Yes / Heaven & Earth (2014)

Mé pocity z letošního studiového počinu megalomanských Britů Yes byly dlouhou dobu smíšené a názory nejrůznějších druhů v mé hlavě neustále zběsile cirkulovaly. Proto jsem se rozhodla si nechat malý odstup a hodnotit toto album nikoli ihned po vydání, nýbrž na konci roku, kdy už se mé myšlenky stihnou patřičně zorganizovat do potřebných „přihrádek“. S klidem v duši nyní mohu říct, že se této legendární kapele podařilo nahrát důstojné album, které však nijak nevybočuje z průměru posledních let, a zasloužený věhlas alb ze sedmé dekády tedy rozhodně nepřekročí.

Materiál, se nímž se Yes letos vytasili, nepřináší – snad až na obrovský autorský podíl nováčka Jona Davisona – žádné překvapení a svým charakterem následuje minulou desku „Fly From Here“, přestože je v porovnání s ní více nakloněna písňové formě. Osobně velmi kvituji personální změnu na pozici zpěvu – Davisonův předchůdce Benoit David mi nikdy k srdci nepřirostl. Jon Davison má všechny atributy artrockového pěvce, jež ho předurčují k úspěšné spolupráci s kapelou formátu Yes, tato kooperace byla tedy naprosto logickým vyústěním hledání nového frontmana. Jestliže znáte některá z alb Davisonových domovských Glass Hammer, jistě víte, o čem mluvím – těžko byste hledali věrnější kopii Andersonovského tenoru.

„Heaven & Earth“ je smířlivým albem, ze kterého mám neustálý pocit, že naznačuje konec kariéry této veleslavné artrockové formace. Členové Yes jako by rezignovali na post skladatelů a téměř výhradní prostor zde dostává čerstvá krev Davison. Těžko se zbavuji pocitu, že jde o symbolické předání štafety mladší generaci. Vzhledem k požehnanému věku zbývajících členů se nejedná o nic překvapivého, ale přesto hodného postesknutí. Obávám se, že toto je skutečně dílko završující obsáhlou diskografii našich progových mohykánů.

Na albu je spousta krásných skladeb, ze kterých sálá nehraná radost a pokora. Již úvodní „Believe Again“ je nádherně pompézní; přímo z ní cítím tok pozitivní energie. Jon Davison dává do svého projevu všechno a zcela zjevně je rád za možnost být součástí obrovského kolosu jménem Yes, kolosu vytvářejícím již přes čtyřicet let nepřekonatelné hudební skvosty. Steve Howe značně zjednodušil styl své hry, ale přesto si dokázal udržet svůj osobitý rukopis. Ve skladbě „Believe Again“ je to obzvláště cítit. Malé vyhrávečky, které lemují celé album, mou tezi pak nevědomky potvrzují. Co se týče ostatních členů, všichni odvádějí dobrou (klasicky dobrou) práci, osobně se však v některých momentech nemohu přenést přes pouťové klávesové rejstříky Geoffa Downese, jež způsobují, že je (jinak příjemná) hudba zanesena nešvary posledních (cca čtrnácti) alb Asie. Kdyby Downes nedbal na trendy v oblasti progu, potažmo neoprogu, všechno mohlo být a znít úplně jinak.
Nyní však dám prostor mé guilty pleasure, skladbě „To Ascend“. Jedná se totiž o jednu z vůbec nejkrásnějších balad, jaké znám. Někdo by řekl, že je patetická či přeslazená, ale podle mě je v ní naprosto všechno. Svět v kostce. Čirá nádhera.
U některých dalších skladeb bohužel pohár přetekl a přeslazenost dosáhl až šílených poloh. Ač je to velká škoda, Yes na tomto albu nezřídkakdy balancují na hranici vkusu – a někdy je to skutečně příliš. Třeba oldfieldovsky laděnou „It Was All We Knew“ bych si přála vidět/slyšet naživo. Jistě by se jednalo o více než groteskní žážitek.

Album „Heaven & Earth“ je poměrně povedenou tečkou za diskografií legendy. Silnější kousky střídají ty slabší, ale co je hlavní – Yes nahráli milou a nevtíravou desku s pár zajímavými nápady. Je načase si uvědomit, že mladé kapely dnes dokáží posluchači zprostředkovat mnohem kvalitnější zážitek – a to jak koncertní, tak i studiový. Bylo by tedy pošetilé hodnotit „Heaven & Earth“ čtyřmi či pěti hvězdami, osobně se však domnívám, že tři si s přehledem zaslouží. Pěkná deska, jež mi nejednou dokázala vyčarovat úsměv na tváři. I to se, přátelé, počítá.

» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes