Yardbirds, The / Five Live Yardbirds (1964)

Britské rhythm and blues, za jehož tónů řádila v polovině šedesátek mládež na obou březích Atlantiku, nepatří mezi mé více oblíbené žánry. Důležitou roli v tomto mém vnímání určitě hraje fakt, že studiové nahrávky v té době ještě vcelku nezkušených muzikantů nedokázaly napodobit pódiovou atmosféru (samozřejmě to nebyla jen jejich chyba, i personál nahrávacích studií se s takovým "nářezem" teprve učil pracovat) a živým nahrávkám té doby zase povětšinou chyběla technická kvalita. Najdou se ale i výjimky, přičemž za jednu z nich považuji živou desku Five Live Yardbirds z konce roku 1964.

Vedle svých žánrových souputníků Rolling Stones, Animals nebo Downliners Sect se Yardbirds rozhodně neztratili. Na přelomu let 1963 a 1964 završili první rok své existence britským turné, na kterém provázeli americkou hvězdu první velikosti, bluesmana Sonnyho Boye Williamsona II. Ačkoli nahrávky z těchto koncertů vyšly až o dva roky později, upoutala skupina pozornost labelu Columbia, pro který následně v březnu 1964 nahrála své samostatné vystoupení.

Deset bluesových standardů přetavených do výbušné R&B formy odpálí po krátké úvodní představovačce Berryho Too Much Monkey Business. Takhle šťavnatý zvuk plný energie mě hodně baví, zvlášť když se do toho kapela v sólových mezihrách opře naplno. Raní Yardbirds by nebyli Yardbirds bez zpěváka Keitha Relfa s foukací harmonikou, která si v sólových prostorech (třeba ve Smokestack Lightning) vcelku dobře rozumí s (zatím dost zkrátka drženou) Claptonovou kytarou. Je vůbec zajímavé si uvědomit, že hlučný rock, kterým se Eric prezentoval coby součást Cream, mohly částečně inspirovat i hudební "divočiny", kterých se na koncertních pódiích o pár let dříve účastnil s Yardbirds. Blues kapela zvládala i pomalu a procítěně, jako třeba ve Five Long Years z druhé strany desky, kde Clapton konečně ukáže, zač je toho bending, uhánějící nářezy ale (jak to už v šedesátkovém R&B bývalo) převažují, viz například skladby Pretty Girl, Here ´Tis nebo Respectable. Mým nejoblíbenějším kouskem alba pak je pohodově plynoucí skladbička Good Morning Little Schoolgirl.

Těžko kdo mohl tehdy tušit klikatost hudebních osudů rhythm and bluesových kapel, jejichž hudba soupeřila s merseybeatovou vlnou o srdce anglických teenagerů. Yardbirds sice vydrželi pohromadě sotva pětiletku, jimi prošlapaná cesta od rhythm and blues k psychedelii ale nezůstala zapomenuta. Co se živáku Five Live Yardbirds týče, zůstal spíše svědectvím dané doby než nějakým milníkem. Je to ale svědectví slušně zachovalé a natolik reprezentativní, že to na čtyři kousky v hodnocení postačí.

» ostatní recenze alba Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
» popis a diskografie skupiny Yardbirds, The