Extreme - III Sides To Every Story (1992)

Tuhle desku mi doporučil Brian May. Dodneška si pamatuju, jak se na fotografii tvářil, a dokonce i místo na ulici, kde jsem se tehdy v listování časopisem jménem Popcorn zastavila s náhlým vědomím, že jsem právě narazila na cosi významného. Brian totiž udělal ještě něco: zmínil ve svém doporučení pojem art rock (závěrečná kompozice mu ho připomněla svými plochami - i toto slovo mohlo v devadesátých letech v barevném plátku pro -náctileté zaznít! Neuvěřitelné...). Nevědomky tak nasměroval mé další hudební pátrání do vod, v nichž šťastně prodlévám i třicet let od vydání nejlepšího alba bostonské čtveřice.

Po funkově řízném albu Pornograffitti se Extreme odvážili riskantního experimentu - plně využili prostor 76 minut (není těžké uhodnout, o jaký strop se v éře stříbrných kotoučů stopáž zastavila) a naplnili jej promyšleně komponovaným materiálem rozděleným do tří sekcí. Úvodní Yours se zaměřuje na společenská témata, střední Mine je osobní a závěrečná The Truth sahá po nadčasové perspektivě.

Jednotlivá témata, z nichž asi hlavní je hledání autority hodné následování, se prolínají celou deskou: hned na začátku se po proslovu evokujícím ráno na buzerplacu ozve pípnutí "ano, tati", přičemž celá úvodní skladba především tepe politické vůdce a jejich válečné ambice. V osobním tónu "tati, nechoď pryč" se nese hymnická Our Father, která svým názvem napoví, co bude plně jasné při zmínce o marnotratném synovi v závěru poslední Who Cares? V ní si Extreme lámou hlavu existenciálními otázkami a umně při tom proplétají hlasy, přičemž použitá hláška "koho to zajímá?" může mít v řeči ulice i velmi ironický, shazující nádech.

Tato ambivalence celkem vystihuje významové pnutí (dneska mluvím jako kniha: tohle album je totiž fakt promakané!) mezi různými perspektivami - hlavně v první části se jednotlivé hlasy často jakoby překřikují, navzájem glosují, vše je vytuněno rapovanými "zpravodajskými" vsuvkami a jednotlivé nástroje je ve svižném tempu taktak možné stíhat. Posluchač si vydechne, když se v Seven Sundays, která otevírá intimnější prostřední část, vše na pár minut slije do jediné mocné harmonie a melodie; tato část alba je na melodie nejsilnější.

Ze skladeb musím vyzdvihnout klouzavě vzletnou Stop the World, s jejímž poselstvím "I wanna get off" jsem v dospívání souzněla natolik, že jsem si název skladby kružítkem vyryla na čestné místo školní lavice. Ale to hlavní má teprve přijít: natahování hracího strojku a pozvolna se rozvíjející Rise 'n Shine - téma východu slunce má v hudbě dlouhou tradici a Extreme se jej zhostili se ctí (název skladby se přitom běžně používá s málo vznešenou artikulací ve smyslu "koukej padat z postele" - ty jejich vtípky!). Velkolepě gradovaná Am I Ever Gonna Change, vrcholící v hotové orchestrální bouři, a na závěr ztišená, místy až meditativní Who Cares?

Bezmála dvaadvacet minut závěrečné části mě vždycky spolehlivě dokázalo přenést do jiného světa a poskytlo mi dobrou ochutnávku, co může nabídnout hudba vzniklá v době, kdy muzikanty limitovala jedna strana vinylu (taky vidíte tu poctu art rocku, kterou tady Extreme stopáží vysekli?). Dotkli se při tom hvězd a zároveň dokázali zůstat na ulici, z které vzešli - dobře dávkovanou "nedbalou" výslovností, mísením všemožných hlasů, jazykovými hříčkami, drsnějším kytarovým zvukem a především ohromnou energií, která z alba tryská - nejlépe si ho pokaždé vychutnám vcelku, na ten vrcholek, z něhož má člověk svět na dlani, je potřeba se poctivě vydrápat. Jako to udělali oni.
reagovat

stargazer @ 14.01.2023 10:49:13
SUPER ALBUM NAHRANÉ A VYDANÉ /pro něj/ VE ŠPATNÉ DOBĚ. Byl to právě grunge, který tohle špičkové dílo pohřbil hodně hluboko pod sebe. Jsou skupiny, co v době grunge vydávají super alba, např. G NR a Iluze I a II, nebo Metallica - černé album, dokonce Aerosmith s deskou Get a Grip, bohůžel Extreme to nezvládli. Uplynulo dvacet let a já jsem pořád Extremista / příznivec skupiny /, díky za čtení Judith.

III Sides to Every Story je třetím albem americké kapely z Bostonu Extreme. Bylo nahráno v originální sestavě a v roce 1992 jej vydala společnost Atlantic coby nástupce úspěšného alba Pornograffitti. Hudebně se od něj dost odděluje a celé množství anomálií lze vystopovat v nejrůznějších směrech.

Album je rozvrženo do tří segmentů jako koncepční příběh. Ambiciozní projekt se díky nesnadné srozumitelnosti setkal jen s malou komerční odezvou. Sedmdesátiminutová nahrávka je ale po umělecké stránce naprostou progresivní lahůdkou.

Jako hlavní inspirační zdroje si Američané vybrali legendární britské rockové kapely sedmdesátých let Queen nebo The Who. Deska pojednává o mezilidských vztazích a rovněž o způsobech jednání či nahlížení na téma sporu mezi dvěma lidmi. Vlastní až filosofický podtext a je konceptuálně rozdělena do tří stylově vcelku odlišných částí, které jsou nazvány - Yours, Mine a The Truth.

V první části dostanou prostor klasické rockové kusy, spojující vlivy zemitějšího rocku s funky. Druhý úsek je v přímém kontrastu. Převládají pomalé věci s aranžemi smyčců a klavíru. Tady dostává velký prostor Gary, jehož explodující několikaoktávový pěvecký výkon je zde nepopiratelnou ozdobou. Třetí pasáž zapůsobí rozměrným dojmem, pocitem epiky a velkoleposti. Jedná se o jednu dvacetiminutovou sondáž, progresivně vygradovanou do působivého finále. Vlivy Beatles a Queen jsou nepopiratelné.

Ne nadarmo a právě díky těmto vlivům považuje řada lidí třetí desku Extreme za progresivní. Rockově naladěna kapela se rozhodla vyzkoušet muzikální model. Působivé.

Momentální TOP skladba: Color Me Blind
reagovat

Snake @ 21.07.2018 11:00:36
Album s malou komerční odezvou ? Já myslel, že se to prodávalo ? Aspoň v trdlivizoru, bo rádiích to rotovalo furt...

Jinak, moje nejoblíbenější placka Extreme. Byť už jsem ji dlouho neslyšel.

horyna @ 21.07.2018 12:00:01
První dvojice alb jde absolutně mimo mě. Příliš americké, streetové a poplatné době, trendu...
Od alba recenzovaného Extreme miluji. Nedovedu přesně určit, jestli mám raděj toto, následující drsné Waiting, nebo comeback Saudades. Celý trojlist je úžasně vyrovnaný, skladatelský nesmírně silný a ambiciózní. Nuno je Pan kytarista, opravdu velký umělec s vlastním feelingem a úžasným melodickým cítěním. Když nabere nějaký riff, stojí za to jej sledovat, jak s ním pracuje. Gary je zase fantastický zpěvák. Má výrazné frázování a svoji barvu. Do balad se sugestivně pokládá a v rockových odpichovkách dokáže energicky zabrat.

Nedávno jsem někde četl, že by snad letos mohla kapela ukuchtit taky něco nového. Deset let je fuč...

Tímto albem Extreme dotkli se hvězd. Skvělá deska, která před dvaceti lety nemohla chybět na žádném našem mejdanu. Výběr hudby na takový dýchánek byl vždy naprosto esenciální, ten poslouchal to a ta zas tohle, ale v názoru na III Sides To Every Story jsme se vzájemně shodli. I když tehdy poslouchal jsem spíš ultrametály, Extreme líbili se i mě. A to tak, že moc. Cédéčka však pro mne byla tenkrát ještě vzácná a velmi drahá a tak pár let trvalo, než jsem stříbrný kotouček konečně zařadil do své sbírky.

Po důrazné Warheads, která album otevírá přichází první velký hit - Rest in Peace. Smyčcový úvod, peprný Bettencourtův nájezd, přiměřeně chytlavý refrén a špičkové melodické kytarové sólo navrch. Ve vysílání místního rádia Rest in Peace tenkrát rotovala poměrně často a jakmile jsem ji na pracovišti při budování kapitalismu zaslechl, křepce zamířil jsem k přijímači, o montérky utřel ukoptěné pazoury a volume vytočil pěkně na maximum.K nelíčené radosti mých kolegů. Ale dost bylo vzpomínek, jedeme dál.

Rázná Politicalamity využitím dechové sekce připomene předchozí placku Pornograffitti a Color Me Blind je znovu odpíchnutý rokec, nikoli Rittberger, s parádními vokály. Živě jsem Extreme nikdy neslyšel, ale na desce jim to zpívá skvěle. Pořádný odzemek nutící posluchače do skoku, to je skladba Cupid's Dead. Skvělá kytarová masáž. Hyper melodickým a přitom energickým kouskem je následující Peacemaker Die, s jak cholera nakažlivým refrénem, kterým končí první a ostřejší kapitola alba.

Křehčí druhou část - Mine - uvádí baladická Seven Sundays, vlastně první cajdák na desce. A vůbec ne špatný. Budu se opakovat, ale vokály jsou tu opět špičkové. Tragic Comic je ráznější, ovšem s půvabně subtilní instrumentací. Taková unplugged taneční věcička s pěkným refrénem. Následující dvojka - Our Father a Stop the World - jsou písněmi nabitými obrovským hitovým potenciálem. Jedna lepší než druhá, s opravdu skvostnými melodiemi. Kraťoulinká, symfoňákem podmázlá God Isn't Dead? už posluchače připravuje na třetí kapitolu - & the Truth. Cherone v ní podává famózní výkon, při kterém se mi ježí srst po celém těle.

Hrací skříňka skrývá poklad v podobě do tří partů rozděleného kusu Everything Under The Sun. Dámy a pánové, tak tohle je přepečlivě vystavěná kompozice, hotový majstrštyk! Tempo sice nikterak kvapné, ale atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. A s lahůdkovým doprovodem symfonického orchestru k tomu. Pocity z poslechu jsou vskutku velmi povznášející, zejména ze závěrečné Who Cares? s explozivními vstupy symfoňáku. Klobouk dolů.

Tohle je úžasná deska a ani dvacet let neubralo nic z její krásy. Dávám plný počet a doporučuji všem dychtivým zájemcům o tvrdý a přitom melodický rock.
reagovat

alienshore @ 24.02.2013 13:02:41
veľmi pekná recenzia ... , mne sa náhodou páči tá spomienka budovania kapitalizmu :-), album je skvelý tak ako píšeš, majstrovské skladby .... mne to v podstate príde ako umelecký rock, škoda že už ďalšie štúdiové albumy také nie sú a comebackový Saudades de Rock ma až tak úplne neoslnil aj keď samozrejme zlý nebol ...

Snake @ 24.02.2013 16:09:46
Jsem rád,že se ti deska taky tak líbí.Saudades de Rock
jsem sice neslyšel,ale i tak si dovoluji tvrdit,že
III Sides To Every Story je nejlepším albem,které pod
hlavičkou Extreme vzniklo.Waiting For The Punchline pro mne tehdy byla pilulkou trochu hořkou,ale i tak
ji mám,holt byl to produkt doby.Koneckonců pár dobrých skladeb se na ní najde..

Trojka bostonským rockerů je sestavena ze tří samostatných bloků, z nichž každý představuje Extreme v trochu jiné poloze.

Yours hudebně ještě celkem dost slyšitelně navazuje na hutné předchozí album Pornograffitti - funkující rytmika, tvrdá kytara, výborný rockový zpěv a parádní vokály. V tomto směru výborně šlapou všechny skladby, největší nářez představují úvodní Warheads a Color Me Blind, ale ostatní z trendu rozhodně nikam zvlášť neuhnou. Někde pomohly smyčce či žestě - především v Politicalamity, která se může pochlubit i příjemně vybustrovanou a vykvákanou kytarou.

Druhá část nazvaná Mine je celkově trochu jemnější a pocitovější. Otevírá ji melodická Seven Sundays, jejíž lyričnost podporují smyčce a akustický klavír. I následující Tragic Comic sází na menší nářez a její kouzlo umocňují hammondky a akustická kytara. Our Father sice přitvrdí, ale pořád je na ní něco nepopsatelně něžného a o to více na následující Stop the World (opět dokreslující smyčce). Celé Mine vyvrcholí ve dvouminutové dramatické písni God Isn't Dead?, která by klidně mohla udělat tečku za albem.

Jenže čeká nás ještě poslední díl - zřejmě to nejzajímavější z alba: & The Truth. To už je skutečně progresívní rocková jízda, která ve třech spojených kusech nechá celé album náležitě vygradovat. A jestliže jsem neměl dosud k hudbě na tomto CD žádné výtky, nyní se dostávám do opravdové extáze a náležitě si jí užívám až do úplného konce desky. Zde se mísí to, co tihle Amíci dokonale ovládají: vysoká profesionalita na všech postech, skvělé aranže, umění posluchače napínat a písně dramaticky gradovat (chvílemi pouze zpěvem za doprovodu klavíru, jindy celé kapely a smyčců) až ke slastnému (na tomto albu vícečetnému) vrcholu a následující úlevě.

No, trochu jsem se nechal unést, ale to já rád. Posuďte sami.
reagovat