Extreme / III Sides To Every Story (1992)

Tuhle desku mi doporučil Brian May. Dodneška si pamatuju, jak se na fotografii tvářil, a dokonce i místo na ulici, kde jsem se tehdy v listování časopisem jménem Popcorn zastavila s náhlým vědomím, že jsem právě narazila na cosi významného. Brian totiž udělal ještě něco: zmínil ve svém doporučení pojem art rock (závěrečná kompozice mu ho připomněla svými plochami - i toto slovo mohlo v devadesátých letech v barevném plátku pro -náctileté zaznít! Neuvěřitelné...). Nevědomky tak nasměroval mé další hudební pátrání do vod, v nichž šťastně prodlévám i třicet let od vydání nejlepšího alba bostonské čtveřice.

Po funkově řízném albu Pornograffitti se Extreme odvážili riskantního experimentu - plně využili prostor 76 minut (není těžké uhodnout, o jaký strop se v éře stříbrných kotoučů stopáž zastavila) a naplnili jej promyšleně komponovaným materiálem rozděleným do tří sekcí. Úvodní Yours se zaměřuje na společenská témata, střední Mine je osobní a závěrečná The Truth sahá po nadčasové perspektivě.

Jednotlivá témata, z nichž asi hlavní je hledání autority hodné následování, se prolínají celou deskou: hned na začátku se po proslovu evokujícím ráno na buzerplacu ozve pípnutí "ano, tati", přičemž celá úvodní skladba především tepe politické vůdce a jejich válečné ambice. V osobním tónu "tati, nechoď pryč" se nese hymnická Our Father, která svým názvem napoví, co bude plně jasné při zmínce o marnotratném synovi v závěru poslední Who Cares? V ní si Extreme lámou hlavu existenciálními otázkami a umně při tom proplétají hlasy, přičemž použitá hláška "koho to zajímá?" může mít v řeči ulice i velmi ironický, shazující nádech.

Tato ambivalence celkem vystihuje významové pnutí (dneska mluvím jako kniha: tohle album je totiž fakt promakané!) mezi různými perspektivami - hlavně v první části se jednotlivé hlasy často jakoby překřikují, navzájem glosují, vše je vytuněno rapovanými "zpravodajskými" vsuvkami a jednotlivé nástroje je ve svižném tempu taktak možné stíhat. Posluchač si vydechne, když se v Seven Sundays, která otevírá intimnější prostřední část, vše na pár minut slije do jediné mocné harmonie a melodie; tato část alba je na melodie nejsilnější.

Ze skladeb musím vyzdvihnout klouzavě vzletnou Stop the World, s jejímž poselstvím "I wanna get off" jsem v dospívání souzněla natolik, že jsem si název skladby kružítkem vyryla na čestné místo školní lavice. Ale to hlavní má teprve přijít: natahování hracího strojku a pozvolna se rozvíjející Rise 'n Shine - téma východu slunce má v hudbě dlouhou tradici a Extreme se jej zhostili se ctí (název skladby se přitom běžně používá s málo vznešenou artikulací ve smyslu "koukej padat z postele" - ty jejich vtípky!). Velkolepě gradovaná Am I Ever Gonna Change, vrcholící v hotové orchestrální bouři, a na závěr ztišená, místy až meditativní Who Cares?

Bezmála dvaadvacet minut závěrečné části mě vždycky spolehlivě dokázalo přenést do jiného světa a poskytlo mi dobrou ochutnávku, co může nabídnout hudba vzniklá v době, kdy muzikanty limitovala jedna strana vinylu (taky vidíte tu poctu art rocku, kterou tady Extreme stopáží vysekli?). Dotkli se při tom hvězd a zároveň dokázali zůstat na ulici, z které vzešli - dobře dávkovanou "nedbalou" výslovností, mísením všemožných hlasů, jazykovými hříčkami, drsnějším kytarovým zvukem a především ohromnou energií, která z alba tryská - nejlépe si ho pokaždé vychutnám vcelku, na ten vrcholek, z něhož má člověk svět na dlani, je potřeba se poctivě vydrápat. Jako to udělali oni.

» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme