Celeste / Principe di un Giorno (1976)

Na počátku sedmdesátých let se v italském San Remu rozpadla kapela Il Systemo, která posloužila jako podhoubí pro následné další soubory - Museo Rosenbach a Celeste. Do druhé zmiňované vedle Cira Perrina (bicí, flétna, klávesy, zpěv) a Leonarda Lagoria (klávesy, flétna, sax) patřili i Mariano Schiavolini (kytara, housle) a Giorgio Battaglia (basa).

Celeste dlouho nelenili a během roku 1973 složili a příštího roku natočili 7 skladeb, která ovšem vyšla až v roce 1976 u firmy Grog. Bezejmenné album se po čase začalo nazývat podle první skladby Principe di un Giorno, prodalo se pár tisíc kousků a po letech se stalo kultovním a stěžejním dílem itálské progové scény. Já jsem o kapele a ani o tomto klenotu neměl nejmenšího zdání, dovedla mě k němu až zpětně novinka Celeste - Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Ta mě naprosto uchvátila a proto jsem se počal pídit i po jejích starších výtvorech.

Sedmička skladeb z roku 1973 je pro mě naprosto jedinečnou kombinací postupů vážné hudby, folku, italské lidové muziky a art rocku. Vyjímečný mix mellotronu, akustické kytary, flétny, saxodonu a piána vytváří velmi osobitou, něžnou a jakoby zasněnou atmosféru navozující přímo hmatatelný pocit z výhledu do italské krajiny plné vinic, slunce a klidných zákoutí italských vesniček za teplých letních večerů. Rytmického doprovodu v podobě bicích nástrojů či basy se dočkám jen velmi zřídka, to vůbec to ale nevadí. Vychutnávám si stejně nejdelší a vrstevnatou Favole Antiche se střední hymnickou pasáží (vzbuzující dojem nějaké náboženské slavnosti), tak i kratinkou závěrečnou melodickou říkanku L'imbroglio.

Recenzenti, kteří mermomocí musí k něčemu album připodobnit, používají jako vzor první dvě desky King Crimson a přirovnávají styl Celeste k poklidným pasážím tohoto bandu. S tímto příměrem bych souhlasil jen v případě, pokud by se se z nahrávky vypreparovala jen linka mellotronu, vše ostatní (snad krom tempa) je o něčem jiném.

Příznačnost způsobu, jak jsem se k nahrávce dostal je jedním z důkazů velmi těsného propojení první a poslední desky v mnoha rovinách. Za okolnostmi vzniku obou děl spatřuji silný lidský příběh, oslavu tvořivosti a neodbytného nutkání vycházejícího z umělcova nitra. Ciro Perrino před 46 lety složil jedinou desku. Ten soundtrack k nevydanému filmu a pár jazz rockových opusů nepokládám za rovnocenné řadové počiny. Celá léta sledoval, jak se mezi úzce vymezenou sortou prog rockerů stává deska kultem. Žádný článek o italských kapelách z nejplodnějších sedmdesátek se bez Celeste neobejde.

Mezitím se desítky let věnoval producentské činnosti a skládal vážnou a meditativní muziku (ve kterých je odkaz Celeste stále čitelný). Alespoň jednou chtěl Ciro vzdát hold této hrstce věrných a ačkoliv se v crowdfundingové kampani nevybralo dostatek financí, tak byl přesto hrdý následovník, který jasně inspiračně čerpá a navazuje na prvotinu, vydán. Stalo se to v podobě desky Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Dluh byl splacen, to co nebylo vyřčeno téměř před půl stoletím, řečeno bylo dnes. Kruh se uzavřel.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste