Dead Can Dance / The Serpent's Egg (1988)

Nijak se netajím tím, že osmdesátá léta jako celek nejsou mojí doménou (Psal jsem o tom už na Progboardu vícekrát…). Aniž bych chtěl přeceňovat význam šedesátých a sedmdesátých let, domnívám se, že stran přínosu vývoji hudby až tolik neznamenala (samozřejmě subjektivně viděno), ale přesto existují výjimky. Hned ta první je přímo zářným příkladem uměleckého významu té nejzásadnější platformy. Skupina, kterou mám neodmyslitelně spjatou právě s tímto obdobím má název Dead Can Dance. Od prvního okamžiku, co jsem je uslyšel, jsem ucítil mimořádné vibrace a jejich pojetí hudby mě dokonale uchvátilo. Dnes věnuji pozornost jednomu z alb, které je v mé sbírce a které považuji za mimořádný umělecký přínos. Má tajemný název The Serpent´s Egg… (Hadí vejce), což demonstruje i zajímavý obal alba.

THE HOST OF SERAPHIM – dokonalá iluze církevní hudby, suplující atmosféru středověku v gotické katedrále. Temný úder na tympán a dlouhý tón píšťalových varhan a už sem přichází pěvecké zjevení – Lisa Gerrard, žena, kterou bych nazval zjevením. Stojí mimo rámec rockové, jazzové i world music hudby – tohle je operní projev velkého formátu. Za ní ovšem vlna elektronické hudby s přítomností smyčců nabídne famózní hudební formu, kterou lze spojit s církevním rituálem, ale i nadpozemským vyjádřením lidských pocitů v neohraničené šíři. Ženský hlas stoupá v sopránových barvách k nebeským výšinám a pevný prostorový sound se přelévá nekonečnem. Při poslechu cítím vnitřní respekt a úctu k podobnému uměleckému ztvárnění, protože tady člověk prochází megahamonickým pojetím s tajemnými přidanými vokály v závěru. „Těžký kalibr“ pro nepřipraveného…. Skladba byla použita ve velmi zajímavém dokumentárním filmu Baraka v r. 1982, který běžel i u nás ve Filmových klubech…

ORBIS DE IGNIS – odbíjení tubular bells. Model vokální polyfonie lidských hlasů Lisy Gerrard a Brendana Perryho s hostujícím Davidem Navarro Sustem přináší hudbu slohově zařaditelnou do období středověké gotiky. Nádherný estetický ideál krásy….

SEVERANCE – chrámové varhany znějí majestátně a poskytují příležitost mužskému hlasu – Brendanovi Perrymu, jehož hlas je protipólem, ovšem výtečně se doplňujícím s Lisou Gerrard. Má dar výtečně širokého hlasu s jasným výrazem a smyslem pro procítění tématu. Jeho angličtina zní jako dar z nebes. Mezihra přivolá k varhannímu soundu housle, violu a violoncello a také mírně tajemný šepot. Při poslechu mám pocit, jako bych se probudil v opravdovém ráji. Klid, pohoda, mírumilovno a jasné slunce nad hlavou….

THE WRITING ON MY FATHER´S HAND – průzračné tóny elektrického cembala jemně elektronicky preparované slouží jako hudební základ vokálnímu partu Lisy Gerrard. V její interpretaci sice cítím klasickou školu církevních kantát a vysoké vokální školy, ale zároveň sem vstupují harmonie orientu, zejména arabské hudby. S mírným nádechem exotičnosti. Když se její hlas v playbacku vzájemně sám se sebou prolíná je to další příklad estetické dokonalosti a bezbřehé harmonické struktury. Exaltované nadzemsky krásné a procítěné…

IN THE KINGDOM OF THE BLIND THE ONE-EYED ARE KINGS – cinkání zvonků a propojení s varhanním soundem se přihlásí dalaší skladba, která se line prostorem. Je příležitostí pro Brendana Perryho a jeho melancholický projev. Opakující se schéma pro základní rozvíjení motivu zní velmi sugestivně a jeho hlas se podobně jako v opeře rozlévá prostorem. Připojují se i synthesizery. Znějí ovšem velmi umírněně a nepřinášejí nějakou studenou chemii, ale teplé tóny s nádechem dechů a elektronický zvuk důrazných, ale neagresivních elektronických percussion umocňují celkovou atmosféru. Řada témat ze skladeb by mohla sloužit jako soundtracky k hraným nebo i dokumentárním filmům. Nádherná aranžmá, bez přemrštěných bombastických ambicí….

CHANT OF THE PALADIN – také zde cítím vliv orientálního islámu v hudbě a připomenu si velké scény např. z filmu Trója, kde se podobný typ hudebně blíže nespecifikovatelného zaměření objevuje a sugestivně dokresluje dramatičnost snímaných filmových sekvencí. Ve zpívaném projevu cítím smutek, beznaděj, úzkost, neodvratnost situace, která proniká do mysli při poslechu a je schopna možná při dlouhoformátové prezentaci za jistých okolnosti možná vyvolat i jakési halucinace.

SONG OF SOPHIA – Lisa Gerrard se svým sférickým hlasem velkého rozsahu a velmi zajímavé barvy otevírá v další kompozici. Je to sólo pro její mimořádný vokální projev. Je velkým uměním vyjádřit ty nejniternější pocity a prožitky samotným výrazem a v tom bytostném slova smyslu to umí možná na světě jenom pár lidí na světě…. Fantazie!

ECHOLALIA – další prostor pro vokální harmonie. Důrazně se zde přihlásí úder tympánu a zvláštním způsobem kombinovaná vokální vrstevnatost…. Vlastně minutová hudební miniatura….

MOTHER TONGUE – rytmických pasáží jsme na albu zatím moc nezaznamenali (vlastně žádné). Teď si to ovšem Dead Can Dance vezmou za svůj prioritní úkol. Percussion, bicí nástroje, tympány jsou výtečně kooperovány do jednoho pevného tvaru. Opět vzniká dojem nějakého etnického šamanského obřadu. Hypnotický rytmický obrazec je ovšem po chvíli pzměněn a do dalších polyrytmických rytmů a zvuk potemnělých vokálů prolínaných s jemnou elektronikou navozují atmosféru, jako bychom proplouvali nekonečným světem jeskynního systému nad nekonečnou vodní plochou a nad hlavou s bizarními krápníky, Je to sen, nebo reálná vite? Myslím, že přemýšlet nad tím, nemá smysl. Je to velký osobně pocitový vjem… Lisa Gerrard občasně vstupuje svým pronikavým vokálem do opakujícího se schématu tajemného pojetí těžko specifikovatelné hudební formy s astrálním dozvukem…

ULLYSES – výrazný opakující se schematický hudební motiv zní téměř jako valčík (!). Opakující se téma mírně stoupá v harmonie a Brendan Perry sem vstoupí svým vokálním podílem s Davidem Navarro Sustem. Tohle je spojení písňové formy s artificiálními postupy. Geniální na tom je, že zde Dead Can Dance nabízejí vlastně první „písničku“, ale dokáží ji zabalit do symfonického pojetí. Ullyses (Odyseus) bájný poutník z řecké mytologie byl dějově spojen s válkou v Tróji a tady je ústředním motivem tématu. Mírný patos je v tomhle pojetí tak trochu očekáván, a tak mě nijak „nezneklidňuje“. Výtečně zaranžované a interpretované hudební vyznění. V opakovaných hudebních kruzích téma zvolna odeznívá….

Můj první výlet s Dead Can Dance je u konce. Zanechal ve mně velký umělecký dojem. Mohu konstatovat, že jsem se dokázal vnitřně ponořit a pocitově odpoutat o reality a zanechat za sebou všechny starosti a přízemní záležitosti. Tahle hudba má úžasnou vnitřní sílu nebojím se napsat až léčivého nebo ozdravného charakteru. Je moc dobře, že vznikla a vřele ji mohu doporučit všem vnímavým posluchačů, kteří chtějí prožít nějaké „mimořádné hudební dobrodružství“. Pak je celkem jasné i moje hodnocení. Pět hvězdiček… Její jedinou nevýhodou je relativně krátký formát (36 minut 15 vteřin).

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance