Recenze
Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)
Maestro Michael Gordon "Mike" Oldfield je jedním z pojmů současné hudby, autor-interpret-legenda, známý i mezi lidmi, co se o muziku nezajímají, stejně jako má váhu mezi fajnšmekry hudbou naplno žijícími. Tvůrčí ruka se mu sice občas zachvěla a vyslané dílo netrefilo úplně přesně cíl, leč, jak pravil klasik, tak je to správne, tak to má byť. Neboť právě díky průměru mohou výrazněji vyniknout milníky. Vůbec je zajímavé sledovat vývojovou křivku autorů, kteří tvoří (...kteří věří, měří peří. Že už bych to měl?...) několik desetiletí. Často začnou výrazně až významně (Tubular Bells), pak hrnou stylovou napodobeninu až do vyprázdněnosti inspirace, vracejí se v oklikách a smutně hledají zašlý lesk. Talent jest rozprášen na polích beútěšnosti a marných nadějí. Tohle Mike ale nikdy nedokonal, dokázal se zvednout a, byť i za cenu popíku, zkoušel kudy dál. Někdy jsem měl pocit, že až potměšile střídá alba mizerná se skvělými (89/90/91/92), aby holt posluchač zůstal pěkně ve střehu. Nebo jeho variace/recyklace nejfamóznějšího díla, už dlouho nebylo na talíři nějaké další pokračování, třeba nám nadělí takové "Tubular Bells 45 Years After (2018)" No, nebylo by to od něj milé?
Pro letošek se novinka jmenuje Return To Ommadawn, takže reminiscence na album z pětasedmdesátého. Jde o nahrávku typicky autorskou s nezaměnitelným rukopisem, plně v intencích nejlepších momentů pana skladatele, avšak bez rozmáchlosti, pompéznosti a symfoničnosti jeho klasických děl. Lyrická a romantizující hudba s názvuky ethna a folklóru připomíná impresionistický soundtrack. Zachovává své atributy, zaznívá to, co hrál vždycky, čím se vyprofiloval, co jeho hudbu charakterizuje. Současná oproštěnost od mnoha vrstev dovoluje snáze do nahrávky proniknout. Zachován zůstává systém různobarevných kytar, které se proplétají v předivu hladivých tónů. Leckdy jako bych cítil až new ageovskou lahodnost. Prchavé nálady, jež album zachycuje, se neustále proměňují a rozvíjejí. Ač je zde mnoho výrazových prostředků čistě rockových, myslím, že u tohoto díla dominuje kompoziční přístup známý spíše z vážné hudby. Poslechněte si Debussyho Obrazy či cyklus Moře, nebo shlédněte Monetova přírodní zátiší, je to přesně stejný pocit a zážitek.
Oldfield vyzrává do ztišených chutí a umírněných odstínů. Dává méně hmoty, zato více srdce. A to jsem nad ním po předchozím albu lámal hůl. Aktuální CD je mi příjemným společníkem, jde o nevtíravou hudbu, o níž nevím, jestli sleduji já ji, nebo ona mne. Je živá a nepolapitelná, to mne na ní fascinuje nejvíce.
Abych se vrátil k úvaze na začátku. Oldfield vždy stál jednou nohou na území klasické hudby a druhou někde v rockovém teritoriu. A jak jest známo, vážnohudební mistři tvořili své deváté symfonie jako vrcholná díla až na závěr kariéry. Žádná vyčpělost se jaksi, narozdíl od rockerů, nedostavovala. A tak se těším, až opravdu old Oldfield vytvoří legendární "9. Tubular Bells Symphony (2028)", na kterou budou postmodernisté odkazovat jako na nedostižný vrchol světové hudby po celá následující staletí. Po vyslechnutí Return To Ommadawn se tomu vůbec nebudu divit.
Zdroj: CD Virgin CDV3166
Skladeb: 2
Délka: 42:08
Dynamika: DR12
Zvuk: Nejen kvůli dobré dynamice, ale i z hlediska jiných aspektů - excelentní zvuk
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike