Iron Maiden / Senjutsu (2021)

Iron Maiden vydali novou desku, prý to je super pecka a všechny fanoušky to ohromí. Upřímně – čím by nás kapela po čtyřiceti letech na scéně mohla překvapit? Že bychom tu po k uzoufání dlouhém dvojalbu The Book of Souls měli opět desku o „normální“ stopáži? Ale kdeže – ani tentokrát se všechny skladby nepodařilo vtěsnat na jediný nosič, ačkoli je aktuální nahrávka asi o deset minut kratší než její předchůdce. Ono na tom vlastně není nic překvapivého – stejně jako u spousty dalších kapel interpretů s nástupem digitálních médií délka jejich produktů postupně narostla do olbřímích rozměrů. Měřeno optikou osmdesátých let, kdy vznikaly nejslavnější nahrávky Iron Maiden, vydává kapela od svého „reunionu“ v roce 1999 v podstatě pouze dvojalba.

Nuže dobrá, co tu tedy máme? Z obalu se šklebící Eddie s katanou se možná právě chystá setnout hlavu tomu, kdo hned na úvod desky zařadil titulní osmiminutový valčík. Tohle střední tempo bude určitě fungovat dobře na koncertech, kde si skladbu budou moci s kapelou zahalekat ti nejvěrnější z věrných, v otvíráku alba Iron Maiden ale způsobuje těžce skousnutelnou rozplizlost. To následující kvapík Stratego je z jiného těsta – rychlý, agresivní a přitom epický. Snadno zapamatovatelný refrén účinek celé skladby jen korunuje. Může to znít zvláštně, ale skladbu The Writing on the Wall by na některé ze svých posledních studiovek mohli klidně představit ještě o dekádu déle hrající Deep Purple. Že by Iron Maiden už dospěli do fáze, kdy své prokomponované, ale v podstatě hardrockové skladby koření metalem, jen když je kapela zrovna dostatečně „vydýchaná“? Tenhle žánr možná opravdu není pro starý.

Skoro desetiminutová Lost in a Lost World zpracovává příjemné (opravdu jsem takové slovo použil?) melodické motivy, Dickinsonovi tu ale až příliš často pomáhá sólová kytara dublující jeho part. Nebýt neustálého opakování některých (zrovna jak napotvoru těch méně nosných) riffů, mohla by skladba s dvoutřetinovou délkou působit o něco svěžeji. Třeba jako ostrý odzemek Days of Future Past – tudy vede cesta. Rychle a stručně, klidně i s trochou toho patosu – na ten už jsme si v podání Iron Maiden za poslední dvě dekády bez problémů zvykli. I The Time Machine vypadá (až na to minutové uspávací intro) poměrně schopně, i když trocha té strohosti a úsečnosti by písni také neškodila.

Pokud délka skladeb z prvního disku někomu způsobila numerofobii, ten druhý ať si raději dávkuje po kapkách. Zředěné epičnosti a přespříliš dlouhých akustických pasáží bez atmosféry totiž ve třídílné harrisovské půlhodince (Death of the Celts, The Parchment a Hell on Earth) dostane takový kopec, až mu to milé nebude. Nejlépe z toho vychází asi poslední jmenovaná skladba, jejíž atraktivitu zvyšuje ostřejší tempo a slušné vnitřní napětí. No a poslední (i když na disku v pořadí první) nezmíněná píseň, Darkest Hour? I na poměry desky pomalým startem to začíná a v refrénu smutně nestíhajícím Dickinsonem to končí.

Co si tedy s deskou Senjutsu vlastně počít? Kapela se může stokrát zaklínat prohlášeními, že to takhle opravdu chtěla a že skladby tak dlouhé prostě vyšly, jenže tady se mělo škrtat, aranžovat, a ještě jednou škrtat. Co na albu The Book of Souls bylo patrné tak napůl, se zde ukazuje nad slunce jasně – při nahrávání chyběl kritický pohled zvenčí, který by kapelu usměrnil a vrátil zpátky na pevnou zem.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Senjutsu
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden