Dead Can Dance - The Serpent's Egg (1988)
1. The Host of Seraphim (6:18)
2. Orbis de Ignis (1:35)
3. Severance (3:22)
4. The Writing on My Father's Hand (3:50)
5. In the Kingdom of the Blind the One-Eyed Are Kings (4:12)
6. Chant of the Paladin (3:48)
7. Song of Sophia (1:24)
8. Echolalia (1:17)
9. Mother Tongue (5:16)
10. Ullyses (5:09)
Total Time: 36:15
Obsazení:
- Lisa Gerrard / vocals
- Brendan Perry / vocals, hurdy gurdy
Guest musicians:
- Andrew Bessley / viola
- Sarah Buckley / viola
- Tony Gamage / cello
- Alison Harling / violin
- Rebecca Jackson / violin
- David Navarro Sust / vocals
Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.
S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.
Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.
Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.
Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.
Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.
reagovat
PaloM @ 04.02.2019 12:31:09
Vždy sa poteším, keď niekto na Progboard napíše pochvalné slová na Dead Can Dance. Odhadujem, že ich počúvam asi 25 - 27 rokov. Nádherná, hlboko do duše prenikajúca hudba.
Ďakujem za recenziu.
jirka 7200 @ 04.02.2019 13:11:07
Skvělá recenze ! Z pestré nabídky rockové hudby vybíráš z různých koutů a to je dobře.
Co se týče DCD, sáhnul jsi po jednom z nejtemnějších alb z jejich diskografie. Muzika, která přesně ladí k černobílým záběrům ze zarostlých a neudržovaných hřbitovů nebo historických katedrál. Proto se nedivím, že tento druh hudby osloví člověka v nějakém těžkém životním období. Nicméně bych se divil, pokud by někoho přivedla do depresí. Já sám pociťuji spíš opačný účinek.
Hudba DCD, jak jsem tu již možná někdy zmiňoval, je naprosto jedinečná. Ač se jí mnohé kapely snažily přiblížit, žádně se to plně nepovedlo. V její hudbě je totiž obsaženo určité poselství či přesah, který nedokážu přesně definovat, což mě mrzí. Nepochybně je však plná emocí, proto je hojně používaná v různých dokumentech o etnických či ekologických problémech naší civilizace. Viz třeba film Baraka - doporučuji :
>> odkaz
A ty klidně,až budeš mít čas, napiš další recku. Rád si ji přečtu a jistě i mnozí ostatní.
horyna @ 05.02.2019 07:14:20
Mám raděj tu předtím, i tu poté, Serpent´s je trošku moc "východní" :-)
chimp.charlie @ 05.02.2019 17:12:43
Pánové, děkuji za reakce. Jak jsem napsal, DCD jsem objevil docela nedávno a bylo to pro mě zjevení. V osmdesátkách a devadesátkách jsem byl s posloucháním hudby dost na štíru, to byl v životě největší frmol - rodina, práce... Takže teď se snažím dohnat co se dá.
Nijak se netajím tím, že osmdesátá léta jako celek nejsou mojí doménou (Psal jsem o tom už na Progboardu vícekrát…). Aniž bych chtěl přeceňovat význam šedesátých a sedmdesátých let, domnívám se, že stran přínosu vývoji hudby až tolik neznamenala (samozřejmě subjektivně viděno), ale přesto existují výjimky. Hned ta první je přímo zářným příkladem uměleckého významu té nejzásadnější platformy. Skupina, kterou mám neodmyslitelně spjatou právě s tímto obdobím má název Dead Can Dance. Od prvního okamžiku, co jsem je uslyšel, jsem ucítil mimořádné vibrace a jejich pojetí hudby mě dokonale uchvátilo. Dnes věnuji pozornost jednomu z alb, které je v mé sbírce a které považuji za mimořádný umělecký přínos. Má tajemný název The Serpent´s Egg… (Hadí vejce), což demonstruje i zajímavý obal alba.
THE HOST OF SERAPHIM – dokonalá iluze církevní hudby, suplující atmosféru středověku v gotické katedrále. Temný úder na tympán a dlouhý tón píšťalových varhan a už sem přichází pěvecké zjevení – Lisa Gerrard, žena, kterou bych nazval zjevením. Stojí mimo rámec rockové, jazzové i world music hudby – tohle je operní projev velkého formátu. Za ní ovšem vlna elektronické hudby s přítomností smyčců nabídne famózní hudební formu, kterou lze spojit s církevním rituálem, ale i nadpozemským vyjádřením lidských pocitů v neohraničené šíři. Ženský hlas stoupá v sopránových barvách k nebeským výšinám a pevný prostorový sound se přelévá nekonečnem. Při poslechu cítím vnitřní respekt a úctu k podobnému uměleckému ztvárnění, protože tady člověk prochází megahamonickým pojetím s tajemnými přidanými vokály v závěru. „Těžký kalibr“ pro nepřipraveného…. Skladba byla použita ve velmi zajímavém dokumentárním filmu Baraka v r. 1982, který běžel i u nás ve Filmových klubech…
ORBIS DE IGNIS – odbíjení tubular bells. Model vokální polyfonie lidských hlasů Lisy Gerrard a Brendana Perryho s hostujícím Davidem Navarro Sustem přináší hudbu slohově zařaditelnou do období středověké gotiky. Nádherný estetický ideál krásy….
SEVERANCE – chrámové varhany znějí majestátně a poskytují příležitost mužskému hlasu – Brendanovi Perrymu, jehož hlas je protipólem, ovšem výtečně se doplňujícím s Lisou Gerrard. Má dar výtečně širokého hlasu s jasným výrazem a smyslem pro procítění tématu. Jeho angličtina zní jako dar z nebes. Mezihra přivolá k varhannímu soundu housle, violu a violoncello a také mírně tajemný šepot. Při poslechu mám pocit, jako bych se probudil v opravdovém ráji. Klid, pohoda, mírumilovno a jasné slunce nad hlavou….
THE WRITING ON MY FATHER´S HAND – průzračné tóny elektrického cembala jemně elektronicky preparované slouží jako hudební základ vokálnímu partu Lisy Gerrard. V její interpretaci sice cítím klasickou školu církevních kantát a vysoké vokální školy, ale zároveň sem vstupují harmonie orientu, zejména arabské hudby. S mírným nádechem exotičnosti. Když se její hlas v playbacku vzájemně sám se sebou prolíná je to další příklad estetické dokonalosti a bezbřehé harmonické struktury. Exaltované nadzemsky krásné a procítěné…
IN THE KINGDOM OF THE BLIND THE ONE-EYED ARE KINGS – cinkání zvonků a propojení s varhanním soundem se přihlásí dalaší skladba, která se line prostorem. Je příležitostí pro Brendana Perryho a jeho melancholický projev. Opakující se schéma pro základní rozvíjení motivu zní velmi sugestivně a jeho hlas se podobně jako v opeře rozlévá prostorem. Připojují se i synthesizery. Znějí ovšem velmi umírněně a nepřinášejí nějakou studenou chemii, ale teplé tóny s nádechem dechů a elektronický zvuk důrazných, ale neagresivních elektronických percussion umocňují celkovou atmosféru. Řada témat ze skladeb by mohla sloužit jako soundtracky k hraným nebo i dokumentárním filmům. Nádherná aranžmá, bez přemrštěných bombastických ambicí….
CHANT OF THE PALADIN – také zde cítím vliv orientálního islámu v hudbě a připomenu si velké scény např. z filmu Trója, kde se podobný typ hudebně blíže nespecifikovatelného zaměření objevuje a sugestivně dokresluje dramatičnost snímaných filmových sekvencí. Ve zpívaném projevu cítím smutek, beznaděj, úzkost, neodvratnost situace, která proniká do mysli při poslechu a je schopna možná při dlouhoformátové prezentaci za jistých okolnosti možná vyvolat i jakési halucinace.
SONG OF SOPHIA – Lisa Gerrard se svým sférickým hlasem velkého rozsahu a velmi zajímavé barvy otevírá v další kompozici. Je to sólo pro její mimořádný vokální projev. Je velkým uměním vyjádřit ty nejniternější pocity a prožitky samotným výrazem a v tom bytostném slova smyslu to umí možná na světě jenom pár lidí na světě…. Fantazie!
ECHOLALIA – další prostor pro vokální harmonie. Důrazně se zde přihlásí úder tympánu a zvláštním způsobem kombinovaná vokální vrstevnatost…. Vlastně minutová hudební miniatura….
MOTHER TONGUE – rytmických pasáží jsme na albu zatím moc nezaznamenali (vlastně žádné). Teď si to ovšem Dead Can Dance vezmou za svůj prioritní úkol. Percussion, bicí nástroje, tympány jsou výtečně kooperovány do jednoho pevného tvaru. Opět vzniká dojem nějakého etnického šamanského obřadu. Hypnotický rytmický obrazec je ovšem po chvíli pzměněn a do dalších polyrytmických rytmů a zvuk potemnělých vokálů prolínaných s jemnou elektronikou navozují atmosféru, jako bychom proplouvali nekonečným světem jeskynního systému nad nekonečnou vodní plochou a nad hlavou s bizarními krápníky, Je to sen, nebo reálná vite? Myslím, že přemýšlet nad tím, nemá smysl. Je to velký osobně pocitový vjem… Lisa Gerrard občasně vstupuje svým pronikavým vokálem do opakujícího se schématu tajemného pojetí těžko specifikovatelné hudební formy s astrálním dozvukem…
ULLYSES – výrazný opakující se schematický hudební motiv zní téměř jako valčík (!). Opakující se téma mírně stoupá v harmonie a Brendan Perry sem vstoupí svým vokálním podílem s Davidem Navarro Sustem. Tohle je spojení písňové formy s artificiálními postupy. Geniální na tom je, že zde Dead Can Dance nabízejí vlastně první „písničku“, ale dokáží ji zabalit do symfonického pojetí. Ullyses (Odyseus) bájný poutník z řecké mytologie byl dějově spojen s válkou v Tróji a tady je ústředním motivem tématu. Mírný patos je v tomhle pojetí tak trochu očekáván, a tak mě nijak „nezneklidňuje“. Výtečně zaranžované a interpretované hudební vyznění. V opakovaných hudebních kruzích téma zvolna odeznívá….
Můj první výlet s Dead Can Dance je u konce. Zanechal ve mně velký umělecký dojem. Mohu konstatovat, že jsem se dokázal vnitřně ponořit a pocitově odpoutat o reality a zanechat za sebou všechny starosti a přízemní záležitosti. Tahle hudba má úžasnou vnitřní sílu nebojím se napsat až léčivého nebo ozdravného charakteru. Je moc dobře, že vznikla a vřele ji mohu doporučit všem vnímavým posluchačů, kteří chtějí prožít nějaké „mimořádné hudební dobrodružství“. Pak je celkem jasné i moje hodnocení. Pět hvězdiček… Její jedinou nevýhodou je relativně krátký formát (36 minut 15 vteřin).
reagovat
PaloM @ 02.05.2013 12:04:07
Teraz si sa Petr presne trafil s recenziou aj na moje zážitky. Šesť štúdiových albumov, ktoré nahrali v rokoch 1985 - 1996, považujem za veľmi vyrovnané a s kvalitou rovnocenné. Ako to obyčajne býva s takouto hudbou, stretol som sa s podobne nadšeným prijatím alebo úplným zavrhnutím. Nedá sa to počúvať ako kulisa, človek sa musí sústrediť a naplno vnímať.
Lisa a Brendan naštudovali a absorbovali množstvo hudobných žánrov, ktoré zapadli stáročným prachom alebo sú z teritórií na Zemi, nám takmer neznámych.
Počujem v ich tvorbe o.i. vplyvy Hildegard von Bingen, veľkej osobnosti gotiky.
Ďakujem za peknú recenziu.
PaloM @ 02.05.2013 12:13:25
Prepáčte, Hildegard som omladil (1098 - 1179) :-) Podľa umeleckých slohov to bola doba románska.
Snake @ 03.05.2013 07:28:53
Hudební kulisa dobrá do čajovny.Chodil jsem tam randit a aspoň v té naší to hrálo opravdu často,než ji i s provozním zavřeli.Čajovnu na zámek a provozovatele do blázince,byl to takovej divnej pavouk :)
Pěkná recenze.Před šesti,sedmi lety jsem Dead Can Dance docela sjížděl,ale celkem brzy mě to zase přešlo.Dneska by mi úplně stačila nějaká dostatečně reprezentativní výběrovka.Expresivní vokál Lisy Gerrard by mě při dlouhodobém užívání spolehlivě dostal do svěrací kazajky a ani přemíra etnických prvků a posun k world music pro mě nebylo to pravé.Ale na druhou stranu je pravdou,že mi úvodní skladba The Host Of Seraphim dokáže v jednom okamžiku pokaždé nahnat husí kůži.Tolik žalu ukrytého ve vokálu beze slov se jen tak neslyší.Scéna z filmu,ve které ti nejubožejští z ubohých prohledávají hory odpadků to ještě umocňuje.Osobně jsou mi ale bližší skladby zpívané Brendanem Perrym,na albu zastoupené tituly Severance,Chant Of The Paladin a Ullyses.Na desce samotné mi asi nejvíce schází absence rytmiky,Mother Tongue je opravdovou vyjímkou.
Abych to nějak shrnul,z desek které jsem měl možnost poznat mi nejvíc zachutnala Into The Labyrinth.The Serpent´s Egg vidím na poctivé tři hvězdy.
PaloM @ 03.05.2013 08:19:52
A Passage In Time je dostatočne reprezentatívna výberovka + 2 nové skladby (vtedy r.1991) - kto nemusí mať celé albumy. Skús to.
Snake @ 03.05.2013 09:07:08
Palo jeden disk je asi málo,takhle tam chybí můj vůbec nejoblíbenější kousek The Carnival Is Over...
Snake @ 03.05.2013 09:09:24
Aby taky ne,když album Into The Labyrinth vyšlo až později :)
PaloM @ 03.05.2013 09:17:43
Snake, ďalšie výberovky nepoznám, mám iba A Passage In Time a 6 pôvodných štúdiových CD (nie remastre 2008) od Spleen And Ideal po Spiritchaser vrátane. Anastasis kúpim, až zlacnie.
zdenek2512 @ 03.05.2013 09:36:47
Snake: na discogs je nějaké dvojcédé s názvem Wake z roku 2003 >> odkaz . Ta skladba co zmiňuješ tam je.
Snake @ 03.05.2013 09:58:40
To bude ono.Měl jsem ho půjčené a stačilo by.
b.wolf @ 03.05.2013 10:47:14
To jsem se zase dneska navnadil-ani jsem nedočetl recenzi a pustil jsem si úvodní skladbu aspoň z trubky; jak teda zpěvule nemusím (na pár výjimek), tak toto je fakt bomba. Nu což, zas mám o náplň volného času postaráno, ovšem takováhle hudba stojí za originál.
Petr Gratias @ 03.05.2013 11:17:35
Zdravím, pánové....
Snake opravdu dost šetřil hvězdičkami.
Osobně si myslím, že takový "průměr" to není, ale každý máme práv cítit hudbu jinak.
B.Wolfovi naopak vzkážů, že tahle hudba přímo VYŽADUJE originál na CD!
Label 4AndD vždycky vynikal famózně sejmutým zvukem, který je schopen Tvůj pokoj proměnit téměř v koncertní síň.
POdobně jako label ECM nebo japonské výlisky. Samozřejmě nevím, kde hudbu posloucháš a jakou máš aparaturu. Tohle je hudba přímo určená pro "testování" kvality domácích reprosoustav a nechápu, že by ji někdo poslouchal třeba v MP3.
Lisa Gerrard se objevuje jako vokalistka i v několika filmech. Je to neskutečný pěvecký talent!
Pamatuji si třeba, jak v multiplexu Špalíček zněl její hlas v soundtracku pro historický velkofil Trója...
Zdravím!
PaloM @ 03.05.2013 11:41:26
Súhlasím, zvukovo sú to výborné nahrávky a preto v r.1999, keď som si vyberal stereo zostavu, tak som bral do obchodu aj CD Into The Labyrinth.
Sólo tvorba Lisy Gerrard je ešte rozsiahlešia, fanúšikovia vedia. Odporúčam aspoň Mirror Pool a Duality.
b.wolf @ 07.05.2013 09:43:12
Tak jsem si originál této skupiny zadovážil a je to jedním slovem neskutečné! Od víkendu už jsem jej poslechl 6x a je to vynikající.
- hodnoceno 6x
- hodnoceno 1x
- hodnoceno 1x
- hodnoceno 0x