která táhne celou skladbu dopředu…

SOFA No. 1 – klavírní téma, podpírané marimbou a basovým synthesizerem a jedinečně šlapající rytmikou zde servíruje další skladbu. Má jemně ironický nátisk, ale stále čitelnou melodickou strukturu, kterou koření různé percussion. Vynikající aranžmá – instrumentace se vzájemně prolíná se svazujícím synthesizerovým závažím – je to vlastně první část skladby, která se k nám posléze ještě vrátí zpět, abychom si ji užili v její další fázi…..

PO-JAMA PEOPLE – Zappa se na kytaru jako s ironickou nadsázkou pouští do pseudosantanovských zápolení, což ale velmi rychle opustí a vnímáme jeho dutý podmanivý hluboký hlas, který jako rentgen proniká do našeho nitra a Dukeovy klavírní tóny jsou krystalicky čisté a rytmika se nádherně pojí se Zappovými frázujícími postupy. Duke se svými proměnlivými hlasy i se saxofonistou Napoleonem Murphy Brockem. A to už Zappa vypálí další rychlé kytarové sólo, kde solí tóny s rychlostí dělníka na pásu… Skladba je vybavena dravým energetickým nábojem, který prostupuje vrstvami téhle kompozice a strhává ke zvýšené posluchačské pozornosti. Radost poslouchat tuhle sehranou partu, která překypuje muzikálností a rytmickým cítěním par excellence a ještě při tom dokáže dělat legrácky a narážky….

FLORENTINE POGEN – černošský saxofonista a flétnista Napoleon Murphy Brock je sólový zpěvákem další skladby…. Začíná rockově dravě, ale jsme svědky opět řady rytmických proměn a nečekaných zvratů, což bývá u Zappa zcela běžná záležitost, abychom snad nerozkryli princip jeho kompozičních postupů (mezi námi, kdo by ale tohle dokázal?). Sborové zpěvy mají kabaretně záhrobní charakter a možná si nebude jisti, jak je to všechno myšleno a pojednáno. Tohle je nezařaditelná divadelní forma, která by na přehlídce experimentálních divadel musela získat čelné ocenění. Melodii se vám asi nepodaří nalézt, ale zato se to pracuje s pocity a náladami zkloubenými s vypočitatelně – nevypočitatelnými rytmickými postupy Thompsonových bicích.

EVELYN, A MODIFIED DOG – pateticky inscenovaný úvod na temperovaný klavír George Duka, zpěvu se opět ujímá Zappa a vkládá sem opět onu divadelnost a jeho předstíraně kašírovaný projev vysvléká s pocitů včetně jeho ceremoniářského úvodu…

SAN BER´DINO – další skladba je opět kloubením rockových radikalismů s proměnlivými jazzovými modely, kde nechybí ani foukací harmonika. Akcentování rytmických postupů bicích a baskytary je opravdu famózní a zapojení elektrického piana a elektrické kytary do sborových hlasů, které mnohdy vytěsňují samotnou instrumentaci se děje ve velkém stylu. Myslím, že i klasický rocker, hledající riffy zde najde to, co hledá, i když nositel tohoto sdělení často mění převleky. Opravdu parádní ukázka mistrovství hudebního podání a nic, co jen náznakem připomínalo nudu, klišé nebo vyčpělost. Tolik energie, dravé odhodlanosti, kolik zde nacházíme je opravdu úctyhodné. Hutný sound a vnitřní sevřenost začnete považovat za zcela samozřejmý fakt. Závěr je pojednán v nemodifikovaném blues….

ANDY – tajemné tóny synthesizerů, vrčení, bzučení, rychle paraddiddly na bicí, baskytarové vibrace a podivně přiškrcené hlasové orgie…. Tohle se nakonec v podání zpívajícího George Duka mění v další těžko pojmenovatelné téma. Ruth Underwoodová řádí na percussion, stejně jako Duke vedle zpěvu na klávesách. Rychlé výměny tónů a nespočitetlný počet dob a taktů znamená hrát málem poslepu s úžasnou pamětí. Napětí se neustále kumuluje v neuroticky přesných polyrytmech. Tohle vybočuje s běžných rámců rocku a posouvá se k articifiálně hudbě, i když Zappa dokáže vložit do tématu ještě kytarové sólo a divoké hlasové kombinace se vejdou do rytmizovaného tlaku na přesné frázování. Ve zpěvu se střídá Duke s Murphy Brockem a šlape jim to jako hodinky. Neustále zdůrazňovaná chvála rytmiky už začne asi nudit. Prsotě zde se dějí takové rytmické divy, že zůstává rozum stát….

SOFA No. 2 – ve finále se nám připomíná druhá část již jednou zmíněné skladby. Výrazně vysoký hlas Duka parodizuje operní zpěv a hluboký hlas Zappy neváhá nasadit jadrnou němčinu, který v jeho podání vyznává docela přesvědčivě…
Vzpomínám si, jak jsme tomu s kamaráda říkali familiérně „Ich bin der kombajnér“. Závěrečná část skladby se proměňuje v italsky parodizované téma s příšerným hlasem jednoho z aktérů tohoto hudebního dobrodružství. Pamatuji si, že jsem kdesi četl, že tuhle druhou část skladby kdosi na mejdanu s uzavřenou společností přehrával (jako sázku) stopadesátkrát hluboko do noci a celá společnost se k tomu neustále připojovala. Popravdě řečeno tenkrát ano, ale dnes už si to představit nedovedu…..
Tohle byl velmi osobitý výlet po nepříliš prozkoumaných místech hudební sféry, ale alespoň ve mně zanechal ten nejlepší dojem.

Frank Zappa je opravdu génius. Hrál způsobem, přemýšlel stylem, prezentoval sebe a svoje svěřence tak, jako nikdo před ním a myslím, že dodnes za něho nemáme adekvátní náhradu. Dokázal reagovat na všechny možné hudební styly a kořenit jeho pohled takovým způsobem, že zůstával rozum stát.
One Size Fits All je jeho opravdový majstrštyk. Pět hvězdiček zcela nepochybně!




reagovat

Voytus @ 07.02.2012 16:45:58
V Inca Roads používá Zappa při sóle 'něco' na způsob tappingu (hraní prsty obou rukou na hmatníku), ale pokud jste někdy sledoval jeho kytarovou hru, je Vám jistě jasné, že i Zappova kytarová hra a technika je zcela a jen jeho vlastní - prstoklady, způsob držení trsátka, vůbec stavba sól. Každopádně byť jsem velkým obdivovatelem jeho hry, tak se přiznám, že také zkousnu jen něco - nemám v oblibě dlouhá sóla. Ale Zappa je neuvěřitelně vynalézavý, že když už nic, tak to alespoň 'zmrší' nějakým šíleným zvukem :-).

Petr Gratias @ 07.02.2012 18:46:02
Zdravím Voytuse...
díky za postřeh a názor.
Je to podnětné a k zamyšlení. Zappa hrál opravdu na svou dobu nadčasově..
Marně ale přemýšlím, jstli už v r. 1975 už byl "objeven" nebo "použit" princip hry tapingu nebo hammeringu....
Nemýlím-li se - přišel s tím myslím poprvé Eddie Van Halen a dále ro po něm začali rozvíjet další hráči.... Až po něm Joe Satriani.
Myslím, že ani velký John McLaughlin, Al DiMeola nebo artrockoví kytaristé tuto techniku buď neznali nebo nepoužívali.
V každém případě u nás na elektroakustickou kytaru s kombinovanými technikami přišla poprvé Dagmar Voňková-Andrtová a na elektrcikou kytaru Miloš Makovský. Ten je podle mě velký kytarový novátor osmdesátých let u nás.
Byl to ale kluk z malého města a nebyl informován o dění za západní hranicí a techniku tapingu,, hammeringu, kombinované techniky obouručního hraní vymyslel zcela nezávisle na zahraniční vzorech SÁM.
Dneska už tak hraje hodně kytaristů, kteří to dokázali dotáhnout ještě dál, ale někdo jim musel ukázat cestu...
Zpátky k Zappovi- jeho trsátkový způsob hry je ale opravdu unikátní a myslím, že v řadě případů rozpoznatelný (nechci to ovšem tvrdit jako dogma).
Díky za podnět k zamyšlení!

adam @ 07.02.2012 19:20:58
Pokial ja viem tak hammering, alebo tapping na elektrickej gitare vymyslel a bezne predvadzal na koncertoch Steve Hackett. viď- One of the first rock guitarists to record using the two-handed tapping technique was Steve Hackett from Genesis. Two examples of Hackett's complex Bach like tapping can be heard on the song "Dancing with the Moonlit Knight", from 1973, and "The Return of the Giant Hogweed", from 1971.

