Mayall, John / Back to the Roots (1971)

Čerstvě na západní pobřeží USA přestěhovaný John Mayall se na podzim roku 1970 pustil do svého dosud nejrozsáhlejšího projektu, který následujícího jara spatřil světlo světa pod názvem Back to the Roots. Britský bluesový multiinstrumentalista na rozsáhlé ploše dvou LP představil hned osmnáct autorských skladeb, při jejichž nahrávání využil služeb mnoha zvučných jmen. S většinou z nich už ale během předchozí půldekády pracoval na některé ze svých předchozích nahrávek, tudíž dobře věděl, koho s sebou do studia bere. Hlavním tahákem alba je bezpochyby účast tří kytaristů, kteří "lemovali" Mayallovu pouť za ideálem bílého elektrického blues - jak Eric Clapton, tak Mick Taylor a Harvey Mandel (v tomto ohledu může zamrzet snad jen neúčast Petera Greena) tvořili po kratší či delší dobu oporu Mayallova muzicírování. Variabilitu sólových nástrojů ještě více rozšířili Don "Sugarcane" Harris s houslemi a saxofonista/flétnista Johnny Almond, rytmiku pak obstaral basista Larry Taylor s bubeníky Keefem Hartleym a Sugarcanovým kamarádem Paulem Lagosem.

Mayall coby suverénní vládce nad množstvím nástrojů průběžně střídá tu piano (Devil´s Tricks) či varhany (Marriage Madness), tu harmoniku (Home Again), tu doprovodnou kytaru (Television Eye), v jedné skladbě se objeví i za bicími a samozřejmě ještě všechno odzpívá. Vedle něj se coby pevná opora se svými precizními a hutnými basovými linkami (Travelling) stojí univerzální Larry Taylor. Bicí Keefa Hartleyho spíše nenápadně pracují ve prospěch celku (Goodbye December), to "Amík" Paul Lagos se nebojí do toho pořádně třísknout (Blue Fox) a přihodit nějaké ty blýskavé parádičky. Housle Dona Harrise dokážou perfektně doplnit kterýkoli sólový nástroj. Je libo souboj s harmonikou (Full Speed Ahead) či kytarou (Unanswered Questions)? Není problém. Skladby s jeho party zní o poznání živěji než ty, kde role druhého sólisty připadla dechaři Almondovi (Dream With Me). A možná - ač se spolu vlastně ve studiu vůbec nesetkali - nejlépe zní výstupy, ve kterých na sebe oba instrumentalisté vzájemně reagují (Groupie Girl). Z kytaristů dostal na desce největší prostor Harvey Mandel (My Children), já mám ale raději skladby, ve kterých ze strun své blues dolují Taylor (Mr. Censor Man) či Clapton (Prisoners of the Road). Ovšem když se v jedné skladbě sejdou všichni tři najednou, je z toho buď zvláštní komorní divočina bez bicích (Accidental Suicide) nebo ještě zvláštnější bluesová oduševnělost s bicími dusajícími jako pochodující strom (Force of Nature).

Půldruhé hodiny blues je samozřejmě pořádná nálož a na jeden zátah je v pomalejších kouscích občas obtížné udržet pozornost, kterou pak probudí až některý z povedených sólových výstupů či svižnější tempo. Ovšem tento formát zároveň poskytuje prostor pro množství hudebníků, kteří by se na plochu jedné desky sotva plnohodnotně směstnali. Ze skladeb je pro mě těžké vybrat nějakého favorita, možná (na desce asi nejméně v blues ponořená) Looking at Tomorrow s proplétajícími se Claptonovými kytarovými sóly. Mayall podle mě desku dramaturgicky zvládnul, udržel ji prostou jakýchkoli velikášských koncepcí, a naopak ji naplnil blues v množství pojetí a podob. Nejde o žádný vizionářský či hledačský počin, jaký se Mayallovi povedl na Blues Breakers With Eric Clapton nebo The Turning Point, ale spíš o shrnutí a zpětné znovuprožití jeho úlohy "kmotra britského blues". Čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Back to the Roots
» popis a diskografie skupiny Mayall, John