Yardbirds, The - Five Live Yardbirds (1964)

Britské rhythm and blues, za jehož tónů řádila v polovině šedesátek mládež na obou březích Atlantiku, nepatří mezi mé více oblíbené žánry. Důležitou roli v tomto mém vnímání určitě hraje fakt, že studiové nahrávky v té době ještě vcelku nezkušených muzikantů nedokázaly napodobit pódiovou atmosféru (samozřejmě to nebyla jen jejich chyba, i personál nahrávacích studií se s takovým "nářezem" teprve učil pracovat) a živým nahrávkám té doby zase povětšinou chyběla technická kvalita. Najdou se ale i výjimky, přičemž za jednu z nich považuji živou desku Five Live Yardbirds z konce roku 1964.

Vedle svých žánrových souputníků Rolling Stones, Animals nebo Downliners Sect se Yardbirds rozhodně neztratili. Na přelomu let 1963 a 1964 završili první rok své existence britským turné, na kterém provázeli americkou hvězdu první velikosti, bluesmana Sonnyho Boye Williamsona II. Ačkoli nahrávky z těchto koncertů vyšly až o dva roky později, upoutala skupina pozornost labelu Columbia, pro který následně v březnu 1964 nahrála své samostatné vystoupení.

Deset bluesových standardů přetavených do výbušné R&B formy odpálí po krátké úvodní představovačce Berryho Too Much Monkey Business. Takhle šťavnatý zvuk plný energie mě hodně baví, zvlášť když se do toho kapela v sólových mezihrách opře naplno. Raní Yardbirds by nebyli Yardbirds bez zpěváka Keitha Relfa s foukací harmonikou, která si v sólových prostorech (třeba ve Smokestack Lightning) vcelku dobře rozumí s (zatím dost zkrátka drženou) Claptonovou kytarou. Je vůbec zajímavé si uvědomit, že hlučný rock, kterým se Eric prezentoval coby součást Cream, mohly částečně inspirovat i hudební "divočiny", kterých se na koncertních pódiích o pár let dříve účastnil s Yardbirds. Blues kapela zvládala i pomalu a procítěně, jako třeba ve Five Long Years z druhé strany desky, kde Clapton konečně ukáže, zač je toho bending, uhánějící nářezy ale (jak to už v šedesátkovém R&B bývalo) převažují, viz například skladby Pretty Girl, Here ´Tis nebo Respectable. Mým nejoblíbenějším kouskem alba pak je pohodově plynoucí skladbička Good Morning Little Schoolgirl.

Těžko kdo mohl tehdy tušit klikatost hudebních osudů rhythm and bluesových kapel, jejichž hudba soupeřila s merseybeatovou vlnou o srdce anglických teenagerů. Yardbirds sice vydrželi pohromadě sotva pětiletku, jimi prošlapaná cesta od rhythm and blues k psychedelii ale nezůstala zapomenuta. Co se živáku Five Live Yardbirds týče, zůstal spíše svědectvím dané doby než nějakým milníkem. Je to ale svědectví slušně zachovalé a natolik reprezentativní, že to na čtyři kousky v hodnocení postačí.
reagovat

Martin H @ 17.01.2019 21:12:43
Skupina Yardbirds byla ve své době velice inspirativní a tato nahrávka to jen potvrzuje. Claptona mám sice nejradši v triu Cream, ale to by bez jeho předchozího působení u Yardbirds asi nevzniklo. A skladba Good Moorning Little Schoolgirl je i mou oblíbenou.

vmagistr @ 17.01.2019 22:09:30
Martin: Cream můžu komplet, to je jedna silná deska vedle druhé. Docela mě i baví některé Claptonovy sólové věci, ale tam už si dost vybírám.

Martin H @ 18.01.2019 05:54:09
vmagistr: já Claptona můžu až k albu 461 Ocean Boulevard, pak už je to dost běs. A loňským vánočním albem tomu nasadil korunu.

Začať kariéru s live albumom to som ešte nevidel ani nepočul (keď ano tak sorry za moju nevedomosť), veľa ich vlastných piesní sa tu síce nenachádza a ani kvalita po remastru nieje do uší bijúca (týmto nechcem nikoho odradiť), ale na live z roku 1964 to je dosť dobré.

Síce album komerčne prepadol (vôbec sa tomu nečudujem veď také piesňe ako Louise alebo I'm a Man hrala každá druhá kapela v tých časoch), ale má v sebe ten skutočný bluesový feeling, nie ako vtedajšie r'n'r kapely (nehnevajte sa nechcem ich menovať). Ako už bolo spomenuté, viac ako Claptonova gitara sa my páči Keith Relf a jeho harmonika. Claptonova gitara je na nahrávke slabšie počuť, to asi preto. K tejto nahrávke sa toho nedá veľa napísať.

Album otvára moderátor, ktorý predstaví všetkých členov Yardbirds. Opening je lemujúci jasaním a výkrikmi mladých dievčat, úžasné, potom spustia Too Much Monkey Business a už to ide rovnakým tempom až do konca.
VLASTNICKÉ PRÁVO vtedy asi neexistovalo, ináč by za toľko coververzí Clapton platil alimenty rodine Johna Lee Hookera alebo McDaniela doteraz. 3 star.
reagovat

hejkal @ 23.02.2011 12:16:44
Človeče, nič v zlom, ale skús si naštudovať trošku gramatiky. Osobné zámeno "ja" v datíve sa skloňuje s mäkkým i - mi alebo mne. Slovesá majú na konci vždy mäkké i (predstaví).
K žívým debutom - je ich dosť, námatkovo si spomínam na Johna Mayalla alebo MC5.

pito63 @ 23.02.2011 13:00:33
Na koncertný debut som si spomenul aj ja. Síce, mnohí teraz chytia osýpky, ale to ma netrápi.
Katapult začal tiež koncertným albumom.

Borek @ 23.02.2011 13:17:04
gunslinger: Pevně věřím, že tě dobře míněná hejkalova rada neodradí. Sice nejsi takovej génius, kterej hned ví "voco běží", ale cítím z tvých příspěvků entuziasmus, tak je čtu rád.

Filozof @ 23.02.2011 15:41:21
Gunslinger

Promiň, nechci ze sebe dělat nějakého odborníka či rýpala, ale asi bych měl napsat, že některé Tvoje výroky jsou mírně řečeno překvapivé.

Například živým albem začínaly hned obě nedůležitější a nejvlivnější (rhythmand)bluesové skupiny v Británii té doby. Má to svoji logiku - pro tehdejší vlnu RnB kapel bylo přirozené, rychlé a levné se nechat nahrát při pravidelném vystupování v klubu, než pronajímat studio (v době, kdy jim ještě skoro nikdo komerčně nevěřil).
Poznámka o RnR kapelách je také trochu jako z jiného světa... - které máš na mysli? Merseysound jako opozici RnB vlny? Nebo americké RnR kapely - Everly Brothers ap.? Proč by měly mít jiné, než RnB a bluesové kapely bluesový feeling?

Poznámka o skladbách, které hrála každá druhá kapela je také úplně mimo - vždyť na tom je ta vlna právě založena... Kolik z 10ti nejvýznamnějších RnB kapel té vlny na to bylo jinak? A dávání do souvislosti s komerčním úspěchem je s prominutím hrozný blábol. Hned první americká deska Rolling Stones se dostala na 11. příčku Bilboard hot 200 a obsahovala JEDINOU původní skladbu kapely. A téměř všechny RnB kapely té doby měly velkou část skladeb cizích a přesto se leckdy umisťovaly s touto hudbou tak vysoko, jako už nikdy v dějinách potom!

A už vůbec zcestně působí Tvá poslední věta. V prvé řadě zjevně netušíš, co je VLASTNICKÉ právo. Máš asi na mysli autorské právo.
Dále - hraní cizích skladeb a následné odvádění autorských poplatků je snad u hudby zcela běžné a normální - dodnes a ve všech žánrech. Naopak dnes jsou např. celá tzv. "Tribute" alba daleko běžnější...

Dále u celého žánru blues a RnB je velká část tvorby záměrně založena na obehrávání týchž základních skladeb - ani se tomu zde neříká coververze, jsou to prostě povinné standardy. Každá z těchto skupin záměrně a programově začínala na starých černosškých blues - v tom je právě ta (rhythmand)bluesovost té vlny.
Dále autorská práva na tyto skladby velmi často ti černoši neměli - prodali své skladby gramofirmě kdysi za lahev whisky, netušíce, že jednou by jim mohly něco více vynést.

A překvapení nad horší kvalitou živých nahrávek z nevhodných klubových prostor, s nepříliš dobrou technikou a naprosto nezkušenými lidmi pro takové snímání zvuku - to už vůbec nechápu.

Čili - nerad, ale musím parafrázovat Hejkala - Čoveče - nic ve zlém, ale zkus si nastudovat základy britského RnB. :-)

gunslinger @ 23.02.2011 16:28:53
tyvole tvůj příspevek (nebo reagování)je dlhší než celá moje recenze.

chameleos @ 24.02.2011 17:00:24
Primus - Suck On This 1989 /ale uznávam , ten Katapult je " 100 bodov "./ A čo sa týka Yardbirds, nič moc .

Takhle to vypadá, když se hraje s nadšením.

Yardbirds mám sice nejraději s Beckem, ale koncert s Claptonem má své neopakovatelné kouzlo. Nejedná se sice o nějakou precizní nahrávku, přeci jenom je to živák a jsou to mlaďoši, tudíž je to blues pěkně od podlahy. Žádné lkající táhlé smutné melodie.

Možná vás překvapí, že se mi daleko víc, než Claptonova kytara, líbí Relfova harmonika (obzvlášť v skvěle odzpívané a zahrané I'm a Man), která mi k tomu jejich tehdejšímu soundu pěkně sedne. No a entuziastické publikum? Nadšené ječení, klubová atmosféra, prostě půlka 60. let.

CD verze navíc přináší rovných 10 bonusových skladeb s klasikami typu I Wish You Would nebo moji oblíbenou A Certain Girl.

No já to vidím na ****, holt takovéto živáky si dám rád.
reagovat