Petr Gratias @ 07.02.2012 19:42:01
Zdravím Adama....
ano, uvědomuji si, že tuhle skladbu znám!!!???
Jednoduše jsem na Steve Hacketta zapomněl.
No, je to moje ostuda.
Steve Hackett byl vždycky trochu introvert, který se netlačil do popředí, jako jiní sólisté.
Vynalézavý a přemýšlivý kytarista každým coulem.
Takže díky za zpřesněnou informaci.
Hackett byl opravdu první, ale tím že to "neprodával"
nějak grandiózním způsobem, tak zůstal upozadněný.
Promiň, Steve a děkuji, Adame!

Voytus @ 08.02.2012 11:19:49
Adam: S tím Hackettem je to pravda, ale tapping používal ještě před ním Harvey Mandel. Až Eddie Van Halen a další kytaristé po něm tuto techniku začal využívat naplno. Zappa hlavně držel trsátko třemi prsty (palec, ukazovák, prostředník), takže spíš jen přiklepává bříšky prstů. Ani se ta jeho technika nedá přesně popsat :-). >> odkaz ale tady je vidět, že on nad tím hmatníkem má ruku pořád.

adam @ 08.02.2012 11:31:17
oNO SPRAVNE BY SME MALI UVIEST ZE TO VYMYSLEL NICOLLO PAGANINI NA HUSLIACH A POTOM SA TO POSTUPNE DOSTAVALO MEDZI OSTATNE NASTROJE KTORE MALI HMATNIK A NATIAHNUTE STRUNY.... NIC TO NEMENI NA VYNIMOCNOSTI KOHOKOLVEK KTO TU BOL S TOUTO TECHNIKOU SPOMENUTY.

Petr Gratias @ 08.02.2012 14:38:43
Zdravím ještě jednou Voytuse....
tak Harvey Mandel a tapping (napsal jsem špatně předtím taping, sorry) - to mě opravdu překvapilo.
Mandela znám z CANNED HEAT, od JOHNA MAYALLA a částečně jako hosta u ROLLING STONES a třebaže jsem míval kdysi jeho dvě sólová alba, nic co by nasvědčovalo tomu, že novátorsky do svých blues zařadí tuto techniku jsem nezaregistroval. To ale neznamená, že tomu nevěřím. Jenom to prostě nevím, anebo mě to jednoduše uniklo.
Díky za informaci!

Voytus @ 08.02.2012 14:57:14
Petr: Znám Mandela jen z alba Cristo Redentor, které jsem sháněl nejdříve kvůli účasti Grahama Bonda. Ale na celém albu jsem také nezaznamenal nic, co by tapping připomínalo. Možná někde jinde...Ono, každý kytarista si občas přiklepne nějaký ten tón druhou rukou a nemusí to být jen technicky vyspělí hráči metalu, či jiných, na technice založených žánrů.

Voytus @ 08.02.2012 15:01:05
Aha, znovu a se zdrojem >> odkaz

tapping poprvé používá na albu Shandgranade z roku 1973, čili stejně jako Selling England by the pound od zmíněných Genesis.

catcher @ 08.02.2012 20:54:48
Pokoušet se určovat, která deska Francesca Zappy je nejlepší je totální bláhovost ...Sám na sobě jsem vypozoroval, že to závisí mimo jiné na tlaku vzduchu, relativní vlhkosti, aktuálním denním čase (v deset večer mám nejraději Zoot Allures)... a na spoustě dalších vlivů.
Zkrátka, tohle je skvělá placka za pět, co víc dodat...
Voytus : já jeho dlouhá sóla naopak žeru, mám moc rád řadu alb Shut Up ... a Guitar.
Tutový tip : sólo v Yo Mama ze Sheika ...

adam @ 08.02.2012 22:05:52
"totální bláhovost" je aj nazyvat ho Francescom..... jeho meno je Frank Vincent Zappa.

catcher @ 09.02.2012 06:30:19
adam: nejsa pracovníkem matriky, alebrž toliko Fandovým fandou, inspirovat jsem se nechal v případě textu výše uvedeného jedním z alb Mistrových v roce osmdeátém čtvrtém na trhu hudebním se objevivších ...

Voytus @ 09.02.2012 07:47:40
Catcher: Nejde jen o Zappova sóla, mám to tak všeobecně - alespoň poslední dobou to u sebe pozoruji. Zrovna těm kytarovým albům jsem moc pozornosti nevěnoval, za to jsem ale hodně lidí navedl na Jazz from Hell :-). Asi jsem se kdysi poněkud přezappoval, a tak od něj poslouchám, co znám z dřívějška. A že toho není málo, poslouchám jej od nějakých črtnácti, patnácti. Také mi zásadním způsobem ovlivnil angličtinu, protože jsem se snažil proniknout i do textů.
Jo ale také mám jedno sólo za všechny - Willie the Pimp z Hot Rats... nebo Whippin' post z Does humour belongs in music. Samozřejmě, že nemá smysl hledat jeho nejlepší sólo, stejně jako nejlepší album - také bych dnes už nepsal, že je to jen jedno. Každopádně nejčastěji poslouchám alba z let 1966 - 1979, pak už to chce hodně vybírat - např. Them or Us, You are what you is, zmíněný Jazz from hell nebo Broadway the hard way.

Mirek Kostlivý @ 09.02.2012 14:31:36
Pokud já bych měl uvést moje oblíbené Zappovo kytarové sólo, tak by to bylo to ve skladbě "Carolina Hard-Core Ecstasy" z alby Bongo Fury. Skladba volně navazuje na úvodní Captainem Beefheartem zpívanou "Debra Kadabra", k jehož "hysterickému" zpěvu se za nedlouho přidává Frank, aby to celé vyvrcholilo jeho fantastickým kytarovým sólem.

11.05.2010 hejkal | #

Zappa má úžasnú vlastnosť. Jeho hudba je spravidla od prvej noty presýtená vtipom, výsmechom a pocitom, že to nemyslí vážne.

One size fits all nie je výnimkou. Inca roads znie ako niečo, čo gotický vedátor spichol dokopy z rôznych častí mŕtvych tiel, elektrifikoval to a zázrak, ono to žije. A kým sa jeden nazdá, už je z toho klasika. Parádny tvrdý úvod Can’t afford no shoes je klasicky nahradený posmešnou slohou, nič to však nemení na tom, že je to výborná rocková vec. A ešte lepšia je pokojnejšia Sofa no.1. Moja naj skladba na albume je uletená Po-jama people. Sólová gitarová pasáž (ako všetky na tomto albume) je geniálna. To je Zappa v najlepšom svetle! A na One size fits all je potešiteľné aj to, že každá ďalšia skladba je minimálne rovnako kvalitná ako predchádzajúca. Florentine pogen ulietava vcelku slušne (v počúvateľných medziach), prekvapivá vsuvka Evelyn, a modified dog nechá poslucháča príjemne vydýchnuť a relaxovať v blues rockovom (á la Zappa) San Ber’dino. Andy má, ako je to u Zappu zvykom, dve polohy. Absolútna prča kontra špičková muzika. Mix, ktorý by nezvládol požívateľne ukuchtiť nikto, iba maestro osobne. A je tu záver, Sofa no.2 sa musí počuť, Germáni si prídu na svoje.

Vrcholná dávka Zappu za päť hviezd.

reagovat

Voytus @ 11.05.2010 13:52:38
Hejkal: Leckým považována za Zappovu nejlepší desku, asi tomu tak bude. Každopádně je tu spousta skvělé hudby, které nelze nic vytknout. Bratr bubeník se hrozně zažral do úvodu Andyho, však je tam zajímavý part na rytmičák.

PaloM @ 11.05.2010 16:43:38
Podobne ako v recenzii r.2007, tu zase v reakcii je pokus označiť 1 - 2 CD Zappu ako najlepšie. To je veľmi odvážne tvrdenie, Zappa je prototyp umelca s obrovskou šírkou žánrového záberu. Mám veľmi rád Boradway The Hard Way, Apostrophe, Over-Nite Sensation, Shake Yerbouti alebo koncert Roxy & Elsewhere. Tvrdiť, že niektoré z nich je najlepšie ma v živote nenapadlo.
A čo keď je najlepšie umelo zostavené 2CD Guitar ? :-)

hejkal @ 12.05.2010 05:39:11
Netrúfam si vybrať jeden album od Zappu, ktorý je "naj". One size fits all je však dobrým štartom pre toho, kto sa s jeho tvorbou chce oboznámiť a s hrôzou neutiecť. :)

PaloM @ 12.05.2010 06:44:50
Vďaka hejkal za reakciu, to máš veľkú pravdu: spropagovať Zappu "počúvateľným" titulom. Spomenul som si, aké som mal veľké očakávania na Yellow Shark - dokonca som kdesi stiahol video :-) Keby to bola prvá vec, čo by som počul od Zappu, dopadlo by to, ako si naznačil.

Lothian @ 12.05.2010 17:04:00
I pro mne je One size Zappovou nejlepší deskou. A hned po ní jsou to Zoot allures. Myslím jeho mejrockovější a tedy nejpřístupnější alba skoro bez různých úletů. Pustím si občas rád Děláme to jen pro peníze nebo třeba King konga. Po Honzové garáži už nic,to šlo k popu.
Dlouhé roky jsem si myslel, že krásná kytara je Frankova, až na videu jsem viděl, že to byly především jeho kytaristi.

Mirek Kostlivý @ 13.05.2010 11:04:20
S tím Zappou to mám podobné. Jenom bych dal Zoot Allures na 1. místo. A to nepočítám Bongo Fury, což je veledílo s Beefheartem samo o sobě a jedno z nejlepších live desek historie.

Danny @ 30.12.2010 10:49:08
Vytváření žebříčků Zappových alb? Nejlepší, druhé nejlepší... Zkusme vytvořit pořadí Beethovenových symfonií: je lepší pátá, nebo devátá? Nebo snad Eroica? Nebo snad byl lepší Mozart než Beethoven, nebo naopak? Je to divné, co. Zappa byl autor, který se neomezil na jeden nebo dva způsoby komponování, nenechal se svázat stylovými hranicemi a zejména si užíval umělecké svobody. Některá alba jsou posluchačsky vstřícnější, a to je případ i "One Size Fits All". Je to nepochybně velmi dobré album a patří k Zappovým vrcholům, ale jestli je nejlepší...? Jiná jeho alba vyžadují určitou hudebně-analytickou erudici, aby jim člověk porozuměl a mohl naplno docenit jejich hodnotu. To ale neznamená, že jsou horší, spíš na ně řada posluchačů "nedosáhne".

Filozof @ 31.12.2010 09:06:23
Danny Ad Beethoven
Nejlepší je První. Druhá nejlepší je Pátá. nejhorší je Devátá. Ale to jen pro pořádek - nechci sem tahat Beethovena - ač ve své době byl asi progres

16.11.2007 central.scrutinizer | #

Tohle je pro mne album č.2. Hudba par excellence, humor, nadsázka, instrumentálně bez chyb. Kdysi dávno se mi dostala do rukou MG (pro ty mladší: MG = magnetofonová)kazeta, snad byla vydaná Jazzovou sekcí...nicméně byl tam někde zapsán Petr Dorůžka a 1. strana obsahovala (bez jedné skladby, nevím už které) album Hot Rats, ta 2. strana One Size Fits All (tam myslím, chyběla Sofa No.1). A tak si myslím, že mladý pan Dorůžka tehdy vybral velmi dobře, neboť tato obě alba jsou opravdu tím nejlepším z FZ.
reagovat