Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

Rok 1967 pro mě v rockových měřítkách znamená opravdu hodně. Psychedelická exploze, elektrifikované blues v plné síle, do toho už nesmělé záblesky sbližování rocku s jazzem... pro fanouška populární hudby v té době určitě nebylo problémem ani tak najít muziku svého srdce, jako spíše se v té záplavě novot dočista neztratit. Kdo mohl a dovedl, byl originální, kdo ne, jako by neexistoval. Mezi tím vším bouřlivým vývojem, během něhož mohl snad každý ovlivnit každého, nikdo nechtěl zůstat pozadu - ani ti, kteří boom populární hudby svým nezaměnitelným způsobem o několik let dříve ohromně akcelerovali. Beatles dali rocku od roku 1963 hodně a hodně se od nich nadále očekávalo, když se v umělecké "přetahované" se "surfařem" Brianem Wilsonem chystali vynést trumfové eso jménem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Začínáme zostra titulní skladbou - průrazný kytarový zvuk, křičený zpěv a do toho najednou dechová mezihra. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band je hit na první dobrou a rána přímo na solar všem, kdo by mysleli, že "brouci" už si svoje k rockovému rámusení jednou provždy řekli. Obligátní skladby, ve které dominantní duo Lennon/McCartney pustí za mikrofon "otloukánka" Ringa, se jmenovaný tentokrát zhostil With a Little Help from His Friends a zadařilo se. Laskavý podtón, jímž celá melodie proplouvá, mu uchoslyšně svědčil. Zatímco Alenka se plazí do hlubin králičí nory, její dvojče si to v jásavém refrénu psychedelična Lucy in the Sky with Diamonds namířilo (dost možná posilněné nějakými těmi halucinogeny) až do samotného nebe. A bude ještě lépe - beatlovská melodika se v Getting Better vytasila s pořádným kusem nápěvu, který z hlavy ještě hodně dlouho nedostanete. Hloubavá Fixing a Hole přibírá k psychedelii do party zvláštní pseudoklasicistní názvuky, to není úplně můj šálek čaje. To She's Leaving Home (inspirace Eleanor Rigby z předchozí desky Revolver se mi tu zdá více než zřejmá) ždímá ze všech těch smyčců a melodií pořádný emoční koktejl.

A je to tu zase - Broukům se zjevně vlna "good time music", která proběhla spojeným královstvím roku 1966, natolik zalíbila, že ji začali inkorporovat do svých skladeb v míře větší než malé. Being for the Benefit of Mr. Kite! má sice v sobě navíc jistý zajímavě temný podtón, i tak mi ale její aranže ani trošku nesvědčí. Indická momentka Within You Without You je pravým opakem Love You To z Revolveru - máme tu pět táhlých, únavných minut, během kterých postupně přejdeme z louže od okap. Ve When I'm Sixty-Four se totiž opět vrací "good time" aranže, tentokrát ještě vylepšená o nějaké ty hoboje. O co zajímavější je zde text s tématikou stárnutí, o to více mě irituje celá hudební složka. Lovely Rita zní o stupínek zajímavěji, to mísení vokálních linek v refrénu mi i docela lahodí. Ale pak jsou tu zase ty trúby jerišské v potřeštěnosti Good Morning Good Morning, nad kterou dokážu jenom kroutit hlavou. Krátký návrat úvodního motivu potěší, pasoval by mi ale spíše na úplný konec desky. Takto se závěru dočkáme s opusem A Day in the Life. Melodický motiv z první poloviny skladby má sílu jako hrom, škoda té hlukové koláže uprostřed a opětovného návratu "good time" motivů hned po ní.

První polovina desky se mi zdá výborná, těžko se mi ale hledá něco pozitivního na té druhé. Zdá se mi, že se Beatles až příliš zhlédli v kapelách typu New Vaudeville Band a poprvé ve své kariéře se sami na tom, co vymyslel někdo jiný, bez zásadnější přidané hodnoty pouze svezli. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band tak ve svém osobním hodnocení musím zařadit mezi tu méně povedenou polovinu broučí produkce. Tři hvězdičky budou muset (hlavně kvůli druhé straně desky) tentokrát stačit.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The