Recenze
IQ / Resistance (2019)
Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.
Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.
Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.
Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.
Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.
Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.
Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.
IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.
Bravo IQ!
» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