Whitesnake - Lovehunter (1979)

17.09.2023 Antony | #

Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.

Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.

První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.

Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.

Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.

No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!

Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18
reagovat

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Tu sme prakticky v zhode, album považujem za slabší odvar, prvá strana LP rozhodne zaujímavejšia. Kebyže vyberám naj skladbu, bude to Walking in the Shadow of the Blues. Akurát titulná skladba ma nikdy nebavila.

Antony @ 18.09.2023 08:13:31
Nevyrovnanost skladeb v rámci dosavadních alb je u Coverdalea na pováženou. V budoucnu úroveň dokázal sjednotit. Jak směrem dolů, tak i nahoru. V tomhle mne dokázal překvapit.

Judith @ 18.09.2023 12:49:21
S poslechem celého alba počkám na čtyři hvězdičky minimálně, no titulní skladbu jsem dala, ať mám nějakou představu. Slyším hlavně baskytaru, ta je luxusní. Jako jo, někdo tam zpívá... kvituji, že v předmětné záležitosti volí spíše oznamovací tón, nicméně ho s klidem nechám vyzvánět.

hejkal @ 18.09.2023 21:08:18
Judith - Aj tak sa dá, ale prídeš o jediný album, ktorý za niečo stojí - Trouble. :)

Judith @ 18.09.2023 21:25:32
hejkal: Budu hádat (nebudu, pamatuju si) - dosud zřetelné bluesové nálady na Trouble? To by mě asi neoslovilo, při vší úctě ke kořenům.

balu @ 19.09.2023 11:11:44
svého času jsem si z Trouble a Love hunter nahrál výběr silných  skladeb na minidisc, a tím zmizela slabší místa :))

27.02.2010 nowhere_man | #

Love hunter už vykračuje cestu klasickým albumom Whitesnake. Oproti debutu ubudlo zložitejších rytmov a pribudla jednoduchá melodika. Samozrejme je to rok 1979, takže nečakajte tvrdý rock. Album je pre mňa o milimetrík lepší ako debut, má krásne miesta. Úvodná Long way from home sa mi páči, tak isto krásna balada Help me thro the day, titulná Love Hunter a aj atmosférou zaujímavá Outlaw. Napokon aj záverečná krátka We wish you well má niečo do seba. Album to stále nie je sto percentné, ale príjemné. A ten obal... krásny.
reagovat

Apache @ 18.08.2010 22:23:11
"Samozrejme je to rok 1979, takže nečakajte tvrdý rock."

??? Ehm. :-)

nowhere_man @ 18.08.2010 22:34:53
Apache: Tým som chcel povedať, že rockové nahrávky čo do zvuku a produkcie v roku 1979 neboli už tak "hard" ako v rokoch 1970-1973 povedzme. Ale určite sú výnimky. Skrátka keby sa Lovehunter nahrával v povedzme v roku 1971, bol by to tvrdší nárez :)

Apache @ 18.08.2010 22:45:35
Tak to fakt nevím, já jsem s Lovehunterem spokojený tak jak je. (Asi jeden z mála.)

nowhere_man @ 19.08.2010 00:08:41
Veď aj ja som s ním spokojný v tejto podobe, len som nevinne chcel upozorniť prípadných neznalcov, že Whitesnake nie je klasická hard rocková kapela. A upozorňujem, že Whitesnake patrí medzi moje najobľúbenejšie.

27.12.2009 Carlo | #

Whitesnake byli odjakziva tak trochu jednoducha kolovratkova kapela typu ceskosl. kapel jezdicich po zabavach. Spis takova kapela "pro zensky", chlapi/rockeri vetsinou poslouchali tvrdsi muziku. A Coverdale zadny velky ambice, co se tyce umeni, asi ani nemel.
Kazdopadne Lovehunter se mi (z toho jejich prvniho obdobi do '84), jako celek, libi asi nejvic..
Tohle album je velice kompaktni a hudba ne tak uhlazena a vykalkulovana jako na jejich nasledujicich albech..
reagovat

01.06.2009 hejkal | #

Hneď úvodná Long way from home ukazuje, že rádio friendly produkcia je pre spokojný život hudobníka nesmierne dôležitá. Tantiémy a davy na koncertoch je potrebné prilákať a koncom 70. rokov už poriadna rockerina evidentne nemala dostatok protagonistov, ktorý by mali gule a kašlali na zmenu klímy. Výsledkom je hoci zmienená skladba, ktorá týmto prístupom trpí hodne. Ešte aj synťáky sa miestami úspešne vrhajú v ústrety novej dekáde. Čo už. Ako pravý opak zmieneného sa javí Walking in the shadow of the blues, varhany poctivo varhania, v posadenom tempe to skupine rockuje ako zamladi. A podobnú polohu si uchováva aj zadumaná Help me thro’ the day. Tvrdšiu polohu preukazuje Medicine man, rozhodne patrí k tomu lepšiemu, čo sa na albume nachádza, hoci na staré hard rockové pecky to celkom nemá. Táto skladba zároveň naštartuje takzvanú neurážajúcu časť albumu. Slide gitarka poteší v boogie’n‘roll You’n’me, svižná Mean business prefrčí až k titulnej Love hunter, čo je, slušne povedané, pokus o boogie. Miestami je to zábava, celok zhadzuje predovšetkým vymäknutý zvuk. Raný ejtís sound, syntíky, pokus o gitarové melodično, to je nezaujímavá cukrovinka Outlaw. Lepšie dopadla Rock’n’roll women, prvá časť názvu ju vystihuje. Hoci v spomalenom akože naliehavom medzidobí to už až tak presvedčivé nie je a nejaká minútka zo stopáže by sa tiež mohla stratiť. Kratučká We wish you well sa snaží o dušu pripomenúť Coverdalea ako speváka. Je na individuálnom posúdení, komu sa to páči. Ja sa vcelku nudím.

Navzdory krušnej slohovej práci je to vcelku dobrý album a tri hviezdičky mu dám.

P.S. Remastre vytasili skladby z prvého albumu a parádnu Ain’t no love in the heart of the city v živom prevedení, čo je hneď o niečo lepší pocit.

reagovat

jirka 7200 @ 17.10.2019 09:10:47
Chtěl jsem původně na toto album sesmolit recenzi, ale hejkalův text v podstatě vyjadřuje vše podstatné, co jsem chtěl napsat. Pro mě jen průměrná deska s málo hutným zvukem.

20.05.2009 | #

Smazano na prani autora
reagovat

martin @ 20.05.2009 14:47:36
Jo jo ,krásný obal ,skvělý obsah ,moje nejoblíbenější deska Whitesnake ,skvělý Medicine man a na závěr We wish you well ,nádhera .

@ 20.05.2009 15:06:47
Pro mě osobně jsou všechny desky z období 1979 - 1984 (od Lovehunter až po Slide It In) přibližně tak na stejné úrovni. Všechno velmi dobré, čtyřhvězdičkové záležitosti. Ovšem Lovehunter má plus za neodolatelný obal. ;-)

martin @ 20.05.2009 15:16:48
tak ,tak ,mně se líbí všechny desky plus mínus

PaloM @ 20.05.2009 18:20:06
To je ale nevďačný had. Keď si zväčšíte obrázok, tak vidno, že had najskôr podliezol onen stred vesmíru (nevedno, či tam pobudol - možno si užil) a teraz drzo otvára tlamu (žeby spoluorgazmus ?). V každom prípade, žena je zrejme plnoletá, sodomia ani v náznaku -> cenzúra nemá prácu :-)) Whitesnake je ďalšia kapela, o ktorú ma okradli komouši. Do slávneho "1987" som nemal tušenia o čo ide, proste v mojom okolí to nikto nepočúval. Vďaka za typ, 70. roky kapely zaraďujem do zoznamu čakajúcich na moje uši.

@ 20.05.2009 23:00:12
Palo: "V každom prípade, žena je zrejme plnoletá, sodomia ani v náznaku -> cenzúra nemá prácu."
No moment. Vždyť jde o jasnou zoofilii. To je nechutné a amorální! Cenzoři, zpátky do práce! :-)

Zdeněk @ 21.05.2009 08:59:05
Po téhle nadšené recenzi jsem si tohle album poslechl
a nesdílím zrovna to nadšení.Dle mého názoru ústup od
hard-rocku prezentovaného u Deep Purple.A to mám zpěv Davida Coverdalea rád.

Apache @ 21.05.2009 09:25:43
Zdeněk: Ale jasně, že to není přesně jako Deep Purple. To jsi doufám nečekal? Já nejsem žádný velký fanda Párplů, ale Whitesnake mě berou právě proto, že tam mají víc blues a rokenrolu, a tím pádem mi vyhovují víc než DP. Ale že je na téhle desce přítomen i duch klasického britského hard rocku (a dle mého v poměrně velkém množství) se přece nedá popřít. Já osobně bych se i docela shodl s dobovými kritikami, které v tom viděli víc DP než je zdrávo. Naštěstí (samozřejmě, jak pro koho) se Whitesnake od markantního vlivu DP dokázali postupně odprostit, jak je dobře slyšet na dalších deskách. Na Lovehunter jsou místy ale (imho) ještě docela dost párplovští. To tě nedostala ani kvalita věcí jako "Walking In The Shadow Of The Blues", "Help Me Thro The Day" nebo "Medicine Man"?
Hm.

Zdeněk @ 21.05.2009 09:59:54
ad Apache/ No zkusím to poslechnout ještě jednou,
možná byl můj dojem ovlivněn těsně předtím poslouchaným skvělým hardrockem kapely Big Elf- Money Machine a já měl dojem,že se tady Coverdale šine směrem k popu.

hejkal @ 21.05.2009 10:02:40
Ja som odporca Coverdaleovho spevu, ale podľa mňa je tento album vcelku fajn, na pomedzí Bad Company, Free a Deep Purple. Písal sa rok 1979, na to je to dosť dobrá záležitosť, ničmenej sa mi Trouble a Ready an' willing páčia viac.

Apache @ 21.05.2009 10:42:58
hejkal: Ready An' Willing je samozřejmě velmi dobrá deska (tak jako mnoho jiných od Whitesnake). Trouble momentálně nemám - když jsem naposlouchával Whitesnake, připadala mi oproti dalším deskám trochu nevyzrála a rozháraná, jakoby kapela neměla ještě tak docela ujasněnou koncepci. Ale určitě si ji zase seženu a dám jí šanci.

Zdeněk: A kde přesně je tam ten pop? Snad nejsi jeden z těch, kteří cokoliv s melodií hned odsoudí jako popík nebo komerci...

hejkal @ 21.05.2009 11:01:30
Na Trouble prevládajú svižné veci, to je asi hlavný rozdiel oproti tým ďalším albumom.

Apache @ 21.05.2009 11:09:02
Já nevím, mě připadají všechny ty desky svižné až až. :-)

Zdeněk @ 21.05.2009 11:13:18
ad Apache/ tak mezi ty co považují melodii za pop rozhodně nepatřím,jak říkám,zkusím to poslechnout
znovu ale vzhledem k Purple se mi to jeví jako
ústup z hardrockových pozic
P.S. blues mám velmi rád!!

Apache @ 21.05.2009 11:17:11
hejkal: "Ja som odporca Coverdaleovho spevu..."
Tak to třeba nechápu proč. Co je na tom zpěvu špatně?
Jinak mě napadlo... kdyby se Coverdale ucházel o místo vokalisty ve vaší kapele, řekl bys mu ne? :-)

martin @ 21.05.2009 11:26:09
Zdeněk : myslím že po působení v Purple se vrátil Coverdale k to mu co mněl rád ,blues ala Led Zeppelin ,což myslím bylo dobře

hejkal @ 21.05.2009 11:27:58
Prečo?

No, to je vec genézy. Po Gillanovi som prvú vec od DP počul California Jam a bol som značne znechutený celým koncertom. Následne som videl video z Japonska a zlomil som (ako radikálny tínedžer) nad Daveom palicu.
Nemá to moc racionálny základ, ale vždy, keď ho počujem, cítim v jeho prejave také nejaké nestíhanie, akoby sa namáhal. To je pozostatok z toho, ako spieval napr. takú Smoke on the water. Nemôžem si pomôcť. Aj na Whitesnake mám občas pocit, že má na kahánku, že spieva akoby nestačil s dychom.
Je to najskôr blbosť, ničmenej, racionálne dôvody nepomôžu, nemám ho rád.

Do kapely by som ho bral hneď, bola by to dobrá reklama, hádam by zvládol na playback aj slovenčinu. :)

Brano @ 21.05.2009 12:05:51
Nie som znalec tvorby tejto kapely,mám od nich iba jednu výberovku a ešte projekt Coverdale Page z roku 1993.Ak samozrejme nepočítam platne Deep purple ,kde spieva Coverdale -Burn,Stormbringer,Come taste the band,Made in Europe.Vychádza mi však z toho jediné: David Coverdale je Pán spevák s jedinečným hlasom.

@ 21.05.2009 13:11:45
Brano: Já bych k tomu jen nesměle podotkl, že s tím souhlasím. Co jsem slyšel, působilo na mě takhle a řadím ho k jednomu (samozřejmě z mnoha a mnoha) nejlepších rockových zpěváků.
Druhá věc je, že asi na stará kolena už opravdu nestíhá, jak dnes slyšíme z mnoha stran. Jenže, kdo z těch starých pardálů ještě dneska opravdu stíhá? (Možná tak Dio a pár dalších vyjímek.)

Zdeněk @ 21.05.2009 14:57:48
Když už byla řeč o albu Coverdale-Page - to je jiná síla! Tady jde opravdu o rock se vším všudy.

@ 21.05.2009 15:56:08
Ehm. Pokud na Lovehunter (a většině dalších alb Whitesnake) nejde o rock se vším všudy, tak mi můžete říkat králíčku Azurite.

Zdeněk @ 21.05.2009 16:45:54
Znovu jsem si výše uvedené album poslechl a musím znovu konstatovat:proti Coverdaleovým albům s Deep Purple a alba Coverdale-Page je to podruhé vyluhovaný čaj.