Dunaj / Rosol (1991)

Po spolupráci s Ivou Bittovou hledal Dunaj novou uměleckou identitu. Bylo to nezbytné, výrazový model, který do kapely Bittová přinesla a určila jím podstatným způsobem podobu předchozího alba, by v souvislosti s protikladnou interpretační osobností Kolšovského nemohl fungovat. Jeho projev byl usazen do temnějších odstínů, byl zasmušilý a podle potřeby i přehnaně strojený. Občasná změna grimasy nepřinášela bujarost nebo snad náznak úsměvu, ale spíš podivínský úšklebek. I tématicky zdánlivě obyčejné věci zněly v jeho podání úzkostně a neklidně. Kolšovský byl mimořádný frontman, měl výrazný a nenapodobitelný projev, přecházel od tlumených poloh k těm teatrálně afektovaným, kdy pro dovršení expresivity křičel a falzetově vřískal. Hudba Dunaje začala být vytvářena tak, aby se vokální projev stal její účelovou součástí, vycházel z ní a dotvářel její účinky. Hudební tvář kapely procházela neustálým vývojem a do budoucna se s každým novým albem objevovala v nové, expresivně výraznější a celkově členitější podobě. Ta dokázala nabídnout expanzivnější polohy, současně se ale také trochu vzdalovala posluchačům. Album Rosol působí v rámci tohoto vývoje jako podmanivý introvert, předkládá jen to nezbytné, neplýtvá prostředky a zaměřuje se na stylotvorné detaily.

Základem všech kompozic je proměnlivá a zavedená schémata bořící rytmika. Bicí - na rozdíl od těch ortodoxně rockových, které neúprosně zdůrazňují sudé doby - pracují s nepravidelným metrem a často jsou postaveny na rytmickém riffu. Pavel Fajt je mistrem těchto praktik. Popsaný způsob nabízí hned Ouvertura, kde bicí znějí díky rozložení akcentů spíš perkusivně a podporují valivý basový part, postavený na tíživém frygickém postupu. Hlas je nekonkrétní a dotváří potemnělou atmosféru. Skvělý úvod. Kapela hned vzápětí nabídne fascinující propojení trojdobých a čtyřdobých figur, které znějí současně. Vzniká těkavá a potemnělá hudební hmota, jejíž nervozita je dána tím, jak o sebe různě dlouhé riffy narážejí v nepravidelných soubězích. Václavkova baskytara hraje ve 3/4 taktu riff postavený na tónech h - c - fis, ten podporuje Ostřanského doprovodná kytara (dá-li se toto označení v této souvislosti použít); druhá kytara hraje akordické přiznávky na šest dob v 6/4 metru. Pod touto konstrukcí hrají bicí "na čtyři" a právě jejich 4/4 jsou vůči kytarám nositelem neklidu. Je to úžasná věc, kterou umocňuje imaginativní nonsensový text, jehož autorem je skvělý malíř a výtvarník Vladimír Kokolia. A není to naposled, jeho texty najdeme u šesti písní vinylového alba. Slyšíme typický Dunaj v tomto období, polymetrický koncept, který široko daleko nemá obdoby. Zajímavý rébus si můžete vyřešit na úvod další písně Blecha: na kolika dobách se basová figura odehrává? Jakoby neměla začátek a konec, tep je tady špatně hmatatelný. Když se přidají bicí, opět v zataženém perkusivním riffu (žádné doby nezdůrazňují), už se dá metrické rozpětí figury spočítat - je na šest dob a působí velmi roztěkaně. S bicími, s jejich impulzivně nepravidelnými údery, a kytarovými nárazy zní celek mysticky, neproniknutelně krásně, zejména, když se v lehkých náznacích s klávesovými tahy objevuje klavír. Hudební masa neustále a velmi nenápadně narůstá. A žádné vydechnutí, jedeme dál: další polymetrické pletivo kapela upletla ve skladbě Na jih. I tuto věc, stejně jako tu předchozí, otextoval Kokolia a jeho významově výbojné texty s hudbou krásně souzní. V Na jih najdeme pětidobou kytarovou frázi, to je ta, co skladbu uvádí, k ní je nalepena basová linka taky na 5/4, ale v jiné rytmické projekci. A na dovršení členitosti hrají bicí čistě "na čtyři", ale výrazný virbl, který je pevnou součástí rytmické projekce, je pětidobý. Motiv klece je tady velmi příhodný. Vrcholem první strany vinylového alba je majestátně posmutnělá kompozice Tichounce. Jedna z nejlepších věcí, kterou Dunaj kdy udělal. A v ní další rytmická lahůdka: kytara hraje "na šest" a její riff se vrývá pod kůži, je mrazivý a nádherný a pod ním rytmika ve zvláštním pulsu - basa a bicí tady stále střídají šestidobé a třídobé fráze. Expresivita je tady úplně naruby, čím více by měl Kolšovský ztišovat, nabádá nás totiž k tichému spánku, tím více na nás křičí. Na konci už hystericky huláká: "Ať můžeš tichounce spát!" Tento text napsal Vladimír Václavek. Nádhera.

Výrazovou evoluci představuje úvod druhé strany: Bobřík strachu. V riffu kytary jakoby zněl zvon, ohlašuje neodvratné - slunce už zapadá v oblacích prachu, ještě mám plnit bobříka strachu. V mezihrách hrají bicí valivý riff, sloky podporují zatěžkaným rytmem, ve kterých je perkusivní víření a zdůrazňovaná třetí doba, takže celek působí zatěžkaně a téměř nehybně. Vše se postupně zesiluje a zvýrazňuje a i díky textu (opět Kokolia) víte, že se to prostě stane. Zajímavou změnu přinášejí Holé hlavy, píseň v bezmála pochodovém rytmu s posouvanou melodickou linkou syntezátoru a kytarou, která si uprostřed dvoudobého pochodu hraje tak nějak v klidu na tři doby a lehce rozbíjí to pevné a neměnné rozpoložení. A na konci už není kam, Kolšovský hlásí jasně: zeď! Už se opravdu stmívá, hudba ještě trochu potemní a Vladimír Kokolia nám servíruje další ze svých básnických textů: Kejvá se stín šedivej a říká, teď se dívej, já jsem ti lízal paty, chodil jsem kam jsi šel ty... Dvouakordový riff v kytaře je neustále zpožděný, je usazen záměrně za rytmem a spolu s nepravidelnou basovou figurou (jakoby její motiv byl nahodilý, bez řádu, ale není, jen je oproti rytmu o jednu dobu zkrácen) zvyšuje napětí. Instrumentálně exponovanou skladbu přinášejí Živly a pocit nestálosti tady vytváří střídaní osmidobých a sedmidobých frází. Ani si toho nevšimnete, jen máte co chvíli pocit, že si rytmus podivně poskočí. Téma je mrazivé: stihomam. Závěrečná Cassiniho dělení s Václavkovou akustickou kytarou patří mezi nejoblíbenější písně kapely. Psychovalčík otextoval umělecký všeuměl Karel David, jinak autor řady textů pro Ivu Bittovou a téměř všech textů na předchozím album Iva Bittová & Dunaj. Vladimír Václavek tady mimoděk představil hudební koncept, který pak naplno využil ve své sólové tvorbě (zejména na albu Jsem hlína Jsem strom Jsem stroj) a následně na fantastickém album Bílé inferno, které vytvořil společně s Ivou Bittovou.

Mám Rosol ve verzi vinylového alba i jako CD. Vzhledem k jinému pořadí skladeb a celkově jinému obsahu je mi bližší vinyloví verze, kde mi návaznost písní dává větší smysl. Pro mě album bez slabého místa.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj