Dunaj - Rosol (1991)

Po spolupráci s Ivou Bittovou hledal Dunaj novou uměleckou identitu. Bylo to nezbytné, výrazový model, který do kapely Bittová přinesla a určila jím podstatným způsobem podobu předchozího alba, by v souvislosti s protikladnou interpretační osobností Kolšovského nemohl fungovat. Jeho projev byl usazen do temnějších odstínů, byl zasmušilý a podle potřeby i přehnaně strojený. Občasná změna grimasy nepřinášela bujarost nebo snad náznak úsměvu, ale spíš podivínský úšklebek. I tématicky zdánlivě obyčejné věci zněly v jeho podání úzkostně a neklidně. Kolšovský byl mimořádný frontman, měl výrazný a nenapodobitelný projev, přecházel od tlumených poloh k těm teatrálně afektovaným, kdy pro dovršení expresivity křičel a falzetově vřískal. Hudba Dunaje začala být vytvářena tak, aby se vokální projev stal její účelovou součástí, vycházel z ní a dotvářel její účinky. Hudební tvář kapely procházela neustálým vývojem a do budoucna se s každým novým albem objevovala v nové, expresivně výraznější a celkově členitější podobě. Ta dokázala nabídnout expanzivnější polohy, současně se ale také trochu vzdalovala posluchačům. Album Rosol působí v rámci tohoto vývoje jako podmanivý introvert, předkládá jen to nezbytné, neplýtvá prostředky a zaměřuje se na stylotvorné detaily.

Základem všech kompozic je proměnlivá a zavedená schémata bořící rytmika. Bicí - na rozdíl od těch ortodoxně rockových, které neúprosně zdůrazňují sudé doby - pracují s nepravidelným metrem a často jsou postaveny na rytmickém riffu. Pavel Fajt je mistrem těchto praktik. Popsaný způsob nabízí hned Ouvertura, kde bicí znějí díky rozložení akcentů spíš perkusivně a podporují valivý basový part, postavený na tíživém frygickém postupu. Hlas je nekonkrétní a dotváří potemnělou atmosféru. Skvělý úvod. Kapela hned vzápětí nabídne fascinující propojení trojdobých a čtyřdobých figur, které znějí současně. Vzniká těkavá a potemnělá hudební hmota, jejíž nervozita je dána tím, jak o sebe různě dlouhé riffy narážejí v nepravidelných soubězích. Václavkova baskytara hraje ve 3/4 taktu riff postavený na tónech h - c - fis, ten podporuje Ostřanského doprovodná kytara (dá-li se toto označení v této souvislosti použít); druhá kytara hraje akordické přiznávky na šest dob v 6/4 metru. Pod touto konstrukcí hrají bicí "na čtyři" a právě jejich 4/4 jsou vůči kytarám nositelem neklidu. Je to úžasná věc, kterou umocňuje imaginativní nonsensový text, jehož autorem je skvělý malíř a výtvarník Vladimír Kokolia. A není to naposled, jeho texty najdeme u šesti písní vinylového alba. Slyšíme typický Dunaj v tomto období, polymetrický koncept, který široko daleko nemá obdoby. Zajímavý rébus si můžete vyřešit na úvod další písně Blecha: na kolika dobách se basová figura odehrává? Jakoby neměla začátek a konec, tep je tady špatně hmatatelný. Když se přidají bicí, opět v zataženém perkusivním riffu (žádné doby nezdůrazňují), už se dá metrické rozpětí figury spočítat - je na šest dob a působí velmi roztěkaně. S bicími, s jejich impulzivně nepravidelnými údery, a kytarovými nárazy zní celek mysticky, neproniknutelně krásně, zejména, když se v lehkých náznacích s klávesovými tahy objevuje klavír. Hudební masa neustále a velmi nenápadně narůstá. A žádné vydechnutí, jedeme dál: další polymetrické pletivo kapela upletla ve skladbě Na jih. I tuto věc, stejně jako tu předchozí, otextoval Kokolia a jeho významově výbojné texty s hudbou krásně souzní. V Na jih najdeme pětidobou kytarovou frázi, to je ta, co skladbu uvádí, k ní je nalepena basová linka taky na 5/4, ale v jiné rytmické projekci. A na dovršení členitosti hrají bicí čistě "na čtyři", ale výrazný virbl, který je pevnou součástí rytmické projekce, je pětidobý. Motiv klece je tady velmi příhodný. Vrcholem první strany vinylového alba je majestátně posmutnělá kompozice Tichounce. Jedna z nejlepších věcí, kterou Dunaj kdy udělal. A v ní další rytmická lahůdka: kytara hraje "na šest" a její riff se vrývá pod kůži, je mrazivý a nádherný a pod ním rytmika ve zvláštním pulsu - basa a bicí tady stále střídají šestidobé a třídobé fráze. Expresivita je tady úplně naruby, čím více by měl Kolšovský ztišovat, nabádá nás totiž k tichému spánku, tím více na nás křičí. Na konci už hystericky huláká: "Ať můžeš tichounce spát!" Tento text napsal Vladimír Václavek. Nádhera.

Výrazovou evoluci představuje úvod druhé strany: Bobřík strachu. V riffu kytary jakoby zněl zvon, ohlašuje neodvratné - slunce už zapadá v oblacích prachu, ještě mám plnit bobříka strachu. V mezihrách hrají bicí valivý riff, sloky podporují zatěžkaným rytmem, ve kterých je perkusivní víření a zdůrazňovaná třetí doba, takže celek působí zatěžkaně a téměř nehybně. Vše se postupně zesiluje a zvýrazňuje a i díky textu (opět Kokolia) víte, že se to prostě stane. Zajímavou změnu přinášejí Holé hlavy, píseň v bezmála pochodovém rytmu s posouvanou melodickou linkou syntezátoru a kytarou, která si uprostřed dvoudobého pochodu hraje tak nějak v klidu na tři doby a lehce rozbíjí to pevné a neměnné rozpoložení. A na konci už není kam, Kolšovský hlásí jasně: zeď! Už se opravdu stmívá, hudba ještě trochu potemní a Vladimír Kokolia nám servíruje další ze svých básnických textů: Kejvá se stín šedivej a říká, teď se dívej, já jsem ti lízal paty, chodil jsem kam jsi šel ty... Dvouakordový riff v kytaře je neustále zpožděný, je usazen záměrně za rytmem a spolu s nepravidelnou basovou figurou (jakoby její motiv byl nahodilý, bez řádu, ale není, jen je oproti rytmu o jednu dobu zkrácen) zvyšuje napětí. Instrumentálně exponovanou skladbu přinášejí Živly a pocit nestálosti tady vytváří střídaní osmidobých a sedmidobých frází. Ani si toho nevšimnete, jen máte co chvíli pocit, že si rytmus podivně poskočí. Téma je mrazivé: stihomam. Závěrečná Cassiniho dělení s Václavkovou akustickou kytarou patří mezi nejoblíbenější písně kapely. Psychovalčík otextoval umělecký všeuměl Karel David, jinak autor řady textů pro Ivu Bittovou a téměř všech textů na předchozím album Iva Bittová & Dunaj. Vladimír Václavek tady mimoděk představil hudební koncept, který pak naplno využil ve své sólové tvorbě (zejména na albu Jsem hlína Jsem strom Jsem stroj) a následně na fantastickém album Bílé inferno, které vytvořil společně s Ivou Bittovou.

Mám Rosol ve verzi vinylového alba i jako CD. Vzhledem k jinému pořadí skladeb a celkově jinému obsahu je mi bližší vinyloví verze, kde mi návaznost písní dává větší smysl. Pro mě album bez slabého místa.
reagovat

jirka 7200 @ 04.04.2020 06:16:36
Ač to podle mé předchozí (ne}recenze nezdá, tak Dunaj jsou mou oblíbenou kapelou. Nevlastním jen Rosol a La La Lai.

Danny @ 04.04.2020 08:31:40
Vůbec jsem o tom nepochyboval, překvapil by mě opak. Dunaj je natolik osobitá a progresivní kapela, že ji v mém okolí poslouchají i lidé, kteří jinak holdují konvenčním hudebním proudům, kámoši, co poslouchají grunge a punk - a objevili i Dunaj. Hledačům a milovníkům neobvyklých struktur tohle neunikne.

Sajgon3 @ 04.04.2020 20:41:10
Už som to spomínal - toto album má v určitých ohľadoch svetovú úroveň - DUNAJ bol a chvalabohu po "oživení" stále obrovská ikona - pre mňa ak by existoval príklad hudobného žánru nazvaného alternatívno-undergroundový progrock v ČSFR priestore - bol by to podľa mňa DUNAJ. A tento počin je absolútny TOP kde sa výraznou mierou o tento pôžitok zaslížili klávesy. Tie mi v ďaľších albumov trocha chýbajú....

Dunaj jako kapelu jsem měl rád, hlavně jejich živé vystoupení s Ivou, ale i bez. Nicméně k desce "Rosol" jsem si nikdy nenašel cestu - velmi mě vždy navnadí "Overtura" a následující skladba "Rosol", potom mne libé pocity opouští. Moc si však pochvaluji akustickou "Cassiniho dělení".

Schválně jsem si ji pustil po 25 letech, zda nepřihodím nějaký bodík navíc, ale nejde to.
reagovat

ametyst @ 01.02.2017 21:59:10
Po odchodu Ivy Bittové přibyl do kapely absolvent JAMU, klávesista Zdeněk Plachý a za mikrofon se postavil Karel Heřman (dnes Čankišou), který však s Dunajem odzpíval jen několik málo prvních koncertů a po vzájemné dohodě zase odešel. Na oficiální premiéře pořadu Rosol, už zpíval Jiří Kolšovský a zůstalo tomu tak až do konce jejich existence. Kapela plynule navázala na předchozí období - její prezentace byla, oproti dřívějšku, ponškud civilnější, nicméně všechny základní atributy zůstaly zachovány.

A na začiatok si dáme historické okienko …
Dunaj začínal spočiatku ako Kolektiv, ktorý v 80-tých rokoch občas fungoval aj nefungoval. Striedali sa často rôzni muzikanti, no jadro tvorili predovšetkým Bittová, Fajt, Václavek a Kolšovský. Vladimír Václavek sa neskôr spojil s gitaristom Josefom Ostřanským a Vladimírom Kokoliou vo formácii E (hovorovo povedané aj éčko). Bittová a Fajt nahrali v roku 1987 veľmi úspešný debutový album a vtedajší súdruhovia im na základe dobrej predajnosti ponúkli nahratie druhej platne. Práve tu nastal kameň úrazu, pretože nemali pripravený materiál na ďalšiu štúdiovku. Panton však mal v zálohe repertoár kapely Kolektiv a predovšetkým chceli, aby Iva Bittová bola v popredí záujmu bez ohľadu na to, kto ju bude doprevádzať. Bittová tým nebola až tak úplne nadšená, ale Fajt o tento projekt veľmi stál a tak prikývla. Václavek priviedol do štúdia Josefa Ostřanského a nastalo viacero zmien. Začali sa prepisovať texty, s ktorými vypomáhal Karel David, tak aby vyhovovali Ive Bittovej a zmeny neobišli ani samotné skladby. Autorstvo patrí predovšetkým trojici Václavek, Fajt a Kolšovský. Vklad gitaristu Josefa Ostřanského bol však natoľko silný, že bol dopísaný ako spoluautor niekoľkých skladieb. Fajtovi sa nakoniec zdalo, že tých zmien je akosi priveľa a tak navrhol zmenu aj samotného názvu kapely. Na základe dohody vzniklo teda spojenie Dunaj & Iva Bittová a album má dodnes neotrasiteľnú pozíciu. Bittová však s Dunajom už nechcela pokračovať a začala sa venovať naplno svojej sólovej kariére. V pozícii rockovej speváčky sa necítila dobre a navyše nevychádzala s Jiřím Kolšovským kvôli alkoholizmu. Kolšovský sa však napriek svojim osobným problémom stal frontmanom Dunaja a jeho škrekotavý hlas bol po celé roky symbolom tejto skupiny. Pavel Fajt ešte zotrval na bubeníckom poste a začalo sa nahrávanie druhej štúdiovej dosky, ktorá mala byť v každom smere odlišná od debutového diela z roku 1988.

S píšťalkou hlídam Rosol …
Zostavu na istý čas posilnil klávesák Zdeněk Plachý a hudba Dunaja nadobúda na albume Rosol úplne iné rozmery. Na obzore už nie sú žiadne sankcie či strach z nahrávania rockovej hudby a podľa toho sa aj pristupuje k skladaniu nového materiálu. Dunaj vychádza myšlienkovo z art-rocku, no zároveň zahŕňa do hudby aj prvky českej novej vlny z 80-tých rokov. Dalo by sa povedať, že všetky snahy o vyjadrenie novovlnových myšlienok, punkovej drzosti a art-rockovej pompéznosti skĺbili do jedného dokonalého monolitu s názvom Rosol. Pavel Fajt sa opäť zhostil bicej súpravy ako správny profesionál. Jeho široký aparát a dynamický štýl dáva hudbe epický rozlet siahajúci až do končín britského progresívneho rocku. Atmosféra nahrávky je veľmi hustá, takmer až schizofrénna. Ťažké štrukturované rytmy, chladnokrvné klávesy a neortodoxný spev Jiřího Kolšovského vám nedajú nič zadarmo. Je to ako kráčať temným lesom a všade naokolo počujete rôzne hlasy. Obraz ľudského strachu vykreslili tak dokonale, že to až mrazí. Novú vlnu počuť napr. v rôznych hlasových výstrednostiach alebo aj v krásnej groove base, ktorá má zásadný dopad na všetky skladby. Podobne by sa dalo hovoriť aj o gitare Ostřanského, ktorá nezaprie "frippovsky" ladené postupy. Najviac nápadov pochádza pravdepodobne od tria Václavek, Ostřanský a Fajt, ktorí tvoria hlavný myšlienkový prúd Dunaja na tomto albume. Textami prispeli tradične Vladimír Kokolia, Karel David, Vladimír Václavek a Pavel Fajt.

Všichni hlídají, všichni hlídají, Rosol! …
"Overtura" nám ukáže ako vyzerá dynamické spojenie minimalistického textu a minimalistického rytmu. Titulný heavy-song "Rosol" je už o čomsi inom a tu už je zrejmé, že kapela dospela do ťažko napodobiteľného a zároveň jedinečného štýlu. Drsné vokály a veľmi energická hudba neobchádza ani ďalšiu skladbu "Bobřík strachu". Takto by sme mohli pokračovať až do konca. Hľadať na tomto albume slabiny je ťažké, pretože všetko je prepojené hráčskou virtuozitou a čímsi čo sa leň ťažko identifikuje, ale každý to cíti v atmosfére a do detailu premakaných aranžmánoch. Za to najlepšie označím "Na jih", strašidelnú "Kobylky" a "Živly". Krásna je určite aj Kolšovského pieseň "Cassiniho dělení" podoprená akustickou gitarou. Rosol je veľmi rafinovaná kolekcia skladieb plná zaujímavých postupov. Pavel Fajt vytvára kopec zvláštne tlmených aj hlasných rytmov a to čo predvádza by som prirovnal k takým svetoznámym menám ako napr. Bill Bruford či Neil Peart. Jednoducho bubeník hviezdneho formátu. Václavkov rukopis je jasný a čitateľný, jeho basové figúry tvoria podstatnú a neoddeliteľnú súčasť Dunaja. Sila nápadov a hudobných tém siaha primárne do art-rocku, ale posúva samotný žáner do úplne iných dimenzií vďaka spojeniu drsných a živelných postupov. Na relatívne malej ploche dokážu vyjadriť veľa emócií. Ani posledné dve skladby "Čumilové" a "Holé hlavy" sa s ničím nemažú a celý album zanechá vo mne pocit absolútnej nasýtenosti za dobrodružnou, nekompromisnou a pritom stále vysoko umeleckou hudbou.

Rosol tu som, nenechaj ma v tom!!! …
Rosol je temný album, ale neznamená to, žeby vás k sebe nepustil. Výraz tváre chlapca, ktorý po prvýkrát počul zvuk je veľavravný a podobný pocit mám aj ja, prípadne asi aj pamätníci 90-tých rokov, ktorí s nostalgiou spomínajú na jednu z najlepších českých rockových kapiel vôbec. Dunaj nepatril medzi skupiny, ktoré by si niečo uľahčovali a aj preto sa zaradili neplánovane do nezávislej scény. Prichádzali však s prvotriednou kvalitou a dokázali svoj štýl vždy nejako rozvíjať do zaujímavých foriem. Rosol je v porovnaní s debutovým albumom s Ivou Bittovou skutočne niekde inde. Dunaj nikdy netrpel na autorskú bezradnosť o čom svedčí aj Rosol, ktorý je neprekonateľným dielom českého rocku.
reagovat

Snake @ 20.01.2015 23:28:45
Před spoustou let koupil jsem si v prodejně Supraphonu debut, Dunaj & Iva Bittová. Byla to z nouze ctnost, protože muzika o kterou bych stál nějak nebyla k mání. To elpíčko už jsem dávno někomu dal, ale svým způsobem se mi líbilo a dodnes pamatuji si z toho některé melodie a texty. Tuhle placku už samosebou neznám, ale napsané je to opravdu pěkně a bylo mi potěšením recenzi si přečíst. Paráda Slavo.

alienshore @ 21.01.2015 17:53:54
Vďaka Snake! Z tvojej reakcie usudzujem, že nasledujúce albumy nepoznáš. Na základe toho čo aj počúvaš vyskúšaj napr. album Dudlay, možno ťa to osloví.

Sajgon3 @ 21.01.2015 19:35:03
Takže asi takto - YES majú svoj " CLOSE TO THE EDGE ", album ktorý je medzi ich výbornou tvorbou jednoznačne naj a zároveň má svoju zásadnú pozíciu vo svete progrocku. To isté platí pre DUNAJ a "ROSOL" - všetko pred a všetko po tomto albume je z pohľadu DUNAJu nadštandartná kvalita ale ROSOL je nedostižný a dokonalý. Osobne je pre mňa tento album v celej histórii českého rocku rovnako dôležitý ako napríklad "Svět Hledačú" od Effectov a " Sluneční Hodiny " z dielne Synkop. Pre hudobný žáner ktorý hral DUNAJ mám svoj osobitý výraz " špecifiký progrockový underground v alternatívnom opare " Tento album s Vami zalomcuje ako s chlapcom na obale CD. Proste úvodná Overtura Vás načne , postupne Vás to rozožere a potom " jako kobylky a jako koně - Vám jednoho dne vytře zrak ! " Kolšákov ječák už obsadil piedestál nebeský - a tu na zemi ostala po DUNAJI prázdna diera - obrovská škoda....