Sylvan, Nad / Monumentata (2025)

Nenápadná deska, z které se pro mě vyklubal jeden ze zážitků letošního roku. Nada Sylvana znám jako zpěváka, který jezdí se Steve Hackettem a pomáhá mu oživovat repertoár starých Genesis. Z jeho sólové tvorby mě v minulosti nic nezaujalo - tuctový načančaný odvar z květinového neoprogu. Celkově mi Nad připadal mondénní a nesympatický, novinku s nudným a divným obalem jsem si pustila čistě pro pořádek. Co se tedy stalo? 

Možná v tom měla prsty i atmosféra začátku léta, ale z hudby na mě dýchla nesmírná volnost. Pocit nadšení až úlevy; brašnička letí do kouta a otevírají se prázdniny, moře možností, modré nebe nad hlavou... Marketingové povídání o nejosobnější nahrávce a závažných tématech mi nedávalo smysl, vůbec k hudbě nepasovalo. Z desky se na pár týdnů stal fet, kdy jsem ji prostě musela mít ráno, v poledne i večer, nenabažitelně. A pomalu přicházelo pochopení. Stojí tady přede mnou člověk, který už je dost starý, moudrý a nebo možná hlavně unavený, že vstupuje do světla reflektoru čistě sám za sebe.

Seznam hostů je poměrně dlouhý, neznamená ale nic jiného, než že občas někde někdo přiloží pomocnou ruku. Většinu nástrojů na většině skladeb nahrál Nad sám. Struktura skladeb není nijak překomplikovaná, deska nestojí na dechberoucích instrumentálních či pěveckých výkonech. Skladby jsou však při vší lehkosti plynutí poměrně robustní, bohatě aranžované, místy dramaticky stylizované. Kabaretní čísla v civilu, dalo by se říct.

Album začíná zhurta a v zákrutech se přelévá až k titulní skladbě, v níž se Nad vyrovnává se smrtí svého otce ("nikdy jsme si nebyli blízcí, a teď bych měl truchlit..."). Na obálce se dívá do objektivu přes výplet jeho tenisové rakety. Hugh Stewart byl svého času poměrně úspěšný, v 50. a 60. letech se účastnil několika významých turnajů. Dožil se skoro stovky, zemřel loni. Tak dlouho Nad čekal, než si dovolil sdílet pár snímků z domácí večeře se svým dlouholetým partnerem - doteď se na sítích prezentoval pouze jako majitel nalezeného kocoura. "Chci být upřímný," říká k tomu v rozhovorech. "Chci, aby mě lidi, kteří mě mají rádi, měli možnost opravdu poznat." 

Písničky jsou i o tomhle - nevyrovnaných vztazích, o plnění cizích očekávání, tíze slávy, o touze setřást minulost, přání být sám sebou a být tak přijímaný. Témata, která vyznívají až komicky, když se jimi s vážnou tváří zaobírají -náctileté influencerky, získávají v podání pomalu už pelichajícícho chlápka nečekanou opravdovost. Nad přitom není zahleděný do sebe, nedrásá si hruď pseudo niternou výpovědí. Zaujímá různé role, spíš ale jako osobité úhly pohledu na svět než ve smyslu převleku. 

Pružnost a vytrvalost Make Somebody Proud by se klidně mohla vztahovat ke sportovnímu světu: "pojď, drž se, dej další kolo - ať na tebe můžou být pyšní!" Dusivě naléhavá Secret Lover skrývá trýzeň milostné hry založené na vyvolávání studu a uplatňování převahy. Monte Carlo Priceless je příběhem ženy, která opustila starý život a chce udělat tlustou čáru v podobě plastické operace. "Můžeš pozměnit stopy času na své tváři, ale minulost nezměníš... a moudrost, kterou máš v očích, ti potom nepůjde k obličeji," rozmlouvá s ní hlas melodií, která by mohla znít z rádia před padesáti lety. Zkušenost k nezaplacení, priceless.

Je to právě oscilace mezi lehkostí, nezávazností, výrazným gestem (jako je krok ze stínu ve Stepping Out, Nadově comingoutovém vyznání) a mezi vrstvami, které se nabízejí k objevování při pozornějším poslechu, aniž by se  vnucovaly "závažností", co mě na desce baví. Je plně prožitá, vyvázaná ve vlastní kůži. Nad má dost talentu i zkušeností, aby se v hudebním houští pohyboval suverénně, a dost nadhledu, aby to všechno nedával okatě na odiv.

Album je na první i pátý poslech zkrátka příjemné - melodické, s odleskem velkého světa, propracované, ale nepřeplácané. Funguje jako upomínkový předmět, který na sebe nestrhává pozornost, ale rozehrává hru vzpomínek a představ, jakmile na něm zrak spočine déle. Talisman, který člověku připomíná, čím vším si prošel, jak ho to formovalo... a že i hodně po šedesátce může život jednomu přinést dary, v které už snad ani nedoufal, když se odváží do důsledků být sám sebou.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Monumentata
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad