Ulver / The Assassination Of Julius Caesar (2017)

Miluju pop. Je užitečný. Osvěžující. Jako všude, i v něm se dají najít perly. Jsou zde velikáni, masa následovníků, ještě větší masa vezoucích se na vlně momentálního trendu, i zbytek podprůměrných vlezlounů, co to prostě jen tak zkouší. Pop, to jsou nenáročné davy prahnoucí po instantním požitku. Pop je nenahraditelný jako nenáročný oddech i relax. Musí se umět dobře napsat, produkovat, interpretovat. To dokáže málokdo. V tomhle se pop neliší od ostatních žánrů. Musí se umět.

Je smůlou pop music, že se v ní vyskytuje nejvíc neumětelů všeho druhu. Vyvolává mylný dojem jednoduchosti. Ano, zní často jednoduše. Avšak ta popina, která vykazuje špičkovou kvalitu, musela být tvořena se stejnou mírou ojedinělého talentu, jako kterákoli jiná povedená muzika z jiných stylových oblastí. Ona ta přímočará snaha o hit není žádná sranda.

Je zajímavé sledovat, kam všude pop proniká. Jeho schopnost infiltrovat libovolný styl je obdivuhodná. Je to však téměř vždy na úkor kvality daného stylu, o obohacení se jedná jen výjimečně. Je to spíš kontaminace degradujícím parazitismem. Zápach popu je ve většině hudebních stylů nežádoucí a nesnesitelný. Narušuje integritu hudby, páchá škody. Jak lze s úspěchem provozovat fúze různorodých stylů, pop bývá jen takové nevábné potřísnění a většinou z jiných stylů stéká jako špína po skle. Nehodí se už z vlastní podstaty.

I přesto se různí interpreti se pokoušejí naroubovat pop na své původně odlišné hudební směřování. Často se jedná o předsmrtnou křeč, ztrátu soudnosti, nouzový manévr, či komerční tlak. Tak jako tak, výsledky bývají žalostné. Nevyhnutelně. Stejně nevyhnutelně špatně dopadl pokus skupiny ULVER plout do vod novovlnně laděné pop music.

Druhdy avantgardní hudební těleso ULVER je nyní na mělčině, zmateně mává pádly ve snaze zachovat svoji pozici na hudební mapě Norska. Marně, letošní album je posouvá do rozbředlého bláta. Prapor neotřelé progresivity třímají dávno jiní. ULVER učebnicově předvedli, že když dva dělají totéž, není to totéž. DEPECHE MODE, ORCHESTRAL MANEOUVRES IN THE DARK, VISAGE, ALPHAVILLE a mnoho dalších dělalo (leckdy i stále dělají) elektronický synth pop, který se dá se zábavou a radostí poslouchat dodnes. Stejně tak dodnes vznikají díla, která se snaží znít stejně, ale poslouchat se nedají.

Během začátku prvních několika poslechů se zdálo, že cosi dobrého by na novince mohlo být. Nálada osmdesátek je opravdu pečlivě zkopírovaná. Zkopírované jsou i nástroje, zvukové rejstříky, aranže, zvuky, vokály, rytmy, v podstatě celé kompozice. A přece to nestačí. Nulová přidaná hodnota z téhle zvukové kaše dělá nevábný produkt. Zhruba od druhé až třetí skladby si vždy říkám, proč. Proč zrovna tohle poslouchám, a ne ten pravý originál, který je stokrát zábavnější. Právě ta jedinečnost výše zmíněných vzorů zde zcela chybí. Pryč je elektronická dravost i Gahanovo podmanivé vibrato, tajemný, provokující a okouzlující sound, melodie, které zůstanou v hlavě, radost z poslechu. Zbyla šedá, otravná a zaměnitelná nuda. S mizerným zvukem, nepřekvapivě, i ten patří k trendům. Tam kde například u podobných pokusů DAFT PUNK excelují nápady, ULVER jsou naprosto sterilní. Zbytečné album, nepotřebuji tuto falešnou nostalgii, když si můžu užít opravdu kvalitní pop.

Miluju pop. Je užitečný. Asi jako kvalitní toaletní papír, tedy velmi. “The Assassination Of Julius Caesar’’ je pouze jednovrstvý a přespříliš použitý toaletní papír. Tedy patřící do odpadu, kde po zásluze také skončil.

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver