Tank / War Machine (2010)

Po dlouhých šesti letech, vyplněných jednak prací na nové desce, jednak neustálým oddalováním konečného data jejího vydání, to Evans s Tuckerem už nevydrželi a rozhodli se Tank podrobit radikálnímu řezu. Zbavili se dlouhodobě nepoužitelného frontmana, sehnali novou rytmickou sekci a celé to korunovali přijetím Doogie Whitea na post zpěváka. Na koncertech tato nová reinkarnace měla úspěch, a studiové album bylo tedy dalším logickým krokem k oživení skomírající značky.

Právě obměna u mikrofonu byla důležitým mezníkem ve vývoji kapely. Místo "řvouna" Warda nastoupil "výškař" White, a protože se (spolu s Tuckerem a Evansem) velmi významnou měrou podílel i na psaní materiálu, vyznačuje se War Machine poměrně výrazným odklonem od předchozí tvorby Tanku. Zatímco za Algyho éry byla kapela (zvláště na přelomu tisíciletí) orientována thrashově, na War Machine se kapela (vědoma si Doogieho hlasových fondů) noří do melodičtějších metalových vod.

Začínáme zostra, ale s elegancí. Whiteův hlas si nerazí cestu někde v hloubi mezi rytmikou, ale vznáší se vysoko nad celým svým doprovodem. Judgement Day v sobě má monumentální epičnost, se kterou dokáže navodit atmosféru plnou očekávání, zda deska udrží laťku takto vysoko až do konce. Kytarovou tvrdost pánové předvedou ve Feast of the Devil, možná nejhutnější skladbě alba. Po ní Tank ukazuje naprosto odlišnou tvář s megašlehou Phoenix Rising. Kapela na to vlítla "po helloweenovsku", z fantastického hlasu Doogie Whitea až mrazí a sedm minut je na takovouto perlu zoufale málo. Tohle by se za Algyho v repertoáru Tanku objevil nemohlo (a nejenom proto, že by to Ward hlasově neutáhnul - punkové srdce je zkrátka punkové srdce). Ale zpátky k War Machine - na řadě je titulní skladba a musím říct, že se taky jedná o skvělý kousek muziky. Procítěné sloky se střídmým, skoro až akustickým doprovodem střídá vybuchující inferno v refrénu. Není to sice balada v pravém slova smyslu, ale i té se na desce ještě dočkáme. Zatím však k další skladbě se vzletným názvem Great Expectations. Zatímco KISS takto pojmenovali zlehka rozpačitý slaďák, v podání Tanku máme možnost poslouchat další vypalovačku s parádní vokálně-kytarovou souhrou v refrénu. No a už je tu ten slibovaný ploužák, pojmenovaný nádherně mnohoznačně After All. Kapela tu zvádla prolomit další tabu - ze smyčců ve skladbě Tanku musel Algy dostat minimálně kopřivku. Ale aby té melodičnosti nebylo příliš, v další skladbě The Last Laugh Tank opět pořádně přitlačili na pilu a hlavně přihodili parádní sólový kytarový dvojtakt. World Without Pity vnímám spíš jako vycpávku (za zbytkem materiálu co do nápadů hodně pokulhává). No a poslední skladba My Insanity? Tajemný vybrnkávaný úvod na jedničku, zbytek vyniká "jen" Doogieho vypjatým zpěvem.

Misi War Machine hodnotím jako úspěšnou, restart kapely se povedl a mé hudební obzory jsou zase o jedno výborné metalové album bohatší. Myslím, že čtyři hvězdičky dávám naprosto zaslouženě.

» ostatní recenze alba Tank - War Machine
» popis a diskografie skupiny Tank