Oldfield, Mike - Return To Ommadawn (2017)

20.03.2017 janina | #

Já vidím to přirovnání s mnohokrát převařeným čajem úplně jinak. Nejraději mám čaj Earl Grey a nezkoušel jsem ho vícekrát udělat z jedné dávky, natož pytlíku! Ale od různých výrobců jednou se smetanou, podruhé s javorovým sirupem nebo medem a podobně. Byl to však vždy Earl Grey a vždy mi chutnal.

Tak to vidím i s alby Oldfielda a i s Return to Ommadawn. Zase jiné, ale opět mi chutnalo. Po přečtení Oldfieldovy autobiografické knihy (nevzpomenu si, jak se jmenovala) se mi tak lidsky přiblížil, že kdyby natočil hodinové album, jak ladí kytary, tak ho určitě musím mít! Pochybuji, že by ještě někdy koncertoval, snad když bude mít Anglická královna sté narozeniny, tak přijede zahrát. To tam vyrazím.

Jen mi není jasné DVD, kde je vidět obal a jen se tam stále posunují mraky!? Je to normální nebo dělám někde chybu? Díky J.
reagovat

verjan2 @ 21.03.2017 08:52:42
Potom ale nechápu, žes dal jen 4 hvězdy...trochu protiřečení.

janina @ 21.03.2017 09:54:05
Je jednoduché dát pět hvězd, ale když vycházím z mého absolutně nejzamilovanějšího alba "The Songs Of Distant Earth" a tam nemohu dát šest hvězd, tak musím hodnocení odlišit ! Ve hvězdách to přece není, zaplať bůh, že "HO" máme a stále tvoří !!! Jako B.Dylan !!! Ale díky za reakci. J.

vmagistr @ 24.03.2017 18:05:53
Opravdu toto považujete za recenzi? O samotné desce (a hlavně hudbě na ní obsaženě) není v textu ani slovo (kromě toho, že Vám chutnala). Takovou reakci příště spíš radši pověste pod nějakou už existující recenzi.

23.02.2017 oř | #

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.
reagovat

Tomáš Rojt @ 23.02.2017 16:25:02
tak nevím, M. Oldfielda mám docela rád, ale po prvním poslechu můj dojem není valný. Stokrát převařený čaj.Předchozí deska mi přišla osobně daleko zábavnější. Oldfieldovu tvorbu znám docela dobře a mám rád celá 70. léta, ale i Five miles out, Crises a Discovery. Amarok mi přišel také hodně zajímavý. Je fakt , že při takovém počtu alb si prostě každý vybere slabší chvilku. Zároveň uznávám, že každé hodnocení je subjektivní a každému sedne něco jiného. osobně jsem si asi nejvíc užíval kromě výše jmenovaných ještě všechny verze Tubulars Bells.

Progjar @ 23.02.2017 20:01:58
Hľadal som synonymum k slovu "rukopis" ale prevarený čaj som teda nenašiel. Ale dobre, kiež by každý prevarený čaj bol ako toto cd.
Pre mňa vynikajúca vec.

john l @ 24.03.2017 22:00:14
Líbí se mi to čím dál víc. Půjdu do něho, ale Oldfielda vlastně vůbec neznám a jako základní stavební kámen je všeobecně považováno T.B.I, jistá investice. Rád bych poprosil a vyzval kolegy znalce Mikeovi tvorby, aby mi doporučili ještě jedno jeho dílo. Přiznám se že mě láká druhé a třetí album, kterému dát přednost a proč? Předem ď.

kamila @ 25.03.2017 14:05:23
Já mám jen TB I s těma si vystačím, ale dvojka a trojka bude asi hodně podobná, těžko střelíš vedle. Kup si všechny!

25.01.2017 Antony | #

Maestro Michael Gordon "Mike" Oldfield je jedním z pojmů současné hudby, autor-interpret-legenda, známý i mezi lidmi, co se o muziku nezajímají, stejně jako má váhu mezi fajnšmekry hudbou naplno žijícími. Tvůrčí ruka se mu sice občas zachvěla a vyslané dílo netrefilo úplně přesně cíl, leč, jak pravil klasik, tak je to správne, tak to má byť. Neboť právě díky průměru mohou výrazněji vyniknout milníky. Vůbec je zajímavé sledovat vývojovou křivku autorů, kteří tvoří (...kteří věří, měří peří. Že už bych to měl?...) několik desetiletí. Často začnou výrazně až významně (Tubular Bells), pak hrnou stylovou napodobeninu až do vyprázdněnosti inspirace, vracejí se v oklikách a smutně hledají zašlý lesk. Talent jest rozprášen na polích beútěšnosti a marných nadějí. Tohle Mike ale nikdy nedokonal, dokázal se zvednout a, byť i za cenu popíku, zkoušel kudy dál. Někdy jsem měl pocit, že až potměšile střídá alba mizerná se skvělými (89/90/91/92), aby holt posluchač zůstal pěkně ve střehu. Nebo jeho variace/recyklace nejfamóznějšího díla, už dlouho nebylo na talíři nějaké další pokračování, třeba nám nadělí takové "Tubular Bells 45 Years After (2018)" No, nebylo by to od něj milé?

Pro letošek se novinka jmenuje Return To Ommadawn, takže reminiscence na album z pětasedmdesátého. Jde o nahrávku typicky autorskou s nezaměnitelným rukopisem, plně v intencích nejlepších momentů pana skladatele, avšak bez rozmáchlosti, pompéznosti a symfoničnosti jeho klasických děl. Lyrická a romantizující hudba s názvuky ethna a folklóru připomíná impresionistický soundtrack. Zachovává své atributy, zaznívá to, co hrál vždycky, čím se vyprofiloval, co jeho hudbu charakterizuje. Současná oproštěnost od mnoha vrstev dovoluje snáze do nahrávky proniknout. Zachován zůstává systém různobarevných kytar, které se proplétají v předivu hladivých tónů. Leckdy jako bych cítil až new ageovskou lahodnost. Prchavé nálady, jež album zachycuje, se neustále proměňují a rozvíjejí. Ač je zde mnoho výrazových prostředků čistě rockových, myslím, že u tohoto díla dominuje kompoziční přístup známý spíše z vážné hudby. Poslechněte si Debussyho Obrazy či cyklus Moře, nebo shlédněte Monetova přírodní zátiší, je to přesně stejný pocit a zážitek.

Oldfield vyzrává do ztišených chutí a umírněných odstínů. Dává méně hmoty, zato více srdce. A to jsem nad ním po předchozím albu lámal hůl. Aktuální CD je mi příjemným společníkem, jde o nevtíravou hudbu, o níž nevím, jestli sleduji já ji, nebo ona mne. Je živá a nepolapitelná, to mne na ní fascinuje nejvíce.

Abych se vrátil k úvaze na začátku. Oldfield vždy stál jednou nohou na území klasické hudby a druhou někde v rockovém teritoriu. A jak jest známo, vážnohudební mistři tvořili své deváté symfonie jako vrcholná díla až na závěr kariéry. Žádná vyčpělost se jaksi, narozdíl od rockerů, nedostavovala. A tak se těším, až opravdu old Oldfield vytvoří legendární "9. Tubular Bells Symphony (2028)", na kterou budou postmodernisté odkazovat jako na nedostižný vrchol světové hudby po celá následující staletí. Po vyslechnutí Return To Ommadawn se tomu vůbec nebudu divit.

Zdroj: CD Virgin CDV3166
Skladeb: 2
Délka: 42:08
Dynamika: DR12
Zvuk: Nejen kvůli dobré dynamice, ale i z hlediska jiných aspektů - excelentní zvuk
reagovat

horyna @ 25.01.2017 08:58:21
Moc pěkné počteníčko, láká ma to, láká, nejprv ale raděj internet

Progjar @ 25.01.2017 10:28:42
Už v posluchovom vlákne som napísal: Mike is back. A teda taký návrat si nestrihol ani Terminátor. Vynikajúca vec, u mňa za full five. A to aj pre vnútornú silu Mike-a. V roku 2014 sa rozviedol, v roku 2015 mu zomrel syn. Aj tak vstal a urobil to čo vie najlepšie - hudbu. Klobúk dole za to a aj za túto recenziu.

verjan2 @ 25.01.2017 13:03:53
"...právě díky průměru mohou výrazněji vyniknout milníky". To je hezky řečeno.

A k tomu TB. Podle posledních zpráv začal pracovat na TB4 a mělo by to mít podobnou VirtRealitu jako na Tres Lunas.

zdenek3 @ 27.01.2017 16:18:20
Po delší době sem napíšu pár řádek. Opravdu se říká, nevstoupíš do téže řeky dvakrát.
Ovšem občas se nějaká ta výjimka najde.
Mohl bych jistě jmenovat pár takových, ale nyní se bavme o MO.

Poslouchal jsem velmi pečlivě. Není divu, že po dlouhé škále jeho hudebních děl, jsou zde tu náznaky TB, tu samotného Ommadawnu, já slyším v první části i kousek Amaroku, FMO atd.
V podstatě na čistě instrumentální desce se tomu nelze vůbec divit, že se tento muzikant nezapře a to své já, tam zase dá. Je to jeho poznávací znamení. Naštěstí není Kainovo.

Kvalita (zvuková) je na dnešní dobu excelentní, navíc při poslechu 24/96 je ještě o něco třpytivější.
Tentokrát si dle bootlegu vše nahrál sám, bez pomoci, o to víc klobouk dolů.

Jsem osobně nadšen a možná i trochu dojat, že slyším něco, co před lety ,mnoha lety, ve mně vzbuzovalo stejně pozitivní náladu a nadšení.
Díky to Miku.

Bez váhání plný počet.

5*****

PaloM @ 27.01.2017 17:16:07
Najskôr rozpačité dojmy a po 3 počutiach mám CD vo wishliste e-shopu.

Jarouš @ 28.01.2017 14:26:43
Skvělá recenze na skvělé album.
Díky.
Od včerejška je tato placka u mě doma a jsem z ní nadšen.

verjan2 @ 03.02.2017 17:22:25
Tak dnes jsem si CD konečně taky pustil (vrátil jsem se ke starému formátu poslechu přímo z nového CD, bez předchozích mp3 apod. a je to zase úplně jiný zážitek) a slintám u toho blahem. Tohle je ten klasický Oldfield, jak ho má asi většina lidí nejraději - mě nevyjímaje. Je to prostě starý dobrý staropolák. Dávám plnou!

romanpilar @ 10.02.2017 11:37:55
Po dlouhé době si musím také přisadit, zatím jsem to slyšel pouze stažené z webu a vypálené na RW/počkám si na Japonce/ ale jsem absolutně nadšen!!! Vše již bylo řečeno a v podstatě souhlasím, nálada je úžasná, někdy mám pocit, že s ním pluji 70.léty, někdy i zde citovaný Amarok, je to paráda a vše je umocněné nevídaným zvukem!!! Po tom, co dnes dokáží "mistři zvuku" nabídnout/při všech tech.vymoženostech/, je toto opravdu absolutní klenot! Když si člověk poslechne LP např.z přelomu 60-70.let, tak je dnešek zvukově velmi smutný, proto taková chvála na Odfieldův počin. Všem doporučuji a jsem moc zvědavý, jak hraje LP, pro které půjdu co nejdříve :)