Dream Theater / Falling into Infinity (1997)

Nic není konstantní a v hudebním průmyslu už vůbec ne. Bezmála dvacet let nás dělí od vydání alba Falling to Infinity a nemusí být člověk velkým pamětníkem, aby se rychle rozpomenul na reakce dobového tisku, hodnotící čtvrté album Dream Theater přinejmenším velice vlažně. Kevin Moore byl ze hry a početná většina diváků v ochozech nehodlala osobu a především rozdílný jazzový profil novice Dereka Sheriniana akceptovat. Na adresu kapely padaly ty nejsprostší urážky o zaprodání se, převlečení kabátu a další snůška nesmyslů. V místním divadle byla od té doby sehraná několikerá významná, ale i obscénní představení a F. t. I. si toho času vydobylo ztracené ostruhy nazpět a svou reputací dostalo na lopatky všechny novodobé desky.

Ano je tu skutečně víc jazzových partů, John Myung se dostává konečně do popředí a nová Portnoyova baterie (kterou podle dobových zpráv našel na půdě domu) nás přibíjí nezvykle dřevním zvukem. Kevin Shirley, který nahrávku produkoval, byl také častým trnem v oku - a dnes je z něj člověk světového jména. Oproti ultra progresivnímu Awake je to jiná a možná že schůdnější cesta, ale copak jiný znamená nutně horší?

Tento pestrý hudební mix hovoří jasným a terminovaně přesným progresivním jazykem.
Připadájí snad někomu písně New Millennium, Burning My Soul, Lines in the Sand nebo závěrečný veleopus Trial of Tears málo progresivní (jak publikovali pisálkové od tisku)? Tato tvrzení, tvářící se ještě před pár lety jako dogmata, rozprášili samotní D.T svými o poznání slabšími, nudnějšími a stereotypními "opusy". Kolik jen citu, melancholie a originálních postupů dokázala kapela vtěsnat do skladeb Peruvian Skies, Hollow Years, nebo Anna Lee. Dokáže snad ta stejná kapela podobné experimenty uplatnit také dnes? A dokáže nám vůbec na podobnou otázku odpovedět?

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling into Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater