Yes / Going for the One (1977)

S Going for the one mám trochu problém. Jen pro upřesnění si zkusím vybavit, v jakém pořadí se ke mně desky Yes dostávaly - první kontakt s někým z Yes byl přes desky spolupráce Vangelis, Anderson. Což považuji za celkem solidní relaxační hudbu, nic víc. Pak už přišli Yes - 90125, Talk, Union, ABWH, Drama, Open your eyes - to mi bylo tak patnáct. A o dva roky později přišel zásadní zlom - Yessongs a Magnification. Pak jsem sehnal výběr ranných věcí a bylo jasno. Dnes mám základní diskografii pohromadě a období 1969 - 1974 je pro mě nedotknutelné.
Po vydání Relayer si Yes dopřávají tříletou pauzu a znovu se scházejí v sestavě Anderson, Squire, Howe, Wakeman a White. Hudební vývoj se posunul docela slušně za ty tři roky, progresivní kapely většinou začaly měnit zvuk i styl směrem k stravitelnější hudbě a většinou zaznamenávaly ještě větší úbytek fanoušků, kteří tyto snahy chápali jako zradu. Yes jsou na Going for the one někde na půli cesty. Stopáže jsou kratší, stavba songů je jednodušší, hitovější, ale na druhou stranu je tu rozsáhlá patnáctiminutovka Awaken. Kde je vlastně problém? Především v celkové produkci a nenápaditosti hráčů (ale ne skladeb) - posuďte sami: Alan White - bicí. Oproti svému předchůdci Billu Brufordovi hraje velice úsporně, což sice není na škodu, ale tady místy působí jako najatý hráč. Chris Squire - baskytara. Právě jeho linky vždycky dokázaly překvapit, jen málo rockových baskytaristů je tak snadno rozpoznatelných. To se bohužel této desky netýká - baskytara je dost utopená v mixu, vpodstatě ji také mohl nahrát kdokoli. Steve Howe - kytara. Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec, škála stylů, které obsáhne, je neuvěřitelná. Na tomto albu skutečně vynikne jen v Turn of the century. Rick Wakeman - klávesy. To je zásadní problém. Syntíky, které tu používá, vpodstatě překrývají všechno ostatní, navíc se mi zvukově vesměs nezamlouvají. Jon Anderson - zpěv. Ten je zase utopen v echu a výrazově mi také nic moc neříká.
Přes tohle všechno nechápu, co na tak chladné desce dělá skvělá Turn of the century. Anderson je tu přesvěčivý, Howe kouzlí na akustickou kytaru. Skladba je pěkně vygradovaná, ani chvíli nenudí. Poté ještě hitová Paralells s chytlavou melodií, která odkazuje k deskám typu Drama.
V Awaken sice všichni začnou pořádně hrát, ale nějak není co - skladba je to roztahaná, bez výraznějších nápadů. Going sice začne slibně, ale neustálé opakování několika základních motivů ji brzy pohřbí. Klidnější Wonderous stories je hodně příjemná, zbavená syntíků by to byla perla.
Going for the one je nejslabší deskou Yes 70. let, což ale neznamená, že by nestála za poslech. Mě jen tolik nechytla za srdce jako desky předchozí. Ale ještě nic není ztaceno. V kontextu celé tvorby Yes je pořád slušná.

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes