Dead Can Dance / The Serpent's Egg (1988)

Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.

S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.

Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.

Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.

Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.

Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance