Metallica / Hardwired... to Self-Destruct (2016)

Mají své postupy, kterých se drží. Mají svůj zvuk, kterého se drží. Mají své obecenstvo, které se věrně drží jich. Co na tom, že bylo kdysi pár úletů různými směry, značka Metallica má svoji váhu i po těch letech, mašina jede dál, i když její jízdní řád značně prořídnul. Pořád je to prověřená jistota masivní nálože promyšlené muziky (a tu přemýšlivost tam skutečně slyším, nemůžu si pomoct), která dokáže polechtat rurální atavismy, zabrnkat na romantickou strunu i ohromit majestátností. To chceme, to hledáme, a oni, ONI to umí. Ať se nám to líbí nebo ne, výjimečná osobnost je poznat po několika tónech, takových moc není. Muzika je v provedení bez výrazných hitů na první dobrou, stejně tak tam není hudebně nic, co by vadilo. Že slyším postupy, které znám už z Ride The Lightning, že se aranže a nálady v podstatě po desetiletí opakují, to mi nevadí, to je setkání se starým známým, u něhož jsem rád, že se moc nezměnil, aspoň si máme o čem pokecat. Je vyzrálejší, pořád má co říct. My dva si máme co říct, a nemusí to být nutně nově objevné, stačí, že si rozumíme.

Borci tohle album nemuseli dělat, aby někoho ohromili, aby dokázali jak jsou dobří, aby pohnuli hudebním vývojem. Fakt si nemyslím, že by toho měli zapotřebí. Pro mne je to takové: žijeme, hrajeme, baví nás to, nazdar. Tak říkám taky, nazdar. Metallica jsou kus mého hudebního života, a tohle album se mi líbí, i přes ten posraný zvuk. Díkec, všechno dobrý.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica