Dream Theater / Systematic Chaos (2007)

Určitě je důležité, že se DT´s zase poněkud stylově posunuli, ted jde o to, jak se to komu líbí. Osobně souhlasím s názory, že progress úzce souvisí smícháním hudebních směrů (můžeme začít u Fushion, Doors, pak Jethro Tull atd...) a originalita spočívá více než v inovacích stylu, v namíchání koktejlu a ve "formě". Čím dál tím větší crossover u DT je logickým vyústěním, beru to jako posun správným směrem, ale rozhodně si nemyslím, že toto album je u DT v tomto ohledu výjimkou, už snahou u IaW bylo ozvláštnit a oživit odstupující Heavy Metal. A pak už záleží na vkusu a na aranžeských schopnostech, což podle mě je určitý kámen úrazu SCH. Po technicky vybroušeném Octavariu zvukově bohužel tohle album podle mě nevyznívá příliš dobře, mě osobně vadí jaksi plochá refrénová baskytara, "UFO" zvuky v In The Presence Of Enemies či "sborový řev" v Properts Of War... Na druhou stranu určitá "modernizace" ok a LaBrieho projev se mi zdá být čím dál tim lepší, dozrává jako víno:-) A větší aktivita Portnoye je taky plusem, nevadí mě ani kritizovaný "zpěv" u The Dark Eternal Night. Koncept (zařazení Repetance, titulní "epická" skladba rozdelená na dvě části apd.) a jednotlivé kompozice skladeb jsou již bohužel poměrně průhledné, ale to až tolik nepřekvapí, od Six Degrees, už DT mají evidentně jistou osvědčenou kostru založenou na zkušenostech z toho nejlepšího před SDOID.

In the Presence Of Enemies jako jediná skladba obsahuje větší počet nápadů, zvratů a melodií, což tuto skladbu posouvá nad ostatní. Trochu mě na ní vadí přílišná "pompéznost", ke které DT od ToT tíhnou, má i díky tomu takovou trochu nerozlišitelnou náladu. Ale jsou tu skutečně silné momenty, které mě na první poslechy vzaly a rád se k nim vracím. Patří mezi ně v podstatě celá první část, minimálně ta instrumentální je masterpiece, pak nějaké další maličkosti, moment, kdy se přídá baskytara v poklidném úvodu druhé věty po 2:30, "dialog" kláves a baskytary po 10:30 či různé změny rytmu a tempa.

Náladově nejsilnější je bezesporu Repetance, která je sice poněkud nataženější než by mohla být, ale i přes v podstatě jen jeden výraznější nápad je v ní určitý nepopsatelný náboj, který žádná jiná na SCH nemá.

The Ministry of Lost Souls je také poměrně působivá, ale tak 3-4 minuty by byly ideál?? To sólo mi připadá až příliš strojové a nehodí se do nálady, natahování žvýkačky za pomoci určité gradace a variace tématu je pro DT typické a mě osobně to zpravidla nevadí ba naopak, ale u této a druhé části titulní skladby je to extrém. U těchto dvou písní dost často nevydržim a prostě posouvám v rámci skladby, což jsem u DT doted dělal jen výjimečně...

Forsaken, Constant Motion a Dark Eternal Night jsem na začátku docela žral, sice postupy poměrně klasické, ale melodie velmi chytlavé a výrazné, určitě nezapřou hitový potenciál... Trošku zklamání, když na další poslechy zjištujete, že nic moc nového, i instrumentální části mají obvyklý vývoj.

Možná vás překvapím, ale i přes poměrně hodně kritiky mě Systematic Chaos velmi potěšil podobně jako předchozí alba. Akorát to hodnocení je tu poněkud zvrácené, když budu porovnávat jen v rámci diskografie DT dostanu se tak na 3,5, takže i když tu evidentně většina 3ku dává něčemu, co poslouchat vůbec nemusí a 5ku každému druhému albu co slyšel, tak myslím, že "dobré, ne však zásadní" sedne. Sorry za tu dýlku, ale nemoh jsem si pomoct a musel to vyklopit :-) Keep progin´!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater