Dream Theater - Falling into Infinity (1997)

Tahle řadová deska je po metallicovském Load dalším krásným příkladem alba vnímaného v době vydání kontroverzně, pro které jsem si ale vypěstoval ohromné sympatie. Myslím, že ta pestrost se desce vyplatila a škoda, že bylo jedinou zastávkou pro klávesáka Dereka Sheriniana.

New Millennium dýchá od počátku Shirleyovým novým, vzdušným zvukem, který také spoustě lidí nesedl. Výrazné melodické linie probíjející se prostorem, skvělá práce rytmiky, oproti Awake vyloženě prosvětlení, nechybí ale ani moderní metalový důraz.

You Not Me má modernististický, alternativnou a metalovou modernou vyleštěnou tvář a explozívní melodický stadionový refrén, kontrastující s temnými Sherinianovými linkami v mezihrách.

Jedním z progresívně založených skvostů je Peruvian Skies s melodickýmis kytarovými střípky, spláchnutými ostrým, metallicovsky poučeným riffem mistra Petrucciho, naléhavou a těžkou atmosférou. Výtečně tu osciluje mezi jazzem a floydovskými náladami Derek Sherinian a vše korunuje zlatý slavík James LaBrie.

Tolik pošlapávaná a kritizovaná Hollow Years patří k mým nejzásadnějším položkám - krásný akustický motiv s exotickými dotyky latina a skvěle harmonické propojení a ohromný hudební prožitek. Nemyslím si, že by podobný typ skladby DT neměli i na dalších deskách - spíš mě připadá, že se Falling... stalo jakýmsi obětním beránkem.

Další četně diskutovaná skladba, Burning My Soul, to schytala jistě hlavně za svou odezvu metalové moderny, která v ní zcela jasně dřímá. Nekompromisní, až brutální palba, opentlená razantní zvukovou modernou a devastující Myung.

Krásně melodicky vystavěná instrumentálka Hell´s Kitchen si mě získala snad už při prvním poslechu. Křehká zákoutí až hackettovského tónu, jemné otisky tónů kláves a kytar, dokonalá hudební říčka.

Studené řeky Sherinianových kláves a moogů startují jeden z nosných opusů alba, Lines in the Sand. Sekané kytary přivolají temnotu Awake, i když vše přece jen krotí přístupnější zvuk. Léty konstruovaná kovová divadelnická formule a nekončící Petrucciho sóla se tu skvěle propojují s odkazy floydovské psychedelie a působivými atmosférickými mezihrami. Nepochybně dvanáct minut na hudebním vrcholku.

Také Away my Pain je další po předchozím vypětí odpočinkovou a melodicky vytříbenou skladbou. Rozumím ale tomu, že ji někdo může označit za podbízivou. LaBrieho výkon je tu pro mě vynikající, až skvostný, pozitivní nálada drhnoucí o paprsky slunce.

Přiznávám, že Just Let Me Breathe byla pro mě vždycky slabší položka. Až numetalový tvar mi nevadí ani tak jako jednotvárně bušící rytmus a nedostatek nějaké podstaty či ducha, i když LaBrie to kladivo v refrénech trochu otupuje hladivostí.

Anna Lee je další tklivou baladou. Nezaujala mě tolik jako Hollow Years, schopnost divadelníků napsat podobný model a propojit ho do funkčního celku je ale bez diskuse - kampak s tím na dnešních albech. Příjemná záležitost se skvělým LaBriem, podobně umí třeba strýček Ozzy.

Na závěr pak klasicky po divadelnickou náleží druhý tématický vrchol, třídílná třináctiminutová suita Trial of Tears. Vyvedena v elitních progmetalových měřítkách a dokonalých konturách. Krásně ohýbané melodie tvoří v prvním dílu čarokrásný hudební příboj korunovaný nepřehlédnutelným LaBriem s jeho halasným pokřikem It´ raining. Nový zvuk opět pomohl krásnému průniku rytmické sekce na povrch. Přes mohutnou bouři Deep in Heaven, opět s fantaskním výkonem zpěváka a Portnoyovou demoliční kanonádou přichází v podobě The Wasteland bleskurychlé, skoro až ambientní doznění...

Kapela byla obviňována ze změkčení zvuku, snad dokonce z nějakého zaprodání se. Po velmi temném Awake, obtížně prostupném, i když geniálním albu, musela přijít nutně cesta určitého prosvětlení. A balady? Nenechte se vysmát, najdete je vlastně na každé řadovce, Another Day počínaje a nějakou Goodnight Kiss či Through My Words konče. Podobně jako Metallica na Load tu máme citelný otisk dobové hudby, který ale považuju spíše za plus.
reagovat

horyna @ 28.10.2017 12:19:24
Po Awake to byla tvrdá rána mezi oči, ale už za pár měsíců jsem si začal pomalu zvykat a dnes... dnes je to jedno z mých nejoblíběnějších alba D. T. Moc mi sedí i jeho najazzlý zvuk a Sheriniovi příspěvky. Prostě D. T. v rospuku sil.

Nic není konstantní a v hudebním průmyslu už vůbec ne. Bezmála dvacet let nás dělí od vydání alba Falling to Infinity a nemusí být člověk velkým pamětníkem, aby se rychle rozpomenul na reakce dobového tisku, hodnotící čtvrté album Dream Theater přinejmenším velice vlažně. Kevin Moore byl ze hry a početná většina diváků v ochozech nehodlala osobu a především rozdílný jazzový profil novice Dereka Sheriniana akceptovat. Na adresu kapely padaly ty nejsprostší urážky o zaprodání se, převlečení kabátu a další snůška nesmyslů. V místním divadle byla od té doby sehraná několikerá významná, ale i obscénní představení a F. t. I. si toho času vydobylo ztracené ostruhy nazpět a svou reputací dostalo na lopatky všechny novodobé desky.

Ano je tu skutečně víc jazzových partů, John Myung se dostává konečně do popředí a nová Portnoyova baterie (kterou podle dobových zpráv našel na půdě domu) nás přibíjí nezvykle dřevním zvukem. Kevin Shirley, který nahrávku produkoval, byl také častým trnem v oku - a dnes je z něj člověk světového jména. Oproti ultra progresivnímu Awake je to jiná a možná že schůdnější cesta, ale copak jiný znamená nutně horší?

Tento pestrý hudební mix hovoří jasným a terminovaně přesným progresivním jazykem.
Připadájí snad někomu písně New Millennium, Burning My Soul, Lines in the Sand nebo závěrečný veleopus Trial of Tears málo progresivní (jak publikovali pisálkové od tisku)? Tato tvrzení, tvářící se ještě před pár lety jako dogmata, rozprášili samotní D.T svými o poznání slabšími, nudnějšími a stereotypními "opusy". Kolik jen citu, melancholie a originálních postupů dokázala kapela vtěsnat do skladeb Peruvian Skies, Hollow Years, nebo Anna Lee. Dokáže snad ta stejná kapela podobné experimenty uplatnit také dnes? A dokáže nám vůbec na podobnou otázku odpovedět?
reagovat

john l @ 04.03.2017 15:20:19
D.T. podruhé po pár dnech a kdybych si měl vybrat které z nich na pustý ostrov tak Falling a vůbec se nerozmýšlím. Zatímco Black C...pouze obměňuje již použité, napodobuje dávno vymyšlené, metallicuje a zhutňuje výsledný soud(i když účelně), tady to hraje novotou, teplým akademismem, zkrátka je cítit že jsou chlapci při chuti a nahrávání je muselo bavit. Deska kurevsky šlape a její zvuk(bicí) drtí skály.
Hold zlatý období prvních pěti desek.

Snake @ 04.03.2017 15:28:40
Já bych řekl, že v "Burning My Soul" není progresivity ani co by se za nehet vlezlo a cajdák "Hollow Years" táhne se až běda, ale budiž...

john l @ 04.03.2017 15:49:25
Snaku: vidíš, a mě se zrovna Burning My Soul líbí jako podsvinče. Stejně tak Hollow Years jsem několik let nebral a dnes je v pořádku.

Snake @ 04.03.2017 16:13:39
johne, promiň, já reagoval na koníka a ty jsi mi tam vpadnul :) Je to zamozřejmě diskutabilní, ale já bych pět hvězd vysolil tak akorát deskám "Awake" a "Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory". Ty se mi zdají i po letech výborné. "Falling To Infinity" považuji za takový kočkopes, to album je děsně nesourodé a poslechnu si ho jednou za uherskej rok...

Jinak, nic ve zlém. Jenom diskutuju.

EasyRocker @ 04.03.2017 16:41:24
Miluju tohle album už nekonečná léta! 5/5 :-)

CD EastWest Records America - 7559-62060-2 /1997/

...kdepak. Neříkám, že je to průšvih, ale já to líp než na ty tři opravdu neslyším. A to poslouchám s otevřenou hlavou a bez předsudků :) Dream Theater sleduji už od jejich začátků a z "Falling Into Infinity" jsem byl - možná i díky špatným recenzím v časopisech - opravdu zklamaný. Originální cd jsem si koupil až o mnoho let později, od kolegy z práce a za zlomek původní ceny.

Přitom začíná to skvěle. Úvodní pecka New Millennium je parádní, s testosterony nabušenou instrumentální vsuvkou, ale pak už to pomalu usíná. U You Not Me bych vypíchnul aspoň hitový refrén (aby ne, když se na ní podílel Desmond Child) a Peruvian Skies mi tou svou melodií připomíná něco z Metropolis...

...pořád to ještě jde, ale cajdák Hollow Years mi tou svou ulepenou utahaností tak trochu dere nervy. Žádný zvláštní dojem na mě nedělá ani následující alternativně metalová Burning My Soul, ale instrumentálka Hell´s Kitchen se mi líbí. Fakt. Dvanáct minut dlouhá Lines In The Sand je po instrumentální stránce skvělá, ovšem melodie mi přijde hodně kostrbatá a refrén - "Swept Away With The Tide..." - zcela bezradnej. V takových chvílích nevím, jestli poslouchám Dream Theater, nebo nějakou alternativně rockovou partu. Take Away My Pain je dalším ploužáčkem, který sice neurazí, ale ani nenadchne a tak mi tep vyletí až s "natrvrdlou" Just Let Me Breathe. A to především díky instrumentálním eskapádám. Ojoj, další - už třetí balada Anna Lee mi napovídá, že se blíží konec a s ním i rozmáchlá suita Trial Of Tears. Ta je opravdu výborná a v páru s "New Millennium" tvoří pomyslný vrchol alba.

Zvuk je velmi dobrý, ale těch 78 minut je na mě zkrátka moc. Tři, čtyři skladby vyhodit a tu jednu hvězdičku bych klidně přidal. Jsem přesvědčený o tom, že šlo o nátlak firmy a to směrem, který stejně nevyšel. Co měla například znamenat ta změna loga ? Bůh suď...

V rámci diskografie Dream Theater dobré, však nikoliv zásadní.


reagovat

Najkontroverznejším dielom v celej kariére Dream Theater je jednoznačne Falling Into Infinity. Je to proste holý fakt. Albumy ako Images and Words a Awake stanovili štandardy pre progresívny metal a doteraz mnohé podobne zamerané kapely z nich čerpajú veľkou lopatou. Petrucci, Portnoy a spol. si boli vedomí, že ďalej sa už v tomto pokračovať nedá a tak skúsili niečo iné. Falling Into Infinity vyvoláva mnohé otázniky a jeho skutočný odkaz je viac menej zahmlievaný rôznymi "erudovanými" názormi a postojmi.

Recenzenti ho často hodnotia ako priemerný počin, ignorujúc fakt, že väčšina prog-metalových skupín si na takýto album ani len necvrkne. Dream Theater vymenili značky nástrojov, zosilňovačov, zmenili aranžérske aj produkčné poňatie a taktiež roztvorili koridor aj pre iné štýly. Všetko sa však deje s charizmou, ktorá je nezameniteľná pre Dream Theater 90-tých rokov. Produkčnú taktovku dostal do rúk skúsený Kevin Shirley a ten ukázal kapele nové, doposiaľ pre nich nepoznané možnosti. Progresívny metal ako stavebný prvok je samozrejme neodmysliteľný, no k tomu sa musíte ešte prirátať aj zmes art-rocku, hard-rocku, jazz-rocku a popu.

Panuje názor, že k vydaniu tohto albumu ich donútila vydávajúca firma Elektra. Petrucci to rázne poprel a ani skladby o konkrétnom časovom rozpätí nie sú práve prototypom akejsi vyloženej komercie. Z Dream Theater sa pop-rocková kapela v danom období jednoducho nestala. Mike Portnoy to však vykreslil inak a priznal, že vydavateľská firma chcela od kapely viac akceptovateľnejší album, keďže aj v samotnom labely prebehli organizačné zmeny a Dream Theater sa ocitli v komplikovanej situácii, keď museli hrať ich hru. Falling Into Infinity mal byť pôvodne dvojalbum aj s prvotnou verziou Metropolis Pt. 2. Fanklubovský oficiálny bootleg album Falling Into Infinity Demos 1996-1997 obsahuje všetky skladby z tejto éry a odkrýva obrovský potenciál aj nevydaných skladieb.

Falling Into Infinity predstavuje tak či onak ambiciózny produkt nielen rozmanitých štýlov, ale aj podnetných hudobných nápadov. Určite viac ako napr. koncepčné poviedky o minulých životoch (Metropolis Pt. 2) alebo sci-fi rozprávky (The Astonishing). Spájať niekedy aj dosť protichodné štýly nie je vôbec jednoduchá úloha a vyžaduje si zodpovedný prístup. V momente ako opustíte konzervatívny pohľad na metal, ste vydaní na nemilosrdný ortieľ svojich fanúšikov. Popové prvky nie sú vôbec na škodu, ak sú umne zakomponované. Ale práve to spôsobilo nevôľu v širšom merítku, no v skutočnosti Dream Theater vôbec nezišli zo svojej kvalitatívnej úrovne. Len jednoducho chceli nahrať hudbu tak, ako to cítili. Samozrejme brali ohľad aj na svoju virtuozitu a povesť zručných skladateľov.

"Derek Sherinian je najslabším klávesákom Dream Theater v celej ich histórii" – ďalší zaujímavý názor z publicistického krídla. Jeho hráčske schopnosti na sólových albumoch, či projekte Planet X však hovoria o čomsi inom. Navyše je to kapelový hráč, ktorý v pozadí tvorí harmónie na podporu celej skladby. Keď príde jeho chvíľa, ukáže svoj arzenál klávesových erupcií, ktoré nezaprú inteligenciu a nadhľad. Dream Theater neprežívali práve najlepšie obdobie, no práve Derek vniesol do kolektívu zábavu aj humor. Hlavný líder John Petrucci prestal na chvíľu trhať struny a hrá ako ozajstný čarostrelec. Povahovo komplikovaná osobnosť Mike Portnoy predviedol podľa mňa grandiózny bubenícky výkon a jeho prechody patria medzi najpresvedčivejšie počas jeho pôsobenia v Dream Theater. Vždy spoľahlivý John Myung dostal pre svoju basu zvuk, ktorý si jednoznačne zaslúži. Všeobecne je zvuk nástrojov perfektný a jasne čitateľný.

John Myung vezme prekvapivo basový nástroj "chapman stick" a vytvára úvod k New Millenium. Rytmicky výborná záležitosť a hlavne inštrumentálna časť v druhej polke skladby je vskutku pozoruhodná. You Not Me mám rád, je to príklad kvalitne poňatej hitovej rockovej skladby. Nie každý jej však prišiel na chuť, no mne príde celkom sympatický aj jej mierne alternatívny podtext. Mix Pink Floyd a Metallici predstavuje Peruvian Skies a predovšetkým Derekove zasnené, a neskôr expresívne ladené klávesy fungujú ako jedna báseň. Balada Hollow Years je nádherná hlavne vďaka LaBriemu oduševnenému vokálu. Priznám sa, že úvodný motív na akustickej gitare mi natoľko učaroval, že som ho skúšal aj ja. Keď som v roku 2009 absolvoval koncert Dream Theater v Prahe, tak práve táto vecička vniesla svetlo do koncertnej haly, ktorá bola do tej doby preplnená temnými prog-metalovými orgiami.

Ako tie slabšie označím Burning My Soul a Just Let Me Breathe, hlavne po melodickej stránke. Avšak ich inštrumentálne spracovanie si zaslúži obdiv a povyšuje ich to na vyššiu úroveň. Predovšetkým začiatok Burning My Soul je nezabudnuteľný. Ďalšie pomalšie songy Take Away My Pain (inšpirácia Genesis) a Anna Lee (inšpirácia Elton John) nemám dôvod haniť, skôr práveže naopak, keďže mne pop-rockové prvky v rockovej muzike vôbec nevadia. Je to zároveň parketa pre Johna Petrucciho a jeho gitarové krasojazdy. To najlepšie tvoria jednoznačne najdlhšie kompozície Lines In The Sand a Trial Of Tears. Parádna gitarová inštrumentálka Hell's Kitchen je akousi predohrou k Lines In The Sand. Sprievodné vokály v refréne robí Doug Pinnick (King's X) a v spoločnosti Jamesa Labrieho je tento moment jeden z najsilnejších na celej doske. Veľký moment Dream Theater sa koná aj v prípade Trial Of Tears, ktorá je ďalšou nesmierne silnou a prepracovanou záležitosťou rovnako ako Lines In The Sand. Okrem špičkového refrénu podporeného perkusívnymi ozdobami Mike Portnoya sa tu nachádza aj Petrucciho otvorené jazz-rockové sólo.

Falling Into Infinity nedosiahol veľký úspech u recenzentov a fanúšikovia boli sklamaní. To prinútilo Dream Theater hrať na nasledujúcich albumoch tvrdo a preto sa ich ďalší osud odvíjal v tomto hudobnom formáte. Pravdepodobne sa už nikdy nepriklonia k myšlienke Falling Into Infinity, pretože by predstavovala pre nich riziko nepochopenia a odsúdenia. Počas tých dlhých rokov od jeho vydania si však album postupne našiel svojich fanúšikov a obdivovateľov, ktorí vycítili aj počuli čosi iné, než je u nich zvykom. Niektoré skladby sa na koncertoch Dream Theater stabilne hrávali a mali zaslúžený úspech. Falling Into Infinity stojí mimo ich diskografie práve kvôli odlišným faktorom aj pohnútkam, pre ktorý bol vytvorený. Odporúčam teda na koniec tejto "krátkej" recenzie si jeho obsah užiť tak, ako reálne existuje bez nejakých zbytočných predsudkov, či nebodaj predstáv aké by to mohlo byť.

Hodnotenie: 4,5
reagovat

Snake @ 24.02.2016 15:03:53
Slavo, nad tvým hudebním záběrem mi zůstává rozum stát a jenom si říkám, kde na to bereš tolik času ;) Falling To Infinity mám léta letoucí zaškatulkované jako dobré, ale ta tvá vyčerpávající recka mě trochu znejistila. Musím si to aspoň 2x připomenout a teprve pak připojím svoje hodnocení...

alienshore @ 25.02.2016 05:13:20
Snake, účelom nebolo zmiasť ale vniesť trochu svetla :-) ...

EasyRocker @ 25.02.2016 05:51:10
Výborná recenze i album! Mám ho stejně rád jako všechny výtvory DT do Train of Thought. Tomu jsem tady před 10 lety ještě ve fanouškovském nadšení dal 4, ale dnes už bych ho takhle nehodnotil. Před několika dny jsem opět FTI opět vytáhl k plné spokojenosti...

Snake @ 25.02.2016 16:15:41
Dám tři. Do psaní jsem se ale nějak zakousl a tak to potom pověsím jako samostatnou recku.

NEJLEPŠÍ ALBUM!!!!!!!!!!!!!!

Charizmatický zvuk

Songy z jiné planety

Dokonalé melodie a některé geniální motivy

Sherinian absolutní špička!!!!!

Tvorba DS od Metropolis až do teď šokující hrůzy!!

Vyjímkou pár songů na Octavarium.

Já Deathmetalista se klaním před Falling into infinity a zařazuju mezi špatně pochopené milníky metalu jako BORN AGAIN, RENEWAL, Kill Fuck Die....skupiny si doplňte.
reagovat

Tento album od chalanov z Dream Theater mám veľmi rád.Nedbám na kritiky tipu, že tu kapela smerovala ku komerčnosti a podobne. Pesničky znejú sviežo, uvoľnene a skvele sa počúvajú a čo je super poznatok, že sa ani tak skoro neopočuvajú.Aj po tých 11stich rokoch si ho púštam rád a osobne ho považujem za jeden z vrcholov tvorby kapely.
reagovat

Mohyla @ 01.03.2012 14:01:31
Album mi znie podobne ako dynastymu, u mňa tiež za štyri hviezdy.

Po zakupeni tohto albumu ako horucej novinky v roku 97 som po velmi dobrych a kvalitnych dielach ako Images.., Awake a EP Change Of Seasons ocakaval dalsiu porciu silnych melodii, tazkej progresivity... Bolo to vsak asi aj novym producentom, DT chceli vyskusat nove postupy, zvuk a myslim, ze aj vydavatelstvo ich trosku pritlacilo k jemnej komercnosti. Po prvych tonoch a piesnach som zostal mierne sokovany a presviedcal som sam seba, ze je to vyborne dielo a ja len mu akosi nerozumiem, resp. neviem ho pochopit..Trvalo nejaku dobu, kym som ho naozaj pochopil a mozem povedat, ze tento album patri medzi moje "naj" od DT. Aj ked by som par skladieb vynechal (Anna Lee, just Let Me Bretahe..) Hned z prveho songu citit nadupanu bombastickost, aj ked jeho stavba a aj u dalsich piesni je o cosi jednoduchsia, ako sme boli zvyknuty v predoslych dielach. Vsetko nam vsak vynahradzuje skvele duo Hells Kitchen a super pecka Lines In The Sand (ta fakt nema chybu!!) alebo posledna Trial by Tears. Mna osobne tento album urciet viac uspokojuje ako posledne dielo od DT Systematic Chaos. A preto davam 4 hviezdicky!!
reagovat

Falling into infinity v podstate nie je zlý album,aj keď ako celok pôsobí dosť nesúrodo.New millenium,Lines in the sand a záverečná Trial of tears sú skvostné tracky na ktoré môžu byť DT právom hrdí.Tak takýto progmetal mám rád!Burning my soul,Hells kitchen,Peruvian skies sú tiež dobré veci.Nechápem však zaradenie vyslovene popových chytľavých songov-Hollow years,Take away my pain,alebo Anna Lee.Takú Hollow years by kľudne mohol spievať napríklad Sting.Práve tieto popové veci výrazne narúšajú celkový dojem z tejto platne.Malo to byť predsa o progmetale,nie?
reagovat

Falling To Infinity bylo prý přijato kritikou i fanoušky chladně, mnou teda ne. Album plyne na klidné vlně, trochu se přitvrdí možná tak v Burning My Soul. Na albu jsou krásně balady jako Hollow Years, Take Away My Pain nebo Anna Lee. Na konci vévodí do tří částí rozdělená Trial of Tears. Písně jsou promyšlené ,jak jsme u DT zvyklí, pěkně je i slyšet basovka. Prý se album produkcí okleštilo, no ale teda nezní to špatně.
reagovat

K tomuto albu mám zvláštní vztah. Měl jsem ho jako první od Dream Theater a v té době jsem ještě vůbec netušil, že existuje PROG METAL. I proto si moje staré uši a můj mozek bez problémů zařadily tuhle kapelu do úplně jiné škatulky (pamatujete, jak jsem tady s tímhle albem neustále někdy před půl rokem opruzoval a tvrdil, že je to PROG, event. ART ROCK ?)

NEW MILLENNIUM
Nádherná skladba, motiv se střídajícími se takty na osm a sedm dob, gradace v prvních dvou minutách, do nástupu LaBrieho, je skvělá. Připomíná mi svou stavbou Pull Me Under. Po pěti minutách začíná instrumentální část, nejprve s krátkým sólem na klávesy, poté společné vyhrávky kytary, kláves a basy s perfektními stop-timy, nečekané přitvrzení a finále s přidáním LaBrieho.

YOU NOT ME
Tady fakt žeru ten hlavní motiv, hraný nejprve čtyřikrát po minutě a půl a potom téměř celou poslední minutu. Jinak bych řekl výborná, HARDROCKOVÁ skladba.

PERUVIAN SKIES
Skladba má dvě polohy, v první polovině klidnější, s klávesami, které mi připomínají trochu Doors, trochu Pink Floyd, ve druhé pak hutnou a gradující.

HOLLOW YEARS
Někde jsem četl, že pomalé skladby na tomto albu jsou špatné, že se na něj (nebo pro Dream Theater) nehodí. Nevím, tahle je výborná. Krásná, smutná, se silnou melodií, na závěr s pěkným klavírem a vokály. Sežral jsem jim to i s navijákem :-)

BURNING MY SOUL
Slabší moment alba – dle mého.

HELL´S KITCHEN
Skvělá instrumentálka, Dream Theater se vším, co na nich tolik miluju, atmosféra, dynamika, změny rytmů (5, 6 dob) a pochopitelně vynikající výkony všech muzikantů. Je to vlastně taková instrumentální předehra k následující ...

LINES IN THE SAND
Delší kompozice, i když na Dream Theater nic neobvyklého. Opět je tu takové množství nápadů, že by z toho jiná kapela byla schopna udělat celé album. Když jsem u toho, Falling Inti Intimity má téměř osmdesát minut, Awake sedmdesát pět, takže jsou to vlastně dvojalba.

Skladba začíná zvuky syntezátoru, slyším Pink Floyd, Animals. Razantní nástup ostatních nástrojů. Po dvou slokách a neobyčejně silných refrénech následuje po pěti a půl minutách zklidnění a kytarové sólo, při kterém si opět nemohu nevzpomenout na Pink Floyd. V posledních dvou minutách návrat k motivům ze začátku skladby, samozřejmě s příslušnou gradací. Myslím jedna z nejlepších věcí na albu.

TAKE AWAY MY PAIN
Genesis jako vyšití :-)

JUST LET ME BREATHE
Je to vlastně skvělá skladba, které nelze nic zásadního vytknout, ale mám pocit, a není to poprvé, že po úvodní „smršti“ jde úroveň dolů a souvisí to i se zmiňovanou délkou alb, je náročné poslouchat přes hodinu takhle složitou muziku.

ANNA LEE
Trochu Queenovská a trochu slabší věc.

TRIAL OF TEARS
Opakuji, že mám podobný pocit, jako u Awake, konec dobrý, všechno dobré.

Poslední a zároveň nejdelší skladba na albu vrací muziku na úroveň z úvodu. Od času 6:30 kytarové sólo a la UK, fakt nádhera, gradace vskutku strhující.
reagovat

Tohle album jednoduše můžu. Je zde cítit snaha po melodičtější a stravitelnější tvorbě a to mě na DT vždycky bavilo víc než předvádění techniky a rychlosti , balady Hollow Years a Anna Lee se příjemně poslouchají a na albu nenacházím žádné hluché místo. Co mě na DT až do tohoto alba nebetyčně vadí, je ten šíleně divnej zvuk, myslím že Falling je v tomto ohledu vůbec nejhorší, prostě to hraje jaksi popově až bakelitově a bicí jsou zvukové přímo hrozný. Hůř už snad hraje jenom Fear Of The Dark od Maiden.
reagovat

Kritikům se moc nelíbilo,mě zase potěšilo.Byla to zajímavá změna,když se pořádně poslechne,je tam hodně promyšlených míst,je tam i cítit srdce.Album je i dobře nahrané,chrochtající basa je ukliňujícím balzámem.
reagovat

Marek Bürger @ 03.11.2005 00:00:00
Souhlasím s tátou

Viete všade počúvam na tennto album že to nie je DT. Ja osobne som proti. Vypočujte si napríklad vypalovačku Burning my Soul. Geníalne spracované bicie a celá hudba veď to je DT. Tento album nie je takým typickým albumom DT ale aj tak je to podľa mňa vypalovák. Ak niečo nenávidím tak je to reakcia ľudí na to keď sa niečo zmení. Veď si zoberte že ste na ich mieste, tak skúsite či sa ľuďom bude páčiť iný štýl ako to predtým. V skladbe Lines in the Sand alebo Trial of Tears, Hell`s kitchen a ostatných sú výborne inštrumentálne výkony. Ja osobne nedávam 5 hviezd pre to lebo sa mi páči Dream 5 hviezdičiek dávam preto lebo v tomto albume je viac ako je na prvý pohľad vidno. Skúste sa zamyslieť nad textami a porozmýšlajte. Verte že sa vám to u DT oplatí. Pred vrhnutím sa pochopenia príbehu Metropolisu navrhujem radšej ľahšie texty. Osobne považujem tento album za takmer najlepší ale podľa mňa sú všetky dobré pretože to sa už nedá zisťiť, ktorý je lepší ale najlepší je asi SFM a TOT
reagovat

dlho som premyslal, ci dat tri, alebo styri hviezdicky - nakoniec som sa rozhodol pre styri, lebo mam pocit, ze toto bolo posledne album, na ktorom sa DT este zasadne vyvyjali (nechapte ma zle - oni maju iny vyraz na kazdom albume, ale v poslednych rokoch, konkretne od vzniku projektu LTE to nie je az tak zretelne). Album je velmi naladovy, s vynikajucimi chvilami (Peruvian Skies, Hell`s Kitchen, Lines in the Sand, Trial Of Tears), trochu komerciou nasiaknutymi sladakmi (tymto "neduhom" trpi aj inak vyborna You Not Me - citit z nej prvoplanovost, co u DT nebyva zvykom), osobne ho s odstupom casu pocuvam rad vo chvilach, ked nemam naladu na agresivnejsie polohy, ktore DT produkuje v poslednych rokoch.
reagovat

Pravdepodobne najtazsie uchopitelny album DT. Ladeny na prve vypocutie do pomalsich "popovejsich" vod, ale je to klam. Skvele skladby presiaknute zvlastnou atmosferou a melanchoniou. Mozno by sa dalo povedat, ze je skladby su povecsine "pesnickovejsie", nie nejake monumetalne monstrozne kompozicie, ale o to viac sa muzikanti hrali s kazdym detailom a naladami. Paradoxne najblizsie ma asi k albumu Awake, napriek vyraznej "nemetalovosti". Mnoho ludi nevie nahravke prist na chut, nie je to "typicky" DT, ale podla mojho nazoru o to hodnotnejsi album to je. Neohuruje, ale dojima a nuti premyslat.
reagovat

Ked tento album vysiel bol som velmi prekvapeny.V prvom rade ma prekvapil obal a hlavne zmena loga.Musim povedat ze sa mi to velmi pacilo bol to krok dopredu a ten obal nema chybu.Na tomto albume ma tak trochu ma sklamal zvuk,hlavne zvuk bicich bol dost nevyrazny.Po hudobnej stranke sa album dost odlisoval od ostatnych.Su tam vyborne skladby,najde sa tam aj trochu hitovejsia You not Me,absolutna pecka Peruvian Skies,krasna balada Hollow Years,pre kapelu dost typicka Burning My Soul,trochu najazzla ale vyborna Lines In The Stand s prekrasnym solom Johna Petrucciho,kde sa blisol aj Derek Sherinian.Dalsie dve balady(Take Away My Pain,Anna Lee)sa mi zdaju dost zbitocne aj ked su dobre ale uz ich tam je vela a zacinaju unavovat,taktiez ako nie prilis najlepsia Just Let Me Breathe.A zaverecna vyborna Trial Of Tears v ktorej dobre zapracoval jodn Myung, ktora je taktiez nasiajnuta jazzom je ako ceresna na torte.Niektory fanusikovia tento album nemaju radi ale ja si myslim ze je to velmi kvalitny album ktory mam velmi rad.
reagovat

Pavel @ 21.03.2009 17:39:19
Tak tak, Peruvian Skies je naprosto úžasná záležitost.

Toto album v diskografii DT je nedoceněné.Asi něco podobného jako U Metallici ..and Justice For all. Jedná se o určitý druch experimentu. Vícemméně se mi album zamlouvá . Je tam spoustu skvostů - jako Peruvian Skies, Trial of Tears , Hollow Years.Na druhou stranu chápu , že zaritým příznivcům kapely nemuselo sednout. Příhodem nového klávesáka Dereka si DT vrátili zvukem někam do 70. let. Nic proti samotnému klávistovi nemám , je vynikající. Ale veškeré jeho projekty se mi líbí více než jeho účinkování v DT. Album Falling To Infinity je pro mě jediné album , které u DT si nevyposlechnu celé. Pouze mnou vybrané jednotlivé tracky. Excelentní přůrustek do každé sbírky to není , ale nemohu ani říci že se jedná o pouze dobré dílo.Dávám 3,5 bodů.
reagovat

Toto album v diskografii DT je nedoceněné.Asi něco podobného jako U Metallici ..and Justice For all. Jedná se o určitý druch experimentu. Vícemméně se mi album zamlouvá . Je tam spoustu skvostů - jako Peruvian Skies, Trial of Tears , Hollow Years.Na druhou stranu chápu , že zaritým příznivcům kapely nemuselo sednout. Příhodem nového klávesáka Dereka si DT vrátili zvukem někam do 70. let. Nic proti samotnému klávistovi nemám , je vynikající. Ale veškeré jeho projekty se mi líbí více než jeho účinkování v DT. Album Falling To Infinity je pro mě jediné album , které u DT si nevyposlechnu celé. Pouze mnou vybrané jednotlivé tracky. Excelentní přůrustek do každé sbírky to není , ale nemohu ani říci že se jedná o pouze dobré dílo.Vzhledem ke kvalitám zůčastněných hudebníků dávám nakonec 4 body
reagovat