Whitesnake / Lovehunter (1979)

Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.

Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.

První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.

Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.

Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.

No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!

Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18

» ostatní recenze alba Whitesnake - Lovehunter
» popis a diskografie skupiny Whitesnake