Yes - Heaven & Earth (2014)

19.08.2015 iooo | #

Jedna hvězdička za snahu... nedokázal jsem to zatím doposlouchat do konce. Jestli je Close to the Edge, Fragle a toto od stejné skupiny, děsím se toho, co bude dál... Ještě Magnification bylo slušné album ale i tam už jsem cítil, jak se tlačí na pilu. Poslední dvě alba Yes neměly vůbec vzniknout, je to ostuda.
reagovat

PaloM @ 19.08.2015 04:59:09
Súhlasím. Pevne verím, že ďalej už nebude nič.
Aspoň z úcty ku kolegovi Squire by mali prestať.
A to vravím ako fanúšik mojej najobľúbenejšej skupiny.

luk63 @ 19.08.2015 07:50:17
Tak tyhle čtyři věty nejsou rozhodně recenze a měly být možná jako reakce pod jinou recenzí. Ale co čekat od někoho, kdo se do svého profilu představí: Me a album, o kterém píše, ani nedoposlouchá do konce...
Přesto vítej iooo na PB.

33Speedy @ 19.08.2015 11:26:05
Moje zásada je neposlouchat žádnou skupinu po roce 80. Možná o něco přicházím, ale v roce 80 prostě nějakou magií přelomu decenia umírá progresivní rock 70 let

Tomáš Rojt @ 19.08.2015 11:43:47
Souhlasím, toto není recenze, jednak kvůli délce příspěvku a jednak kvůli stylu. Recenze se píše po poslechu celého CD a někdy dokonce několikanásobném, aby člověk získal jistotu, že dílko posoudí objektivně. A někdy ani to nestačí.
Poslední řadové album YES jsem také příliš nepochválil, ale rozhodně ho nezatracuji. Hudba YES vyžadovala vždy pečlivý a vnímavý poslech. Mimochodem si vybavuji svoje první seznámení s YES v roce 1974 jako dvanáctiletý hošík, tehdy mě jedno z jejich nejlepších alb " Close to the Edge" připadalo jako změť tónů, které jsem nepochopi. Dnes patří toto album do mého zlatého fondu. Lidé i hudba prostě zrají. Nejen sýry a vína. Hudba si prostě zaslouží čas a ten ji prověří.

swenik @ 19.08.2015 12:05:40
to 33Speedy: Tohle je dle mě dost tvrdé rozhodnutí. Sám se tím ochudíš o dost alb. Konkrétně od Yes si zaslouží pozornost Drama, ABWH (vím, není tam Chris, který vlastnil značku), Talk, výborný je The Ladder (byť to už je dle mě spíš AOR), Magnification a nedávno mě doslova dostalo Keystudio - fantastická hudba, skoro jsem už uvažoval o recenzi!

Keystudio byla spíš náhoda, měl jsem ho na cestu vlakem a úplně mi to vyrazilo dech. Bohužel celý zážitek mi pokazilo, když jsem chtěl vidět reakce na některé písničky na Youtube a tam jsem viděl tři týdny starý příspěvek RIP Chris Squire.. Těsně před tím jsem si tak sám pro sebe přemýšlel, jak těžce ponesu, až budou odcházet tihle velikáni hudby a najednou toto. S Chrisem jsem sice na víno nebo pivo nechodil, ale normálně jsem ztratil dech a do očí se mi nahrnuly slzy..

Dost těžce nesu, že už je nikdy neuvidíme hrát živě pohromadě. Pulzující srdce kapely Squire/White, na stupínku zpívající Anderson co by hlava a předhánějící se pravá a levá ruka v podobě Howea a Wakemana. O to víc jsem rád, že byť jsem nenašel žádného parťáka, tak na koncert v téhle sestavě jsem v roce 2003 sám šel a užil si ho.. Takže i z tohoto důvodu bych byl na podobná tvrzení opatrnější. Stačí si pustit DVD vzniklé o rok později a člověk se snadno přesvědčí, že ti pánové byli ve formě, žádné hrající kreatury. A svěže působí i mladší nahrávky..

Omlouvám se za dlouhou reakci, která s albem až tak nesiuvisí, ale jakmile jde o "moje" Yes, tak se neznám a budu je bránit do roztrhání.. :-)

Voytus @ 19.08.2015 14:19:28
Myslím, že každá dekáda má své dobré i špatné interprety, třeba v současnosti je hodně z čeho vybírat, jen to chce otevřít uši a rozšiřovat si obzory i jinde, než v progrocku (který ve své neopodobě stejně jen recykluje již známé). Ale namátkou, co se uhnízdilo v mých uších z posledních let: Blood Ceremony, Purson, Fleet Foxes, Blues Pills, Jess & The Ancient Ones, Ghost, Cheap Wine (FR), Goat, Mastodon, John Butler Trio, Scorpion Child, Agalloch, Steven Wilson, Elder, Sólstafir, Red Fang, Wolfmother a další a další.

PaloM @ 19.08.2015 16:18:42
Toľko múdrych rečí na malej ploche tu už dlho nebolo.
Posledné dve štúdiovky pseudo-Yes nevyžadujú pozorné počúvanie, žiadajú sa hodiť ich do popolnice. Robia hanbu značke YES. Yes ako skupina to mala zabaliť v momente, keď pred svetovým turné z príležitosti významného výročia skupiny nadlho ochorel Jon Anderson. Namiesto toho ho zradili a v sprostých hlavách sa zrodila hrozná idea povolať revivalového speváka.
To vám vraví fanúšik Yes, ktorý ich počúva od Supraphonskej licencie LP Close To The Edge.
Pevne dúfam, že po úmrtí Squire už nikoho nenapadne resuscitovať mŕtvolu. Bohato stačí, čo stihli vytvoriť a nahrať do r.2003.

Variácie na zatracené vosumdesátky sú ako obohraný verklík a prázdne ako čierna diera. Skutočný fanúšik kvalitnej hudby žiadnu dekádu, ani storočie, nevynecháva, lebo vždy vznikla kvalita (tak ako aj odpad).

PaloM @ 19.08.2015 16:20:57
Aby niekoho nenapadli blbosti, tak mŕtvolou samozrejme myslím mŕtvy potenciál a činnosť pseudo-skupiny Yes za posledných viac ako 10 rokov.

Ryback @ 19.08.2015 21:47:52
No - já si teda (a platí to obecně) myslím, že je lepší i taková recenze (nebo pokus o recenzi), než líně album jen bodově ohodnotit…

swenik @ 19.08.2015 22:22:16
Palo, promiň, nesouhlasím s tvrzením, že se tu na malé ploše sešlo příliš "moudrých" řečí. Respektive asi i sešlo, ale má to od každého přispěvatele nějaký smysl, takže mi ta diskuze nepřijde zbytečná.

Opět se to netýká recenze, pod kterou píši. Já to album ještě neslyšel, ani ho v blízké době neplánuji poslouchat, ale třeba se k němu časem dostanu. Ovšem tady jde přece o Yes - o tu "nejlepší" kapelu! Já naprosto souhlasím s tím, že do roku 2003 zvládli vytvořit kvalitní muziku - co se koncertů týká, tak i 2004. Pak už to asi není nejlepší, nemohu posuzovat, neb jsem zatím neslyšel.. Pochopil jsem, že bez Jona je neakceptuješ, taky s tím mám problém. Ovšem tahle kapela už jednou dokázala s noblesou existovat i bez něj, takže bych je tolik neshazoval. Asi takhle, nemusí se mi líbit jejich poslední nahrávky (já je ani neznám, takže pardon), ale nebudu je dehonestovat za to, že chtěli ještě fungovat.

Většina nás miluje jejich tvorbu ze sedmdesátých let, ale to už se přece nevrátí. Oni se ovšem od neblaze "proslulých" osmdesátek dokázali vždy přizpůsobit, někdy lépe, někdy hůře, ale hráli často vynikající hudbu (stačí porovnat s plytkým popem i rockem té doby), v devadesátkách byli občas dle mě naprosto skvělí! Takže když nechtěli seknout s kapelou i po odchodu Jona, neberu to jako zlo a zničení jejich "značky". Jim je asi u zadku, jestli je kritika roztrhá na kousky, oni už si své odehráli. A když tu hudbu milují, tak zkrátka hrají dál. Co by měli dělat jiného? Asi nechtějí ještě do důchodu.. Všichni ti pánové si zaslouží úctu a "důchod" jim nemůže nikdo nutit..

Ovšem bez Chrise by asi kapela měla skončit. On byl ta duše Yes..

Jarda P @ 20.08.2015 04:42:18
Yes jsem začal poslouchat v době vzniku Close To The Edge (ještě před vydáním Supraphonu a ihned se zařadili do mých TOP 3 kapel). Naživo jsem je viděl 3x. První koncert v době vydání The Ladder s Khoroshevem na klávesy byl nejlepší, druhý s náhradním zpěvákem Davidem a mladým Wakemanem na klávesy horší a třetí loni s Downesem na klávesy byl už jen parodií na Yes. Kdyby se však podařila reinkarnace s Andersonem, Wakemanem a případným novým basákem, asi bych si dal znovu říct a na koncert zašel.

PaloM @ 20.08.2015 05:19:29
swenik: Ďakujem za kultivovaný nesúhlas :-)
Rešpektujem tvoj názor. Možno som dal zbytočne ostré slová, ale za podstatou si stojím.
Yes bez Andersona v čase, keď hrala paralelná kapela ABWH, som samozrejme rešpektoval, takže nie som tak striktne odmietavý. Mám kompletnú diskografiu (aj s ABWH štúdiovku + koncertné 2CD), štúdiovky po Magnification a niekoľko live CD a DVD.
Podľa vlastných slov Jona Andersona, keď ochorel, nikto sa ho nepýtal, ostatná skupina rozhodla bez jeho súhlasu, vopred mu nič nepovedali, že berú na koncerty za neho náhradu. Cítil sa vtedy oklamaný a podvedený.
Ovšem to, čo začali predvádzať s náhradným spevákom v nových skladbách, sa silno priblížilo k tvorbe Asia. Prvé dve CD Asia som si pred pár rokmi kúpil, lebo mám aj takú hudbu rád. Ale nie v podaní Yes.
Takže kto kritizuje posledné dve štúdiovky, vôbec sa ma nedotkne :-)

swenik @ 20.08.2015 22:26:36
Palo, i já děkuji za kultivovanou odpověď (a všimni si, že nepíši nesouhlas:).
Nevěděl jsem, že se skupina zachovala k Jonovi takhle. Na druhou stranu on taky asi nebyl jeden z nejtolerantnějších. Mám rozečtenou knihu od pana Welsche a zatím si tam servítky Jon nebral, říkali mu údajně Napoleon..:-) Nicméně tohle vše stranou, je špatně, jestli se ho takhle nešetrně zbavili. Ten "človíček" je spolu s Chrisem vytvořil..

Projekt Asia mám celkem rád, je tam Steve..
Mimochodem fakt mě teď mrzí názory, že se Yes od osmdesátých let nedají poslouchat. Já Keystudio nedokážu už několik týdnů sundat z uší! Možná je v tom i kus nostalgie, že už v tomto složení nikdy nezahrají (bral bych vážně jen revitalizovanou sestavu ABWH), je v tom i smutek po Chrisovi (málokdo asi ocenil jeho úžasné doprovodné vokály, zkrátka on jako bývalý sborista uměl..), ale hlavně je v tom asi můj vjem. Já u některých pasáží fakt ztrácel dech a měl jsem ty "vaše" tzv. zimomriavky. A že člověk občas zpomalí chůzi kousek před domovem, dokonce se i úmyslně zastaví, aby doposlouchal, byť se domů strašně těší - možná to taky znáte, já s tím mám problém asi "pár týdnů"..:-) Upřímně, tohle už jsem od Yes nečekal. Nahrát další jejich "nadpozemskou" muziku i v roce 1996, kéž by byl vinyl..

Pro kolegu, co už je dál neposlouchá:
>> odkaz
>> odkaz

Ke mně by asi měl přijít Jon, Steve, Alan nebo Rick a dát mi přes držku, jinak je chválit nepřestanu..:-))

PaloM @ 21.08.2015 03:06:08
Tú knihu mám tiež a bola jedna z prvých českých prekladov biografií rockových skupín, čo som si kúpil. Už si podrobnosti obsahu nepamätám.
Netuším, prečo niekto tvrdí, že sa od 80.rokov nedajú počúvať. Mali síce dva slabšie albumy (Union a Open your eyes), ale vydali viacero koncertných DVD a tie sú všetky výborné.

Jarda P @ 21.08.2015 05:53:58
Keystudio je výběr, který tvoří studiové nahrávky z Keys To Ascension 1 & 2, kterým dávám přednost kvůli koncertním věcem se skvělým zvukem a nenahraditelným Wakemanem.

PaloM @ 21.08.2015 08:06:46
Kto to ešte nemá kúpené (jednotlivo), odporúčam rozkladací box KEYS TO ASCENSION (4CD + DVD) z r. 2010 >> odkaz Predával sa za dobrú cenu, napr. >> odkaz

33Speedy @ 25.08.2015 18:00:21
Já se to nikomu nesnažím vnutit, ani netvrdím, že to je správná volba, ale upřímně většina alb po roce 80 mě prostě zklamala. Nechtěl jsem tím rozohnit debatu

PaloM @ 25.08.2015 18:12:59
Vyjadril si svoj názor a je to v poriadku. Nemusíš mať výčitky, debata je zdravá. Na to, čo sa tu dialo ešte pred pár mesiacmi, je táto diskusia veľmi slušná :-)

Jarda P @ 12.01.2016 06:56:58
Catcher: A to buď rád, že jsi v této sestavě neslyšel Close a Fragile naživo. Zpěvák zněl solidně, ale nejslabším článkem byly klávesy a White to šmydlil jako v posledním tažení. Bohužel hoši ztratili soudnost a nepřestali dřív, než se stali trapnými.

19.08.2015 Tomáš Rojt | #

Třikrát se YES sešli k nahrávání nového alba bez Jona Andersona v sestavě Howe,Squire,Downes a White a pokaždé byl u toho jiný zpěvák. Ten poslední, Jon Davison je bezesporu kvalitní vokalista a pro mnohé téměř k nerozpoznání s Andersonem. Velmi příjemné překvapení a to nejen co se týká vokálního projevu, ale i skladatelského vkladu. Problémem alba je však jeho nevyrovnanost. Hned úvodní skladba vás nadchne a zavede někam do 2. poloviny 70. Let, je tu vše, co jste na YES obdivovali: pestré rejstříky kláves, typické kytarové vyhrávky, krásné vokály, principál SQUIRE se svou typickou hrou na baskytaru i doprovodným vokálem a nepochybně typické mezihry, tentokrát s výrazným rytmickým vkladem. Nechybí ani typická balada To Ascend za doprovodu akustické kytary a další svou typicky košatou stavbou skladba Light of the ages. Ostatní skladby však jsou jakoby bez šťávy a tam kde byste čekali vygradování skladby přichází jen bezradnost a povinné natahování stopáže. Není to rozhodně hudba na první poslech a i po několika posleších máte co nacházet, ale není toho tolik, jako kdysi. Propadák tohle album není, ale do historie YES se zapíše jen jako průměrné album.
reagovat

PaloM @ 19.08.2015 16:33:50
Do histórie Yes sa album zapíše ako odpad, kde šlo len o prachy. Do histórie rocku sa album zapíše ako varovanie, ako strašne môže skončiť jedna z najlepších skupín, keď sa jej členovia prestanú pozerať do zrkadla a stratia sebareflexiu.
Do histórie kultúry sa tento odpad zapíše ako nebezpečný precedens, ktorý nafúknutou reklamou dokázal pokriviť súdnosť mladých a neskúsených fanúšikov.
Nenašlo sa malé dieťa, ktoré by zakričalo "Cisár je nahý"!

Sajgon3 @ 19.08.2015 20:30:56
No, ako na potvoru sa tu objavili čerstvé 2 pohľady na posledný YES - zopár slov som k nemu niekde napísal aj ja. A práve pred pár dňami som som si po dlhšej dobe opäť pustil tento album, akože s odstupom času a ..... bohužiaľ akože som mu dal 3 hviezdičky tak teraz asi slabšie 2. Akoby človek napísal celkový dojem tak, aby YESákov neurazil. Ufff - no napadlo ma len jediné - absolútne , ale absolútne tomu chýba ŠŤAVA ! Jediná skladba , ktorá sa mi páči a to hlavne tým, že nikto sa na nič nehrá je TO ASCEND a ako som už spomínal posledné 2 minúty poslednej skladby. A ako sa tuším vulgárne hovorí - budem si teraz s.ať do huby - FLY FROM HERE je 5krát, možno 10krát lepší ako tento počin rozhodne a nerobí skupine zlé meno - tento album je proste taká rozriedená sáčková polievka s troma malinkými rezancami na dochutenie.... -(

PaloM @ 20.08.2015 05:21:54
Sajgon3: asi som aj ja Yessák a hovoríš mi z duše :-)

PiKey @ 31.12.2015 14:47:13
K posluchu ma donútila až štedrovečerna chripka, reku čo už horšie môže byť.. nie nebolo to horšie než choroba. Pre mňa osobne sú tu dva hlavné problémy. Prvým je únava materiálu, čo môže a nemusí byť argument, aj v hudbe sa dá stárnuť dôstojne. No dôvod zásadnejší vidím, teda počujem v produkcii a mixe... neviem čo všetko sa stalo s aranžami, ale v mnohých častiach sa tu vlastne nehrá. Kde tu niečo v pozadi šumí, do toho občas tamburinka... Navyše netuším kto poradil Whiteovi, že má hrať to čo hrá, ale je to desivé, vačšinou nezvykle nudné a absolútne nezmyselne tiché!! Príde mi to ako by to nahral Sherwood, nie White, apropo Billy Sherwood a jeho mix sa mi nepáći, nevýrazný, bez charakteru, plochý, tak povediac "všetko sa skrýva pod všetkým", čoho výsledkom je...

Tomáš Rojt @ 01.01.2016 07:05:14
To sedí, zvuk opravdu patří k největším slabinám tohoto alba a pořádně ho shodil. Nerozumím tomu, že si ho tak zkušení muzikanti nedokázali pohlídat. Mně osobně se líbila alba z období 1971 - 1977 , Drama z roku 1980 , 90125 z roku 1983 a potom všechna s Trevorem Rabinem.

catcher @ 11.01.2016 12:39:10
"Ten poslední, Jon Davison je bezesporu kvalitní vokalista a pro mnohé téměř k nerozpoznání s Andersonem"...
Tak to si nemyslím, a po té čerstvé děsivé zkušenosti s poslechem živáku "Like It Is - Yes at the Mesa Arts Center" už tím tuplem ne !
Playlist zahrnuje výhradně alba CTTE a Fragile, takže oproti tomu studiovému průjmu H&E se na tom jakoby nemohlo nic zkazit... ale mohlo ! Vlažná instrumentace na půl plynu je u borců v důchodovém věku poměrně běžná, a abych jen nenadával, tady (jako na svém posledním ofic. živáku) hraje Chris docela solidně, Stevova kytara, jakkoli v útlumu, to taky jakž takž stíhá, ale ten zpěv... to je něco tak otřesného, že se mi chtělo zvracet...
Opravdu jsem nečekal, že jedna z mých "Top 10 of All Time" kapel klesne tak hluboko, a bude ztrátu soudnosti v podobě posledních studiových desek doprovázet ještě koncertní parodií na legendární artrocková alba.
Ale možná že v dnešní po Orwellovsku obracené realitě soutěží se svými epigony (zde Glass Hammer), kdo bude trapnější ("lepší")... aby vyhráli aspoň něco...

18.02.2015 Gattolino | #

Nečekal jsem mnoho, a snad proto jsem byl příjemně překvapen. Člověk jen musí zapomenout na Turn of a Century, Awaken, Ritual, Gates of Delirium, Close to the Edge, Yours is no Disgrace, a další Bohem inspirované klenoty sedmdesátek, jejichž geniální samozřejmost se asi rodí jen jednou. Ale přesto je toto album, myslím, důstojné tradici Yes, podobně jako na kontroverzním Tormatu blahé paměti jsou některé skladby skvělé, některé průměrné, a někdy to bohužel i zaprudí.
Co na Yes mimo jiné obdivuji, je povětšinou povznesená, prosluněná nálada, pozitivní - hodná názvu kapely, energie a radost, která člověka v dobrém smyslu nakopne. A ta tu opět je cítit. Jon Davison se činí dobře, někdy je od Andersona téměř k nerozeznání, ale nemám pocit, že by se do jeho stylu nutil, takže má i vlastní polohy.
Album je vysloveně příjemné, jen je možné, že se dost rychle naposlouchá a .... oposlouchá.
Believe Again těží z osvědčených postupů starých Yes (v jednu chvíli snad i Genesis! - basa), ale i když nepřináší nic převratného, je to kvalitní vícevrstevná kompozice.
The Game mi připadá být z podobného soudku, jen trochu jednotvárnější, ale kytarové sólo s klávesami příjemně souzní. To následující Step Beyond je bohužel díky kolovrátkovým píšťalám tak trochu pouťová odrhovačka, které je tu na na tu délku brzy docela dost. Minutu a půl by člověk ještě skousl. Tady to s tím odlehčením docela přehnali, příliš to smrdí levnou popinou, umu Yesáků nehodnou.
To Ascend skóre zase vylepší, i když třeba k podobně laděné Onward se vztahuje jako McCartneyho Here There and Everywhere k Yesterday. Tedy poctivě a snaživě k nedostižnému vzoru.
In A World Of Our Own mi připadá, že více reflektuje rabinovské Yes, má hezké vokály a snovou kytaru, pěkná věc. Nasazenou laťku udrží následná Light of the Ages, spolu s titulní a poslední skladbou asi nejhezčí věc na albu, instrumentálně jsou to staří dobří Yes, byť jde výhradně o Davidsonovu skladbu. Bohužel naopak Howeova It was All We Knew se mi jeví jako výplňovka, i přes mistrovu tradičně hezkou kytaru, ale budiž ...
Poslední opus Subway Wall začíná slibnými klávesami, v prvních vteřinách dokonce pár akordů připomene Rickových Šest žen, než se motiv zlomí jinam. Paradoxně není tato jedna z nejlepších skladeb alba z dílny tvrdého jádra Howe - White - Squire, ale napovídá, že s Davidsonem by Yes mohli ještě tu pochodeň nést dál.
Celé album je vcelku spíše poklidné, bez větších vzruchů a odvazů. Ale je dobrým znamením, že jedna z největších legend rockové historie ještě své posluchače neopouští.
reagovat

Jarda P @ 18.02.2015 12:32:26
Já jsem byl při prvním poslechu alba tak otráven, že jsem jej smazal, protože jsem nepředpokládal, že bych mu dal ještě někdy šanci. Právě v kontextu s klenoty, které dříve Yes vytvořili, bych tomuto albu dal ztěží jednu hvězdu.

Gattolino @ 18.02.2015 12:39:11
Jardo, rozumím Ti. Podobně jsem kdysi u Genesis odmítl třeba alba Duke a And There were Three, když jsem si přípomínal gabrielovské Genesis nebo desky ještě s Hackettem. Ale s odstupem mám obě tato alba stejně v oblibě a poslouchám je často. Takže jsem dal novým Yesákům taky šanci. Ta radost z hudby tam je.

Jarda P @ 18.02.2015 19:30:35
Gattolino, rozdíl mezi Dukem, And Then There Weere Three (což jsou mé poslední 2 poslouchatelné desky od Genesis) a jejich předchozími deskami není tak propastný jako Heaven & Earth a jeho předchůdci. Pro mě je to nepřijatelné a pochybuji, že se to někdy změní.

Tomáš Rojt @ 18.02.2015 20:06:27
Já osobně mám z alba po několika posleších stále lepší pocit , ale i tak by se moje hodnocení zastavilo u tří hvězd a půl . Velmi pozitivně hodnotím vklad Jona Davidsona a to jak ten pěvecký , tak i překvapivě ten skladatelský. YES stále ještě žijí a navždy budou bojovat s těmi , co budou vyzdvihovat jejich alba ze sedmdesátých let, alba s Trevorem Rabínem , samostatnou kapitolu tvořenou albem Drama včetně návratu v roce 2011 s albem " Fly from here" a v neposlední řadě také kapitolu návratu klasické sestavy v devadesátých letech. Pro mně jsou YES vždy zárukou kvalitní hudby s menšími výkyvy , nicméně všichni kdo touto kapelou prošli , byli vždy v jistém slova smyslu " nakažení duchem YES , který přetrvává doposud.

Voytus @ 19.02.2015 08:14:12
Poslední skladba překvapila, zbytek je slabota. Posledním albem mělo zůstat Magnification. Můj názor.

PaloM @ 19.02.2015 10:20:52
Presne názor ako Voytus, no u mňa nezabrala ani tá posledná :-)

Gattolino @ 19.02.2015 10:29:29
Proti názoru, že jde asi o nejslabší počin Yes, nic nenamítám. Asi ano, i Union má větší šťávu. Ale jisté kvality a možný příslib do budoucna tu stále cítím doutnat. Pro Jardu - pravda, asi je u srovnání s Genesis vhodnější třeba Banksovo "Curious Feeling". Ale i to občas opráším :-))), už jen pro ten nezaměnitelný zvuk.

31.12.2014 Kristýna | #

Mé pocity z letošního studiového počinu megalomanských Britů Yes byly dlouhou dobu smíšené a názory nejrůznějších druhů v mé hlavě neustále zběsile cirkulovaly. Proto jsem se rozhodla si nechat malý odstup a hodnotit toto album nikoli ihned po vydání, nýbrž na konci roku, kdy už se mé myšlenky stihnou patřičně zorganizovat do potřebných „přihrádek“. S klidem v duši nyní mohu říct, že se této legendární kapele podařilo nahrát důstojné album, které však nijak nevybočuje z průměru posledních let, a zasloužený věhlas alb ze sedmé dekády tedy rozhodně nepřekročí.

Materiál, se nímž se Yes letos vytasili, nepřináší – snad až na obrovský autorský podíl nováčka Jona Davisona – žádné překvapení a svým charakterem následuje minulou desku „Fly From Here“, přestože je v porovnání s ní více nakloněna písňové formě. Osobně velmi kvituji personální změnu na pozici zpěvu – Davisonův předchůdce Benoit David mi nikdy k srdci nepřirostl. Jon Davison má všechny atributy artrockového pěvce, jež ho předurčují k úspěšné spolupráci s kapelou formátu Yes, tato kooperace byla tedy naprosto logickým vyústěním hledání nového frontmana. Jestliže znáte některá z alb Davisonových domovských Glass Hammer, jistě víte, o čem mluvím – těžko byste hledali věrnější kopii Andersonovského tenoru.

„Heaven & Earth“ je smířlivým albem, ze kterého mám neustálý pocit, že naznačuje konec kariéry této veleslavné artrockové formace. Členové Yes jako by rezignovali na post skladatelů a téměř výhradní prostor zde dostává čerstvá krev Davison. Těžko se zbavuji pocitu, že jde o symbolické předání štafety mladší generaci. Vzhledem k požehnanému věku zbývajících členů se nejedná o nic překvapivého, ale přesto hodného postesknutí. Obávám se, že toto je skutečně dílko završující obsáhlou diskografii našich progových mohykánů.

Na albu je spousta krásných skladeb, ze kterých sálá nehraná radost a pokora. Již úvodní „Believe Again“ je nádherně pompézní; přímo z ní cítím tok pozitivní energie. Jon Davison dává do svého projevu všechno a zcela zjevně je rád za možnost být součástí obrovského kolosu jménem Yes, kolosu vytvářejícím již přes čtyřicet let nepřekonatelné hudební skvosty. Steve Howe značně zjednodušil styl své hry, ale přesto si dokázal udržet svůj osobitý rukopis. Ve skladbě „Believe Again“ je to obzvláště cítit. Malé vyhrávečky, které lemují celé album, mou tezi pak nevědomky potvrzují. Co se týče ostatních členů, všichni odvádějí dobrou (klasicky dobrou) práci, osobně se však v některých momentech nemohu přenést přes pouťové klávesové rejstříky Geoffa Downese, jež způsobují, že je (jinak příjemná) hudba zanesena nešvary posledních (cca čtrnácti) alb Asie. Kdyby Downes nedbal na trendy v oblasti progu, potažmo neoprogu, všechno mohlo být a znít úplně jinak.
Nyní však dám prostor mé guilty pleasure, skladbě „To Ascend“. Jedná se totiž o jednu z vůbec nejkrásnějších balad, jaké znám. Někdo by řekl, že je patetická či přeslazená, ale podle mě je v ní naprosto všechno. Svět v kostce. Čirá nádhera.
U některých dalších skladeb bohužel pohár přetekl a přeslazenost dosáhl až šílených poloh. Ač je to velká škoda, Yes na tomto albu nezřídkakdy balancují na hranici vkusu – a někdy je to skutečně příliš. Třeba oldfieldovsky laděnou „It Was All We Knew“ bych si přála vidět/slyšet naživo. Jistě by se jednalo o více než groteskní žážitek.

Album „Heaven & Earth“ je poměrně povedenou tečkou za diskografií legendy. Silnější kousky střídají ty slabší, ale co je hlavní – Yes nahráli milou a nevtíravou desku s pár zajímavými nápady. Je načase si uvědomit, že mladé kapely dnes dokáží posluchači zprostředkovat mnohem kvalitnější zážitek – a to jak koncertní, tak i studiový. Bylo by tedy pošetilé hodnotit „Heaven & Earth“ čtyřmi či pěti hvězdami, osobně se však domnívám, že tři si s přehledem zaslouží. Pěkná deska, jež mi nejednou dokázala vyčarovat úsměv na tváři. I to se, přátelé, počítá.
reagovat

PaloM @ 01.01.2015 12:06:37
Cením si snahu autorky recenzie poctivo sa vysporiadať s názorom na túto nahrávku a to rešpektujem.
Žiaľ, môj názor je úplne odlišný. Album robí hanbu značke YES, je nedôstojné svojmu menu a skutočného fanúšika skupiny, za ktorého sa považujem 42 rokov, sklamalo. O "poměrně povedené tečke" diskografie Yes nemôže byť ani reči. No, moje najhoršie obavy sú, že toto ešte nebude "tečka" a zúfalstvo bude mať pokračovanie v podobe ďalšieho albumu pod značkou Yes.

Brano @ 01.01.2015 12:43:18
Posledný album od Yes sa volá Magnification(2001).Potom Jona Andersona z Yes vykopli,čím fakticky skupina zanikla.Fly From Here a Heaven and Earth to už nie je YES.Hovorí sa tomu výplach z trubiek a nezachráni to ani Davison,ani David a ani Michal David...ten už vôbec nie. :-)

diesbies @ 01.01.2015 12:54:08
Podepisuji se pod Palovu reakci. Toto je hodně slabé album.
"Fly From Here" ještě udrželo laťku relativně celkem vysoko.

Gattolino @ 18.02.2015 12:32:53
Líbí se mi Kristýnina věta : "Yes nahráli milou a nevtíravou desku s pár zajímavými nápady." Přesně to vystihuje i moje pocity z tohoto alba.

06.08.2014 Sajgon3 | #

Takže - zatiaľ sa tu objavilo len jedno hodnotenie aktuálných YES-ákov. Troška málo , žeby bola novinka až taká zlá ?? No,akoby som to povedal, zase povedať že je zlá by bolo asi nekorektné. Nie som síce ortodoxný YES-ák, aj keď mám v zbierke ( zahrnujúc aj sólo-počiny a bočné počiny členov ) viac ako stovku albumov a tak sa k tomu vyjadrím ako neortodoxný YES-ák, počúvajúci YES-) Mám to o to ľahšie, že väčšina postrehov tu už bola povedaná v prvotnej recenzii a nedá sa s nimi nesúhlasiť. Preto by som len doplnil niektoré vlastné úvahy.Je to "YES" ? - No ani moc nie , ale je v tom určite počuť YES -) Čo v tom ale nepočujem, je dynamika. A to dynamika ako taká , o "YES_dynamike" ani nehovorím. Áno je to taká yesovská ASIA. Ale pritom v každej skladbe sa nájdu niektoré výborné pasáže. A vždy keď to začína byť zaujímavé - zrazu BUM a je to v hajzlu !( ospravedlňujem sa za vulgarizmus ). Osobne by som zo všetkých skladieb dokázal poskladať tak 8-9 minútovú superpecku. To je ale troška málo -( A môj názor na Davisona ? Keď spieva prirodzene , je to fajn, akonáhle sa pokúša o tzv " Andersonovské jačáto " - zase je to v hajzlu. Ortodoxní fandovia YES ma asi zabijú, ale mne sa predchádzajúci počin " FLY FROM HERE " páči viac ako napríklad TALK, alebo LADDER - proste Benoit má nádherný hlas, nehrá sa na Andersona a .... proste mám ten album rád. Tunak proste som to po pár počutiach odložil a zrejme sa k tomu dlhšie nevrátim. Dal by som 2,5 hviezdičky, ale pozor - sú tu posledné 3 minúty poslednej skladby , a tie posúvajú hodnotenie na 3. Kua, prečo tie 3 minúty prišli tak neskoro ? Prečo tak nekoro ????.....
reagovat

Fan @ 08.08.2014 04:55:43
Souhlas,Benoit byl prostě lepší a YES s ním byli opravdoví Yes a to jak koncertně tak i na albu.

07.07.2014 Rovant69 | #

Tak tu máme po 3 letech nové album YES. Musím říci, že jsem se na něj upřímně těšil a to z několika důvodů. Producentem již není Trevor Horn, který z mého pohledu táhl kapelu do jiných vod. Dále změna zpěváka. Nějak jsem se smířil s tím, že už asi Jon Anderson nebude oblékat dres s logem YES. Benoit David nebyl za něj tou pravou náhradou a na posledním albu hrál či zpíval spíše druhé housle a tak jsem byl upřímně zvědavý, jak se s tou rolí popasuje Jon Davison, jinak zpěvák Glass Hammer. Říkal jsem si už tehdy, proč tenkrát YES sáhly po Benoitovi, když v Glass Hammeru mají druhého Andersona. A třetí důvod? Z mého pohledu nepovedené album Fly from here. Proč tedy nenatočit něco hodného hlavičky YES, zvláště když kapela jede dlouhé turné se třemi zásadními alby. Proč nezúročit veškeré zkušenosti z hraní a nedat nějaký ten duch starých Yes na nové album.Všechny atributy, dle mého, měla kapela v ruce. Jak to dopadlo?
Něco už naznačoval koncert YES v Praze dne 30.5. Nebyl špatný, ale dobrý také ne. Něco mezi revivalem, který se snaží hrát jako YES a duchem staré kapely, která hrozně chce, ale už to úplně nejde. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak bylo. Možná zvukem v kongresovém paláci smíšeným s tím, jak má člověk naposlouchány Wakemanovy (Kayovy) klávesové rejstříky a celkově jeho hru a možná i tím, že ač Davison zní jako Anderson, není to úplně ono. Jeho hlas je užší a chybí Andersenovský 3. rozměr. To co vlastně dělá YES YESáky. To se však dalo čekat a Davison, stejně jako zbývající 3 členové si zaslouží absolutorium. Ten černý vzadu pro mě zůstává Geoff Downes. Nemám pochyby o jeho muzikantském nadání a umu, ale dle mého názoru, prostě do YES nepatří, nehodí se sem jeho zjednodušená a samohrajková hra. Dovolím si malé přirovnání, které jsme vymysleli s kolegou Jirkou Z. při pivě...tak to prosím berte s rezervou: Michal David je bezesporu výborný instrumentalista na poli jazzu, ale jako klávesáka u Blue Effectu či Progresu 2, bych to fakt těžko kousal a nevěřím, že by jeho hra byla přínosem.
Oslím můstkem jsem se přenesl k recenzi alba Heaven & Earth (H&E). Album přináší 8 skladeb. Když před vydáním Steve Howe a Chris Squire prohlašovali, že zde najdeme i delší skladby přesahující 8 minut, mé srdce progrockera zaplesalo. Ne, nečekal jsem další Yes Album, či Fragile, nebo Going… Ale myslím, že třeba Magnification, ač je to písňové album dopadlo muzikantsky i hudebně skvěle, ale to zde byli ikony jako Anderson, který to společně se Squirem pevně drželi v rukách. Hlavně zde Yes působili dojmem jednotnosti a kapelovým duchem. Tohle bohužel na H&E necítím. Cítím zde velký příklon k popu, velký vliv a trendy Asia, rozuměj kapely. A místy i dost bezradnost, jak hrát, jakým směrem se dát. Sem tam se zde ozve duch starých YES (Belive Again, To Ascend, Light of the Ages), ale jsou to opravdu jen záblesky. Pojďme si projít skladby po skladbě.
Belive Again (Davison, Howe) – velmi příjemná skladba, opravdu jak z období Going for the One a Tormata. Davison převzal skvěle Andersonovu zpěvovou linku. Starý Jon je zde slyšet a opravdu si řeknete, JD ho zastoupil velmi dobře.Ale když se necháte unášet příjemnou atmosférou zpívané části, přijde na řadu místo obvyklé gradace, tak jak to YES uměli, jen průměrný refrén, bez jakékoli dynamiky. Skladba plyne a před očima Vám opravdu jako v klipu ožívají krajiny od Rogera Deana. Bohužel mezihra je o tom co jsem už psal, Downes, jako by nevěděl co zde má hrát, občas zde zazní jako Wakeman, ale to je vše a už zde máme zase ten zvláštně vtíravý refrén. Rozpačité, ale přesto ji řadím k tomu nejlepšímu co můžeme na albu najít. Ne nadarmo ji Yes vytáhli jako úvodní prezentační skladbu.
The Game (Squire, Davison, Johnes) – nemohu jinak než YES/ASIA song o ždibec lepší než skladba následující. Prostě zvláštní sňatek z rozumu, jinak si to nemohu vysvětlit. Tuto skladbu byste bez problému mohli najít na novém albu Asie a ničím by Vás to nevyrušilo.
Step Beyond (Howe,Davison) – snad největší půšvih alba. Downesovy samohrajky a neustále točená kolovrátková melodie. Ne ble…..nespasí to ani klasická Squireova basa, tahle skladba se bohužel nepovedla.
To Ascend (Davison, White) –klasičtí YES z dob Tormata. Španělky, krásný Jonův (Davison) hlas se mísí s Chrisovým. Hezká skladba, snad jen trochu oblečena do popového kabátku, ale slušivého.
In a World of our Own (Davison, Squire) – skladba jak vyjmutá z období Open your eyes. Skladba kolem Vás proplyne bez sebemenšího povšimnutí, ale jedno ano, zhruba v půlce na nás YES vybalí těžkotonážní riff na klávesy, jako ze starých dob, to aby si i asi staromilci přišli na své a trochu si pohrají s dobami, ale to je asi vše, co mohla zajímavého, tahle skladba přinést. Navíc ten riff vzhledem k povaze písně působí trochu křečovitě, ale budiž.
Light of the Ages (Davison)- z mého pohledu 3. povedená skladba v progovém duchu. Možná asi i nejlepší. Takhle bych si asi představoval nové YES. 7-mi minutový opus. Pěkná práce. Skladba má vše co jste chtěli od Yes slyšet. Krásně plyne a navíc v závěru Steveova steel kytara.
It was all we knew (Howe) – jestliže se člověk namlsal v předchozí skladbě, je tahle přímo pádem z výšin na hubu. Skladba jak ze sólové tvorby Stevea Howeho (Spectrum) řiznuté dozvuky Drama. Divné….opět takový hybrid, spíše zbytky se šuplíku lepené s tvorbou ve studiu.
Subway Walls (Davison, Downes)– nejdelší skladba alba. Začíná jakousi symfonickou předehrou, ale nečekejte žádného Wakemana, spíše Martina Němce z Precedens….bez urážky…a pak se zhruba po minutě a půl rozjíždí skladba v duchu YES, nádherná Chrisova basa se proplétá s klasickým kytarovým nervním stylem Stevea. Ale to je zhruba vše. Zhruba v polovině skladby uslyšíme stupnicové cvičení na klávesy pana Downese, kterého vystřídá ve stejně bezradném sólu Steve Howe. A vy si říkáte, sakra, proč to tam bylo? Aby byla skladba delší? Neb po této vsuvce, následuje opět zpívaná část, která konečně ústí v něco, na co jsme u Yes zvyklí. Yes byli mistři gradace. Tady se jim to konečně na tomto albu povedlo. Ale jinak podivně vystavěná skladba. Ten prostředek mi tam jaksi nesedí. Vlastně se s tím kapela potýká na celém celé album.
Resume? Příjemné překvapení je zpěvák Jon Davison, pokud vezmete i jeho skladatelský přínos, pak jen škoda, že ho nechali staří mistři ve štychu. Zklamání je hra Steveho Hoveho. Z jeho hry a vlastně i z celé kapely cítíte obrovské zjednodušení, takový závan popu, jakýsi klon ASIA/YES. Geoffa Downse nehodnotím, popsáno výše. Chris Squire si odehraje a odzpívá svůj vysoký standard. Alan White, co hrát v této muzice, když se zní vytratila ta krásná složitost a hudební propletence a zauzlence. Za poslech album stojí, ale hodné hlavičky YES jsou asi jen 3 a 1/2 skladby a to je na kapelu takového formátu málo. Dávám 2 hvězdy a ½ hvězdy ze krásný obal od Rogera Deana. Kdysi obal prodával, jak je to nyní, nedokážu posoudit.
Celá deska trpí jakousi skladatelskou bezradností. Vše zásadní už asi mistři řekli, smiřme se s tím. Ale v době, kdy se Transatlantic, Flower Kings, Opeth či Morse a další , odváží na opusy v délce 20 min, třeba se další Close.. či Relayer pod hlavičkou YES narodí. Musíme doufat, ale budou mít ještě mistři sílu?

reagovat

PaloM @ 07.07.2014 18:33:58
Je to jasné, nie? Rozdiel je ako súložiť s peknou ženou a s peknou nafukovacou ženou :-)
To druhé som ešte neskúšal.
Jon Davison? Tak už viem, prečo ma dnes totálne znechutil ukážka Glass Hammer z youtube.
Dnes sa veľmi nosí napodobňovanie a ukrutne sa na tom zarába.
Čokoláda, čo už nie je pravá..
Maslo, ktoré nie je pravé kravské...
Tofu, ktoré nie je mäso...
Yes, ktorý už nie je pravý Yes, ale pomaly sa stáva humusom ako tie umelé potraviny....

gunslinger @ 07.07.2014 18:54:22
PaloM od pobožného človeka ako si ty by som také prirovnania nečakal :-)

adam @ 07.07.2014 19:07:52
A to hummus je vlastne originalna lakocinka... :-D

Progjar @ 07.07.2014 19:36:23
Ja nie som veľký Yesológ ale musím s touto recenziou súhlasiť. Stručne povedané, radšej nemali túto vec vôbec vydať.

Mayak @ 07.07.2014 19:39:10
... veľmi slušne pojatá recenzia, vo všetkom podstatnom súhlasím. Tri dlhšie skladby (Believe Again, Light Of The Ages, Subway Walls) znesú aké - také merítko kritičnosti s prižmúrenými očami, ale zvyšných 5 songov (pod 7 minút) je bohapustý a takmer bezpohlavný pop(rock??), bez štipky aj toho polo/pejoratívneho prívlastku "prog".
Tak, ako Paľo, aj ja som vyrastal predovšetkým na YES a albumy Relayer a Close To The Edge zmenili pomerne podstatne môj život a totálne zmenili môj pohľad na Hudbu ešte v gymnaziálnych rokoch ... a ostalo to dodnes v nezmenenej intenzite (a YES som videl v rokoch 1998 - 2009 postupne 5x).
Roky strávené majoritnejším zarábaním si - koncertovaním v ASIA urobili z tandemu Geoff Downes (ale on to má aj v génoch) / Steve Howe (ten sa nešťastne a hlúpo infikoval) tragikomické duo hráčov na tých podstatných inštrumentoch pre zvuk a hudobnú farebnosť YES. Žiaľ aj Chris Squire podľahol tomuto trendu na novinke a tentokrát nič nezachránil.
Nebudem to viac rozvíjať ...jediné, čo ma napadá - páni - smer je odchod do emeritúry ...

PaloM @ 08.07.2014 05:57:32
Rovant69: teším sa na ďalšie tvoje recenzie.
guslinger: pobožný človek sa nerovná človek žijúci na Marse. Skôr som veriaci, slovo pobožný mi navodzuje tvrdošíjne dodržiavanie povrchných znakov viery a dogiem (len aby ma aj iní videli, aký som zbožný) a to určito taký nie som.
Sorry, sem to nepatrí.

gunslinger @ 08.07.2014 06:56:14
PaloM mal som na mysli veriaci.

Snake @ 08.07.2014 07:41:02
I mě se recenze líbí a Palo použil celkem trefné přirovnání. Myslím, že poslední opravdu dobré studiové album Yes je Talk z roku 1994. Doma mám sice i cd Open Your Eyes a Magnification, ale vlastně je vůbec neposlouchám. Novinku koštovat raději ani nebudu, recenze a ohlasy mi úplně stačí...

Rovant69 @ 08.07.2014 08:15:40
PaloM: díky za čas s mou recenzí. Rád něco napíši, mám tu již jednu recenzi Sound of contact ale pod nickem rovant (zapomněl jsem heslo a nevím jak jej získat zpět:-( )

Brano @ 08.07.2014 08:33:47
Súhlasím s recenziou aj s komentármi.Yes to mali už dávno zabaliť a ísť do dôchodku.Bez Andersona to nemá význam,práve on dával tej hudbe taký precítený duchovný rozmer,akúsi auru vznešenosti.U mňa Yes skončili s albumom Magnification(2001).Tieto posledné albumy,to je už len taká rozriedená brča,výplach z trubiek,tisíckrát zriedená homeopatická pilulka,neúčinné placebo s efektom fazuľového prdu.

b.wolf @ 08.07.2014 08:53:20
Po poslechu Fly from here jsem si říkal, že by to ještě šlo, aspoň tak jak u Uriah Heep či Nazareth (i když vlastně poslední fošna je McCaffertyho konečná), ale tohle, to fakt ne. 2-3 skladby se dají, ale G. Downese bych tam klidně oželel. Poslední skutečně slušná fošna YES je Ladder, ten si občas dám, jinak po Talk už nic... 2/5

kali @ 13.07.2014 16:40:52
"...při nástupu do studia jsem jim říkal (Uriah Heep 2014, Mike Oldfield 2014, Yes 2014)- nenatáčej to-nenatáčej to-nenatáčej to!! Ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný!!!"

Downes měl u Yes skončit, když natočil tento megahit
>> odkaz

Jedna hvězdička.

JardaP @ 13.07.2014 18:58:13
Až dnes jsem se dostal k novému albu Yes, po přečtení recenze a několika reakcí. Doufal jsem, že to nebude tak hrozné, ale mýlil jsem se. Je to ještě horší, posůední 4 desky Asie jsou proti tomu skvost.