Dead Can Dance / Dionysus (2018)

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance