Yes - Going for the One (1977)

I po čtyřiceti letech se musím často a spupně divit. Stačí otevřít internet, trochu se začíst a objevím zářný příklad toho, jak je jeden z art-rockových slabikářů a neodmyslitená část vývoje celé historie hudby často nepochopen a schytává mizerná hodnocení. Pro rockové dědečky a odborníky jde o hrubé rouhání a porušení všech estetických hledisek, která dokáží nazírat na hudbu v daleko širších souvislostech, než je pouze vlastní egoistická cetralita.
Going for the One je monumentální rockové monstrum a mělo by tak být i hodnoceno. Má specifickou atmosféru. Čistota a éteričnost z něj probublává formou překrásně střižených hymnických melodií, kterým nesmazatelné kouzlo propůjčuje hlas Jona Andersona. Mimořádné vzepětí sil celé Yes-ovské pětky vyústilo do vzniku tak strhujícího díla, jakým Going bezesporu je. Já osobně přikládám největší podíl na tomto skvostu návratu Ricka Wakemana. Ponor do Going for the One přináší pokaždé mimořádně povznášející zážitek.
Momentální TOP skladba: 2. Turn Of The Century !!!!!
reagovat

Martin H @ 17.10.2017 07:46:56
Tak tahle deska patří mezi mé tři nejoblíbenější nahrávky Yes. Dík za recenzi.

EasyRocker @ 17.10.2017 07:57:42
Taky mám radost, jedna ze dvou, tří nejoblíbenějších desek. Možná že díky nostalgii ji mám i úplně v čele. Pět skvostných kousků, završených monumentálním opusem Awaken.

Balů @ 17.10.2017 08:37:41
První poslech této desky mi naservíroval pořad Větrník a dodnes mne ta hudba fascinuje.
Tak říkám YES !!!

Petr_70 @ 17.10.2017 12:12:30
Přidám se k předchozím názorům - jedna ze tří nejlepších desek YES i pro mne.
Tou druhou je nedávno recenzované "The Yes Album" a tím třetím je Relayer.

john l @ 17.10.2017 12:25:26
Nebudu kazit partu. Fantaskní deska, ve které není ani jedna ze skladeb horší než ta druhá. Díky za recenzi, Yes mi udělaj vždycky velkou radost.

pinkman @ 24.10.2017 09:55:58
Tak alespoň pětice kladných ohlasů na často zprofanovanou desku. Mám radost z každé pozitivní vibrace, kterou toto lp dokáže po čtyři desetiletí přenášet.

PaloM @ 24.10.2017 11:18:21
10.12.2008 PaloM - môj príspevok k tomuto albumu.
Vďaka pinkman.

Yesovské album Going For The One považuji v jejich bohaté albové produkci za velmi zdařilé dílo, které patří mezi první tři nejzásadnější projekty z jejich umělecké dílny, ale obecně i za jeden z vrcholů britského artrocku sedmdesátých let…
Tales From Topographic Ocean mi připadalo až přespříliš grandiózní a velkopansky nabubřelé a album Relayer jako návrat ke klasičtější rockové formě. Členové kapely z uměleckého přetlaku natočili několik sólových alb a najednou byli zpátky i se staronovým Rickem Wakemanem, který vrátil Yes ten pompézní sound, který obdivuje dodnes mnoho jejich fanoušků. Přesto jsem ale toho názoru, že na albu došlo k jistým změnám, které nebylo možno přeslechnout, protože kapela se shodla na jakémsi zestručnění jejich hudby, aby se nevymknuly některé věci kontrole.
Překvapením byl i nový výtvarný design obalu – Hipgnosis zůstala ve hře, ale motiv byl vzdálen od pohádkových fantaskních výjevů a pohledů – architektonicko geometrické obrazce s nahou mužskou postavou ve mně evokovaly střet člověka s civilizační neúprosností. Album se stalo brzy součástí mé sbírky (cena 350 Kč) a nedočkavě jsem zasedl k domácí aparatuře k soustředěnému poslechu….

GOING FOR THE ONE – začátek zní jako klasické rockové číslo, díky syrové kytaře a přímým rytmickým postupům, ale vzápětí je zde hutný sound, ve kterém nechybějí synthesizery, Howeova elektrická steel-kytara a samozřejmě pronikavý tenor Jona Andersona za podpory ostatních členů kapely. Stavba skladby vykazuje skutečně zestručnění harmonické struktury a větší čitelnost melodických linek. Instrumentace zhušťuje celkový dojem, v němž nechybějí klavír a steel-kytara se synthesizerovým bubláním a mellotronovým syčením. Chris Squire svými výraznými basovými nástupy nenecháva nikoho na pochybách, že je stále ve formě a kreativně spolu s bubeníkem Whitem dávají skladbě správné grunty. Synthesizerové kvílení a zahušťování nás nadzvedávají do astrálních výšek společně s mocnými sborovými vokály….

TURN OF THE CENTURY – krásné prohrábnutí kytarové toniky a pak klasický model kytarové studie na akustický nástroj. Melancholický vokální projev Andersona má v sobě andělskou nadzemskost, vlídnost a hladivost jako samet. Celý sound má v sobě jakýsi smutnící náboj a bzučení sférických synthesizerů jemně čeří celkový sound. Krátká mezihra ukazuje na jedinečnou citlivost kytarového souznění a andersonovských hlasových erupcí.. Smutný pomník zašlé krásy, kterému někdo dává novou tvář. Klavírní krystalizace a bzučení elektrických tónů jakoby vkládaly do konceptu prvky articifiální blíže nezařaditelné hudby, která nemá útočit na pudy, ale vyvolávat pocit estetické vzájemnosti. Oceňuji přehlednost a hlavně ono zestručnění…. Steve Howe hraje na svůj nástroj koncertním způsobem, jakoby vyvolával ducha Johna Dowlanda nebo starých madrigalů…

PARALLELS – Wakeman vyměnil hammondky za klasické chrámové píšťalové varhany chrámu ve švýcarském Vevey (kde zemřel Charlie Chaplin). Rocková přímočarost je dána nekomplikovanými bubenickými postupy a přizpůsobenými basovými linkami. Snaha hrát přehledněji a kontrolovaněji, aby posluchač nebyl po poslechu alba duševně vysílen a unaven z neustálého sledování rytmických, harmonických a melodických základů. Kytarové sólo má dravost a propracovanost, ale ani ono nezabíhá do nějakých eskapád nekonečných tónových honiček. Znovu si uvědomuji odlišnost od Fragile, nebo Close To The Edge a mile mě překvapuje, že archaický zvuk varhan dostává svůj výrazný prostor a že na mě nemňoukají zleva a zprav a baterie synthesizerů, jako na Wakemanových sólových albech. Instrumentální část skladby získává na dramatičtějším vyznění a muzikanti zde hrají s velkým elánem….

WONDEROUS STORIES – začátek opět na akustické kytary a máme zde zase spíše baladickou kompozici s jemnějším vyzněním. Andersonův hlas je ve velké pohodě . Vypráví a rozprostírá se jako velký oblak na nekonečné obloze. Wakeman střídá cembalo, elektrické smyčce, synthesizer a mellotron jako mlžnou clonu proti obloze na které se rozprostřela duha. Howe svoje kytarové party na akustické kytary vystavěl s erudicí a pečlivostí hudebního architekta. Náladové a pocitové impresivní obrazy zanechávají ten nejlepší dojem…

AWAKEN – tohle není Čajkovskij, ani Chopin, ani Rachmaninov….. wakemanovské klavírní intro k lecčemus svádí a těžko by člověk hádal, že je to předobraz rockové imprese. Andersonův hlas bloudí v nekonečnu za podpory bzučících synthesizerů a pak razantní break na bicí nástroje přivolá elektrické kytarové party Howea, který ohýbá ještě tak elastická tónová přediva do ohnivých háďátek, ale pak už tady máme dobře preparovanou artrockovou jízdu. Howe jednoznačně vévodí a rytmika a klávesy to zcela respektují, bzučení synthesizerů dotvářejí atmosféru, ale neodvádějí pozornost k nějaké bezbřehostí. Chvíli mám pocit, že poslouchám nějakou krátkou rapsódii, historický madrigal, kostelní pastorále….ale stále se pohybujeme na rockové půdě, ovšem na takové, kam řada dalších klasických rockových kapel stěží dosáhne. Nechybí ani velmi tiché intermezzo s kostelními varhanami, cinkáním zvonečků. Myslím, že tahle skladba je jedním z nejsilnějších okamžiků na albu. Hudební impresionismus se rozvíjí v širokých kruzích, ale nemá nějakou demagogickou podobu bezbřehosti a nevyčerpatelnosti… Do hry se vrací Anderson se svým pronikavým vokálním projevem. Yes už po těch letech dobře vědí, co jejich posluchači a příznivci po nich vyžadují a tak jim dopřejí porci toho prostorového artrocku, ale jak už jsem zmínil ve výrazně zkráceném formátu. Když přivřu oči, mohu mít téměř identické vidiny….. pluji nekonečným kosmickým prostorem, stejně tak jako mohu brázdit nekonečné hlubiny neprozkoumaného oceánu s neznámým světem. Tuhle iluzi si vzít nenechám a když budu mít potřebu snít, budu se k této skladbě vracet a jen nerad se z ní probouzet do životní reality….

Album Going For The One bych v jistém slova smyslu nazval dosažením určitého vrcholu, kdy cíl je už téměř na dohled. Na dalších albech kapely jsem už nějaký další pronikavý vývoj nezaznamenal, i když vysoký instrumentální a pěvecké úroveň kapely zůstala zachována a kapela suverénně odváděla na koncertech vynikající práci, evidentně se vývoj v kapele zbrzdil, až se potom docela zastavil….
Rok 1977 byl v Británii rokem punku a máničkové kapely už byly pro novou generaci rockerů s kohouty, keckami, svíracími špendlíky a syrovým rachotem tříakordových rychlých songů opravdovými dinosaury….
Tohle mi ale nevadilo a myslel jsem si svoje – Going For The One je pro mě mistrovský kousek za pět hvězdiček!





reagovat

mikepis @ 12.01.2012 19:00:14
pekne si to napisal

Petr Gratias @ 13.01.2012 09:13:32
Zdravím Mikepise....
Díky za reakci. O Skvělých věcech se většinou vždycky píše lehce o to horší je, když je někdy třeba psát o vyloženě špatné a nepovedené hudbě a zachovat jakási pravidla....
Zdravím!

PaloM @ 13.01.2012 10:08:12
Tu je to bez debaty, naprostý súhlas. Spolu s Tormato sa výborne dopĺňajú, tak to vnímam od vydania LPs.
Awaken je perla, hrávali to do staroby :-) Krásne zdokumentované na koncertných DVD.

mikepis @ 13.01.2012 10:38:16
O dobrej hudbe sa lahko pise, to je fakt.

Hoci v pripade GFTO nie kazdy yesofil povazuje tuto platnu za spicku. Na svetovych yesofilskych forach sa platna hodnoti rozlicne - aj ako druha liga, unava, prekomponovanost a podobne.

Pre mna je rovna kvalitou Close to the edge. Je vyzretejsia, profesionalna, mozno trochu chladna a akademicka, no ja tento styl v muzike uprednostnujem.

Co vsak udivuje, je produkcia. Na ziadnej inej platni yesmani nedosiali taky, trochu chladny, etericky, krystalovocisty zvuk a zvonivy Andersonov hlas. Nikde inde som taky zvuk nepocul, mozno len na poslednych studiovych platniach Abby.

O narocnosti spevackeho partu svedci aj to, ze Anderson pesnicku Going for the One vypustil z koncertov mozno uz zaciatkom tohto desatrocia. Zoparkrat ju zaspieval falosne, su to ukrutne vysky.

No a nakoniec mi stale pride komicke spojenie roku 1977 a suity Awaken - ako keby chlapcov rozmrazili z roku 1972 a ti sa vrhli komponovat. Ale to na kvalite GFTO nic neubera...

luk63 @ 13.01.2012 14:00:56
I já patřím k těm, pro které je Going... jedním z těch slabších alb v rámci tvorby Yes. Dal bych mu 4*. Předchozí Relayer a zvláště následující Tormato jsou v mých uších o stupeň lepší.

swenik @ 19.07.2012 21:56:12
Ahoj Petře, dnes jsem si GFTO pustil a musím napsat, že Tvá recenze je naprosto unikátní! Nádherná! Chtěl jsem stvořit svoji, ale nebude to legrace po tom, co jsem četl..

Nicméně tohle mě dost zarazilo: "Album Going For The One bych v jistém slova smyslu nazval dosažením určitého vrcholu, kdy cíl je už téměř na dohled. Na dalších albech kapely jsem už nějaký další pronikavý vývoj nezaznamenal, i když vysoký instrumentální a pěvecké úroveň kapely zůstala zachována a kapela suverénně odváděla na koncertech vynikající práci, evidentně se vývoj v kapele zbrzdil, až se potom docela zastavil…. "

Jak jsi to myslel? Yes se přece v roce 1977 nezastavili. Jednak mají skvělé následující album a pak dokázali něco naprosto neuvěřitelného. Nejen existovat, což se (ne vždy) u takových mistrů bere za samozřejmost, ale oni se přece "vyvíjeli" dál.

Možná jsem to špatně pochopil. Jestli jsi myslel jejich hudbu z počátku sedmdesátých let a tohle album, tam už skutečně nic dalšího vymyslet pravděpodobně nešlo. Nicméně oni podle mě dokázali víc, než si většina jejich fanoušků myslí. Dokázali se přizpůsobit pro ně "zlé" době a přes všechny ty občas až neuvěřitelné personální výměny vydali další důležitá! skvělá alba. Například Drama, fantastická deska! 90125 je dokonce jejich nejpopulárnější (asi chápu, že tenhle přívlastek nenávidíš, já taky!)..

To přece nesvědčí o ustrnutí vývoje.. Nebo ABWH, tak svěží album.. Yes se i nadále vyvíjeli! Dovedu si dost dobře představit, že budu například album Talk pouštět svému dítěti jako další skvost jejich hudby. Co lepšího mohlo vzniknout v té době? Minimálně od Yes.. NIC!!! A jsme zase zpět, slušný progres, ne?:-)

Omlouvám se za dlouhou reakci, ale Yes si to snad zaslouží. Těším se, jestli mi mi to objasníš.

Petr Gratias @ 20.07.2012 09:50:24
Zdravím, Sweniku,
Tvoje reakace na moji recenzi Going For The One mě potěšila a samozřejmě je třeba reagovat.
Cítím z Tvých řádků, že jsi opravdobý yesista a máš jejich tvorbu podle všeho naposlouchanou tam a zpět a pro diskusi budeš silný kalibr.
Bohužel nemám teď příliš mnoho času na delší diskuse, zajímavější by to asi bylo face to face, ale to nám nebude umožněno.....
Takže se to pokusím nějak shrnout.
Going For The One subjektivně řečeno a cítěno vnímám jak yesovský vrchol jejich progresivního hudebního vývoje uvnitř kapely. Myslím, že na artrockové platformě se dostali ze všech britských kapel citovaného žánru nejvýš. Nemyslím, že by další alba Yes - jako Tormato a Drama byla nějakým "odpadem" nebo umělecky vyprahlá, ale ten vývoj už podle mě dál nepokračoval. Kapela se mě zdála vmitřně autorsky, umělecky a lidsky vyčerpaná, což po tolika letech náročné práce na jejich projektech bylo zcela normální. Zatíženi svou minulostí a ve snaze dokázat, že jejich oheň stále plane to na dalších albech chtěli dokazovat dál, ale myslím, že ty plameny už tak vysoko nesahaly. Ostatně i personální proměny se musely na jejich produkci nějak projevit. Nicméně si myslím, že se na počátku osmdesátých let rozešli právě včas, protože nová dekáda už nepřála grandiózně rozmáchlým projektům a punk, nová vlna a metal válcovaly klasické žánry po všech stránkách.
Možná bych si dovolil použít za další ponory do rozborů jeden příklad. Zatímco na yesovských albech do Going For The One jsem se cítil jako vzduchoplavec v pevném balonu, který se vznáší nad rovinami a horami ve "spolehlivém" řiditelném balonu, na dalších albech jsem dále plul prostorem, ale už jsem měl strach, že mě dochází pohonný plyn a že se podemnou mírně začíná viklat dno balonu....
Neber to prostě doslova a do písmene, ale tohle vyjádření podle mého soudu sedí.
Nic to samozřejmě neubírá na tom, že si YES stále vážím jako umělecky velmi vyspělé a vyzrálé kapely, kteří sedí na vrcholku hudby, která posunula hranice hodně vysoko, kam řada jiných jednoduše nevystoupala.....
Zdravím a díky za zájem!

swenik @ 05.09.2012 01:30:28
Omlouvám se, že reaguji tak pozdě (nejen v hodinách:). Opět krásná přirovnání a spousta chvály. Asi Ti rozumím, já mám taky nejradši jejich alba ze sedmdesátých let. Jen jsem si chtěl maličko zapolemizovat o jejich údajném "ustrnutí". Podle mě žádné ustrnutí nebylo, prostě se museli přizpůsobit jiné době a dokázali velké věci i tak. V tom já shledávám jasný progres. Ovšem možná je to tím, že je mám rád a neznám tolik jiných kapel osmdesátých případně devadesátých let. Ani nevím moc o historii AOR, kam by se dali v posledních dvou a půl dekádách zařadit.

Ale kdybych to vzal postupně, tak Tormato řadím nad GFTO, byť se museli přizpůsobit době a není tam žádná "vlajková" skladba. No a Drama? To je po tom yesáckém "zemětřesení" tak úžasná svěží deska. Nechápu, jak vůbec mohla vyjít. Styl hudby a rudimenty kapely téměř po zániku.. Pro mě určitě v top pět jejich desek! Je jiná než ty předchozí a v tom právě spatřuji jejich další vývoj. Plameny stále sálají vysoko a ten Tvůj pomyslný balón jako by odhodil několik pytlů (včetně "generála" Andersona). Ta velká personální obměna tomu určitě pomohla, pro ně docela častá..

No a pak přišlo zmiňované období AOR.. Ty asi spíše víš, kde se ten pojem vzal a kdo mu dal základy. Nicméně si myslím, že Yes si ho okamžitě podmanili a díky tomu mohli existovat prakticky až dosud (opět podotýkám, poslední album neznám).

Nemusíš děkovat za zájem, s chutí čtu (nejen) Tvé recenze, člověk se vždycky rád něco nového dozví..:-)

swenik @ 05.09.2012 02:08:52
Omluva, samozřejmě jsem myslel jeden a půl dekády, inu už je pozdě..:)

EasyRocker @ 05.09.2012 07:28:18
Album jsem měl od Yes jako první, a i proto je asi u mě No. 1, i když asi společně s Close to the Edge... nijak zvlášť mi nevadí ani Tales..., ale na ty musí být člověk připraven... Awaken je neskutečná skladba, snad nejlepší od Yes...

Dvouletá pauza činnosti Yes, vyplněná prací na vlastních sólových projektech se v případě jednotlivých členů kapely ukázala jako dobrá volba. Patřičně odpočatí a plni elánu se vrhli do práce na dalším studiovém albu nazvaném Going For The One.
Nahrávání probíhalo ve Švýcarsku ve velmi uvolněné a tvůrčí atmosféře, což je nakonec na zvuku celého LP myslím dobře znát.
Zpět se vrátil (i když zpočátku pouze jako host) i Rick Wakeman, který v roce 1974 odešel znechucený z alba Tales From Topographic Oceans.

Deska spatřila světlo světa v roce 1977 a svým pojetím měla ambice stát se přístupnější i pro méně erudované posluchače.

Úvodní vypalovačka Going For The One řádně nakopne a naladí na poslech celého tohoto výjimečného alba. Yes tady posluchače nešetří a se svou rockovou dravostí skladbu servírují takřka v závodním tempu.

Vydechnout si můžeme až v krásné, křehké a posmutnělé Turn Of The Century. Více než "pouhá píseň" je to spíše báseň, kterou společně recitují pánové Anderson a Howe. Smutné, ale nádherné.

Mohutný chorálový nástup kostelních varhan ohlašuje začátek dalšího nevšedního zážitku nazvaného Parallels. Žádný studiový trik, ale skutečné kostelní varhany! Squireův rukopis je zde jasně zřejmý a vzdáleně připomíná slavnou Hold Out Your Hand z výtečného alba Fish Out Of Water.

Jinou, takřka kultovní záležitostí je uvolněná Wonderous Stories. Krásně zní nejen na desce, ale i na koncertech.

Závěr patří dalšímu mistrovskému kusu, který se může směle měřit i s takovými díly, jakými jsou například Close To The Edge či The Gates Of Delirium. Více než patnáctiminutová, spirituální, tajemná Awaken. Je to silě emocionální záležitost, jakoby z jiného světa s neopakovatelnou atmosférou. Ústřední mezihra na zvonkohru, harfu a včechna ta cinkátka je prostě fantastická včetně famózního závěru s kostelními varhany.

Podtženo sečteno, Going For The One je dalším mistrovským albem z dílny Yes. Je to deska, která vznikala ve výborné atmosféře plné pohody a vzájemného porozumění. Pro mne je to jasná srdeční záležitost.

reagovat

Brano @ 02.03.2011 06:28:08
TomKas-Going for the one je srdečná záležitosť aj pre mňa.A Awaken zbožňujem!Je to nebeská hudba a Anderson je spievajúci anjel.Ďakujem za pekné čítanie.

PaloM @ 02.03.2011 08:54:33
Naozaj výborný album, jeden z vrcholov Yes. Už som v minulosti písal, Going For The One + Tormato vnímam ako jedno, navzájom sa doplňujúce dielo. Neviem prečo, proste mi tieto dve vecičky veľmi pasujú k sebe a dávajú mi väčší zmysel, ako by som ich mal brať jednotlivo.

TomKas @ 02.03.2011 09:09:44
GFTO je opravdu skvělá deska. Jedinečná. Je ale zajímavé, že u Tormata už tak nadšený nejsem. To je samozřejmě také skvělé album, ale pozoruji na sobě, že ho nehraju tak často. Vlastně z klasického obdbobí (myslím tím alba vydaná v letech 1970-80) si jej pouštím asi nejmíň. Asi je to moje chyba. Třeba časem se to změní. Doufám :-)

PaloM @ 02.03.2011 10:37:56
Ja si tiež myslím, že Tormato je slabší album, ale je to aj o inom, viac pesničkový a preto sa dobre dopĺňa s týmto.

TomKas @ 02.03.2011 11:12:57
Ano, to je pravda.

Návrat Ricka Wakemana priniesol album Going for the one. Kapela sa tu pokúšala viac o pesničkovú formu a myslím, že je to zaujímavý album. Going for the one je pohodová skladba, ktorú však vystrieda nádherná a precítená Turn of the century, môj favorit tohoto albumu. Parallels má veľmi zaujímavé aranžmá vďaka organu a Wonderous stories bol prvý väčší hit kapely. No a potom príde art rock ako za starých čias - Awaken. Nádherný kúsok, ktorý prekypuje krásou. Z bonusov spomeniem tri inštrumentálky - Montreaux´s theme, nádherná Vevey revisted a Amazing grace. Skvelý album, ktorý si zaslúži minimálne 4 hviezdy.
reagovat

PaloM @ 02.06.2010 06:14:56
Iné mi neostáva, len súhlasiť :-)

martin69 @ 07.06.2010 07:54:13
Výborné album !

Pre mňa bolo toto album vždy niekde na polceste medzi naozaj art-rockovou tvárou Yes a jej pesničkovejšou tvorbou. Tu prog tvár samozrejme reprezentuje úžasná Awaken, ktorá by mohla byť na ktoromkoľvek z predchádzajúceho štvorlístku albumov.
Z ostatných skladieb už trošku zaváňa to ako bude skupina hrať v nasledujúcich rokoch. Podľa mňa najkrajšia vec po awaken je turn of the century. Mám aj album Tribute to Yes (Tales from Yesterday) a túto skladbu hrá Steve na akustickej gitare a spieva to Annie Haslam a znie to úžasne.
Album hodnotím 3 a pol hviezdami, je dobré, ale nie zásadné.
reagovat

Nepredstaviteľné sa stalo skutkom, takmer najklasickejšia zostava Yes sa vrátila. A rozhodla sa, že to urobí best of systémom, ibaže namiesto existujúcich skladieb nahrá ďalšie, ktoré presne vyjadria jej životný príbeh.

A úvodná titulka pripomenie časy okolo Fragile, snaží sa rockovať. Turn for the century si do seba integrovala všetky pokojné pasáže, čo ich Yes má. Parallels sa vracia k pesničkovému The yes album. Akustická Wonderous stories príjemne pláva v bezveternom mori, v podstate si Howie ako jej to Clape. Všetko v jednom si odbijú v dlhometrážnej Awaken, to je podarená skladba, všetká česť.

A v konečnom dôsledku to všetko funguje. Dnes by ma nemali oslovovať Angličania dúfajúci v nejakú službičku, pretože som už tak zmagorený, že na všetko hovorím yes. Na tento album tiež rečiem yes. Na rok 1977 viac ako slušné. 3,5* zaokrúhlim nahor, pre jeho prístupnosť.

reagovat

mikepis @ 21.08.2009 12:12:16
suhlasim. chlapci boli oddychnuti, nehadali sa, prisiel opat wakeman, odisiel dzezrock aj s Morazom. ziadne pnutia, dohodli sa, ze urobia len tuto platnu a rozidu sa. uvolnenost a radost z hrania z tej platne priam dycha.

PaloM @ 21.08.2009 15:42:07
Mal si toto CD odložiť na lepší deň než piatok naobed, nevyšla by "zmagorená" recenzoológia (nie je to preklep). Neviem ako tebe, ale mne sa pravidelne v piatok minimálne 10 rokov po 11.00 v práci začína vypínať softvér a o 14.00 mám hardvér v takom stave, že ledva došlapem domov. Proste, predvíkendový útlm. Silno mi to pripomína táto tvoja písačka. Vo sviežom stave by si nebol ďaleko od plných 5 hviezd. Ale výkon je to úctihodný, až sa bojím čítať Tormato :-))

hejkal @ 22.08.2009 08:12:40
V piatok som musel počítač na obed vypnúť, úplne vrel.
Inak k tomu sínusoidnému hodnoteniu - verím, že máš pocit, že výrazovosť upadá, ale všimni si lepšie, akým spôsobom som to urobil. Na začiatok som v prvých recenziách vysvetlil svoj prístup a vzťah k Yes, takže v neskorších som sa tým nemusel zaoberať, je snáď každému jasné, prečo je pre mňa jej tvorba spoplatnená diaľnica. Určite skvelá, ibaže radšej jazdím prázdnejšími cestami, na ktoré možno davy kvalitárov zabudli, iste, môžu byť odraté, popukané, ale mám ich radšej. Ďalej, zvládnuť počúvať Yes skoro celý deň je fuška, a preto som nešiel chronoglogicky, ale striedal obľúbenejšie dosky s menej obľúbenými. Na vyváženie.
Čo sa týka toho duelu, na charitu z vysoka (z dobrých pár kilometrov nad Mount Everestom)kašlem, súboj na pištole mením na duel v diskusii. Ja nemám problém obhájiť svoj názor na Yes, dokonca by som povedal, že sa mi to celkom dobre podarilo argumentačne podložiť (v tých prvých recenziách), hoci o to ani tak nejde. Hlavná je hudba pre každého z nás. :)

PaloM @ 22.08.2009 09:16:53
hejkal, piatkové problémy so softvérom a hardvérom som myslel môj mozog a telo. Je to zaujímavé, proste som ku koncu týždňa v práci shut down. Všetko som myslel s humorom a to hlavne preto, lebo mám rád tvoje články a mám pocit, že si to môžem dovoliť po tak dlhom čase na Progboarde. Vždy ma poteší, keď niekto pripomenie moju najobľúbenejšiu skupinu. Keďže majú prevažne veľmi kvalitné skladby, ťažko ich niekto môže totálne zotrieť. Stále sa bavíme o miernych rozdieloch, nič zásadné sa nedá vytknúť. Ja by som nevedel o ich platniach napísať objektívnu kritiku. Ležia mi v žalúdku len CD Union a Open Your Eyes, ostatné mám za 4 - 5 hviezd. Kiež by som ja mal také literárne črevo ako ty.
A charitu mám asi rovnako obľúbenú - človek nemá istotu, kde tie prachy končia. U nás v centre mesta pri hodinovej veži študenti večne vyžobrávajú na všetko možné a najviac nasierajú tým, že sú z Nitry, Bratislavy a neviemdkiaľešte, len nie od nás. Naučil som sa ich tvrdo odbiť.
By the way, pamätám si, že Going for the one bolo prijaté s veľkou úľavou a nadšením ako svieže dielo. Yougo LP som kúpil na internáte a bola to jedna z najdrahších vecí, dali si riadne priplatiť za krásny rozkladací 3-obal.

hejkal @ 22.08.2009 10:49:49
PaloM - Jasné, nemaj boja, obíde sa to bez boja. Ale ukazuje sa, že debaty na progboarde rozvíria najmä notoricky známe veci. Inak, ja si myslím, že je ľahké zotrieť Yes, ak to urobí niekto, kto takúto hudbu vôbec nepočúva. :)

The Yes album, Fragile, Close to the edge... Legendárne albumy legendárnej skupiny YES. Avšak ja osobne mám z celej ich tvorby najradšej práve tento album - Going for the one. Berte to prosím, ako môj čisto subjektívny pohľad, nemám totiž záujem vyvolať nejakú polemiku. Môj názor na tento album sa nezmenil ani časom. Je tu iba jeden rozdiel v tom, že voľakedy som túto nádhernú hudbu počúval zo zašumenej magnetofónovej pásky a teraz z remastrovaného cédečka s dokonalým zvukom. Darmo, pokrok je pokrok. Začnem dosť neobvykle odzadu a to najväčšou perlou AWAKEN. Pri jej počúvaní moju dušu napĺňa slastný pocit blaha, akoby sa opájala sladkým nektárom. Awaken je pre mňa ako lúka plná kvetov nad ktorými poletujú motýle s pestrofarebnými krídlami. Posvätnú atmosféru umocňuje Andersonov anjelský vokál a Wakemanov chrámový organ, ktorý poslucháča vynesie takmer až do nebeských výšin. Skutočne nadpozemská hudba! Pätnásť minút hustokoncentrovanej krásy. Jemne melancholickú nostalgiu cítiť z krehkých skladieb Turn of the century a Wonderous stories. Zo snívania ma preberie akurát pompézne mohutná organová Parallels, pri ktorej cítim bázeň ako keď človek vstúpi do katedrály. Iba prvá titulná skladba mi roky akosi nesedela do celkového konceptu tohto veľdiela. Pripadala mi ako kostrbaté písmo školáka a často som ju preskakoval. Dnes tak už nerobím. Čas obrúsil hrany. Ďakujem pánom zo skupiny Yes za tento album. Za všetky tie krásne pocity a emócie, za mier v duši. Ďakujem za túto očisťujúcu a povznášajúcu nebeskú hudbu.
reagovat

PaloM @ 23.02.2009 13:08:50
Ja som mal jugo platňu za 250 Kčs, dali si priplatiť za nádherný rozkladací obal.
Už sme sa tu na fóre bavili o Awaken, je na väčšine
dostupných koncertných DVD a dobre vedia, prečo ju často hrali.
Album patrí medzi moje najobľúbenejšie a budem sa opakovať, Tormato mi tvorí logický doplnok. Práve preto, že je iný, viem si predstaviť tieto dva tituly spolu ako geniálne 2LP, či 2CD. Obyčajne to doma aj tak počúvam.
P.S: Môže sa to niekomu zdať ako zbytočné vyťahovanie starín, notoricky známych CD. Vždy to beriem ako vďačnú pripomienku. Koľko dnes vzniká diel na podobnej úrovni ?

Beriq @ 23.02.2009 18:41:52
Mno- Awaken je dobrá skladba ale v poslední době se nemůžu ubránit pocitu, že je zbytečně dlouhá...Věřím že mezihra s varhany a zvonkohrou má spoustu fandů ale docela se to vleče...

PaloM @ 24.02.2009 03:55:01
Beriq, starým artrockovým psom sa práve to "vlečenie" najviac páči. Nemáš rád všeobecne predĺžené koncertné improvizácie ?

Brano @ 24.02.2009 06:39:46
PaloM:No 250 Kčs za platňu bol na tú dobu teda riadny peniaz!Máš ju ešte niekde odloženú?
Beriq:Myslím si,že v Awaken je všetko tak akurát a nič nie je navyše.Pre mňa ju mohli urobiť aj dhlšiu :-).

PaloM @ 24.02.2009 07:28:43
Brano, som debil, lebo ako mnoho iných ľudí som to dávnejšie zaniesol do bazaru. Mám CD bez bonusov (tie poznám z mp3 verzie a nechýbajú mi). Ponechal som si LP od Yes len supraphonské Close to the edge a originál Atlantic 3LP Yessongs (ten mám i na remastrovanom 2CD a DVD slabšej kvality).
Všeobecne, na tému LP, je to škoda, že sme mnohí podľahli boomu CD a zbavili sa LP. Mne zo zbierky cca 350 kusov zostalo asi 100, hlavne také, čo nevyšlo alebo som nezohnal na CD (tie som si "remastroval" z LP na CD-R).
Terajší boom LP ma nezaujíma, pre mňa je CD kvalitné a veľmi pohodlné na manipuláciu, reči o teplom zvuku z LP radšej nekomentujem, aby som neurazil "Inakosť". Avšak ako zberateľ oceňujem čaro obalov a na posvätné obrady s LP a gramo nikdy nezabudnem (v dobrom).
Ku gramo NC 470 som si pred 10 rokmi kúpil kvalitný predzosilňovač NAD (spolu s Hi-Fi aparatúrou). Stihol som aspoň tie "remastre na CD-R" a gramec sa mi pokazil. Odvtedy môžem, podobne ako filatelista, už len pohrávať sa s platňami ako estetickým dielom.

Beriq @ 24.02.2009 09:39:17
PaloM: No jak kde- někde strukturu celé skladby taková improvizace naruší a jako by ji přesekne a jinde je to zase jen oddalování orgasmu- a to beru- takové napětí ve skladbě, které zesiluje vzrušení z finále. Awaken je jistě skvělá skladba a jedna z nej od Yes, ale druhá půlka už je alespoň pro mě moc natáhlá.

Brano @ 24.02.2009 13:39:10
PaloM:Spomenul si značku NAD.Ja som si kúpil pred štyrmi rokmi CD prehrávač NAD -C 521 BEE a zhruba po dvoch rokoch prevádzky mi začal tak blbnúť,napr. problém s načítaním a tiež sekanie a preskakovanie najmä u originálnych cédečiek s čiernou alebo bielou vrchnou potlačou.A pritom sú tie originál CD bez jediného škrabanca na spodnej strane v stopercentnom stave a na CD prehrávačoch iných značiek idú prehrať bez problémov.Teraz neviem,či je to u NAD iba výnimka a ja mám tú smolu,že vlastním nejaký nevydarený kus,alebo aj druhí majú s NAD-om podobné skúsenosti.

PaloM @ 24.02.2009 15:21:15
Brano, založil som novú diskusiu o posluchovej aparatúre a tam prenášam našu debatu, aby sme tu nerušili hudobné dianie. Prosím ťa, pozri tam v diskusii - díky.

Brano @ 24.02.2009 15:55:09
PaloM:Ďakujem a zároveň sa všetkým ospravedlňujem,že som odbočil od témy.

S Going for the one mám trochu problém. Jen pro upřesnění si zkusím vybavit, v jakém pořadí se ke mně desky Yes dostávaly - první kontakt s někým z Yes byl přes desky spolupráce Vangelis, Anderson. Což považuji za celkem solidní relaxační hudbu, nic víc. Pak už přišli Yes - 90125, Talk, Union, ABWH, Drama, Open your eyes - to mi bylo tak patnáct. A o dva roky později přišel zásadní zlom - Yessongs a Magnification. Pak jsem sehnal výběr ranných věcí a bylo jasno. Dnes mám základní diskografii pohromadě a období 1969 - 1974 je pro mě nedotknutelné.
Po vydání Relayer si Yes dopřávají tříletou pauzu a znovu se scházejí v sestavě Anderson, Squire, Howe, Wakeman a White. Hudební vývoj se posunul docela slušně za ty tři roky, progresivní kapely většinou začaly měnit zvuk i styl směrem k stravitelnější hudbě a většinou zaznamenávaly ještě větší úbytek fanoušků, kteří tyto snahy chápali jako zradu. Yes jsou na Going for the one někde na půli cesty. Stopáže jsou kratší, stavba songů je jednodušší, hitovější, ale na druhou stranu je tu rozsáhlá patnáctiminutovka Awaken. Kde je vlastně problém? Především v celkové produkci a nenápaditosti hráčů (ale ne skladeb) - posuďte sami: Alan White - bicí. Oproti svému předchůdci Billu Brufordovi hraje velice úsporně, což sice není na škodu, ale tady místy působí jako najatý hráč. Chris Squire - baskytara. Právě jeho linky vždycky dokázaly překvapit, jen málo rockových baskytaristů je tak snadno rozpoznatelných. To se bohužel této desky netýká - baskytara je dost utopená v mixu, vpodstatě ji také mohl nahrát kdokoli. Steve Howe - kytara. Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec, škála stylů, které obsáhne, je neuvěřitelná. Na tomto albu skutečně vynikne jen v Turn of the century. Rick Wakeman - klávesy. To je zásadní problém. Syntíky, které tu používá, vpodstatě překrývají všechno ostatní, navíc se mi zvukově vesměs nezamlouvají. Jon Anderson - zpěv. Ten je zase utopen v echu a výrazově mi také nic moc neříká.
Přes tohle všechno nechápu, co na tak chladné desce dělá skvělá Turn of the century. Anderson je tu přesvěčivý, Howe kouzlí na akustickou kytaru. Skladba je pěkně vygradovaná, ani chvíli nenudí. Poté ještě hitová Paralells s chytlavou melodií, která odkazuje k deskám typu Drama.
V Awaken sice všichni začnou pořádně hrát, ale nějak není co - skladba je to roztahaná, bez výraznějších nápadů. Going sice začne slibně, ale neustálé opakování několika základních motivů ji brzy pohřbí. Klidnější Wonderous stories je hodně příjemná, zbavená syntíků by to byla perla.
Going for the one je nejslabší deskou Yes 70. let, což ale neznamená, že by nestála za poslech. Mě jen tolik nechytla za srdce jako desky předchozí. Ale ještě nic není ztaceno. V kontextu celé tvorby Yes je pořád slušná.
reagovat

Brano @ 10.12.2008 21:22:31
No to som teda riadne prekvapený.U mňa je tento album ,spolu s Close to the edge absolútne najoblúbenejší od YES a geniálna kompozícia Awaken je podľa mňa to najlepšie čo kedy YES zložili a nahrali.Keď som pred mnohými rokmi prvýkrát v živote počul Awaken tak som skoro odpadol.Úplne ma to zložilo.Toto nie je pozemská hudba,ale nebeská!Dávam desať hviezdičiek z piatich.

Voytus @ 10.12.2008 22:09:19
Já věděl, že se mnou málokdo bude souhlasit. Neodsuzuji tu desku až tak jako Antony, ale v něčem s ním souhlasím. Ale mě prostě dost odrazují zvuky Wakemanových kláves a to mi kazí dojem z celé desky. A navíc mi po deskách předešlých chybí nějaké opravdové překvapení, něco, co by mě dostalo tak jako třeba Gates of delirium.
Ale Brano, tak k tomu taky něco sepiš.

Lothian @ 11.12.2008 15:48:21
K albům Yes jsem se dostával postupně jak vycházela, a GFTO považuji za jejich úplně nejlepší album.

Voytus @ 11.12.2008 19:31:53
Tak já se rozepíšu ještě o těch starších, protože úplně nejradši mám Tales a Relayer.

PaloM @ 11.12.2008 19:56:15
Voytus, to je trochu paradox - ale v dobrom, k Yes si sa dostal cez obdobie kratších skladieb a najradšej máš najzložitejšie tituly. Proste geniálna kapela dokáže uspokojiť rôznych fandov.

Lothian @ 12.12.2008 12:22:28
tales mám také moc rád,hlavně první LP, to je úplně pohádkové.
Relayer moc nemusím,Moraz je takový studený....Je to zvláštní,když Refugee je naprosto fantastická deska.

Voytus @ 13.12.2008 11:39:36
PaloM: Je to možná paradox, ale úplně stejně jsem to měl s Genesis. Jen v případě Yes nejsem v hodnocení tak nekompromisní a i jejich popovější desky zkousnu. Zato Genesis z 80. let jsem si už hodně dlouho nepustil, naposled loni, když jsem tu hodnotil Invisible touch, Abacab atd.

Lothian: Relayer je na poměry Yes poměrně experimentální, v Gates of delirium jsou místa, ve kterých je nepoznávám - hodně disonantní instrumentální pasáž, teď z hlavy nevím, snad 8 - 13 minuta, na první poslech chaotická Sound chaser je u Yes též něco neslyšeného, tak možná proto jsem si tohle album oblíbil. Uznávám, že Morazovo pojetí je takové chladné, mě ale k tomuto temnějšímu albu sedí. Stejně jako v případě Drama jde o jediné album v určité sestavě, které dost vybočuje z diskografie.

PaloM @ 14.12.2008 09:12:31
K Relayer: myslím, že to je album najmenej na 4 hviezdy. Nikdy ma nenapadlo, že Morazove klávesy sú "studené", všetky 3 skladby patria k tomu najlepšiemu, čo Yes vyprodukovali (aspoň pre mňa).

Voytus @ 29.06.2015 14:53:52
Tak tady jsem s hodnocením slušně ulít. Holt to chtělo čas, teď mi hraje a až na ty divné klávesové pazvuky je to velmi dobré, pokud jde o hvězdičkování, tak bych jednu přihodil - nicméně, nechám to tu v původní podobě. Ovšem vzhledem k datu, kdy jsem to psal, mi dochází, že jsem tehdy na progresivním rocku frčel až příliš :-D.

Going for the one som poznal na naše pomery dosť skoro a to kúpou od juhoslovanského študenta s krásnym rozkladacím 3-stranovým obalom, za čo som musel vysoliť strašných 250 Kčs (z mojich študentských príjmov - obedy a večere na celý mesiac vtedy stáli na 30 dní 156 Kčs). Mal som 20 rokov, vlastnil som LP Close to the edge, Fragile a Relayer, poznal som Yessongs a Tales..... S novou platňou som bol nadšený, predsa len po zložitých a ťažšie strávitelných Tales (2LP som si neskôr obľúbil) zavial čerstvý vzduch priehľadnej a emotívnej hudby. Práve oproti Tales je tu oveľa viac citu: Going for the one - normálne tu cítim sviežosť a radosť zo spoločného hrania, Turn of the century je nádherne rozprávaný príbeh s dramatickými podhrávkami (úžasný akustický Howe a citlivý Wakeman) - odporúčam vychutnať si text.
Parallels som si musel viackrát zopakovať, aby som porozumel a prišiel na chuť mohutnému organovému zvuku (dojem mi kazila slabšia kvalita Jugo výroby LP), pritom chrámový organ, varhany je môj najmilší nástroj (že, Maestro Johann Sebastian).
Wonderous Stories mi najviac korešponduje s vnútornou stranou 3-obalu , s nádhernou prírodou. Zázračné historky sú predohrou k najúžasnejšej kompozícii tejto platne, Awaken. Stredná inštrumentálna časť patrí z môjho pohľadu medzi to najlepšie, čo kedy Rick zaranžoval a zahral (zložil to Anderson a Howe). Dialóg chrámového organu a elektronických kláves mi znie v hlave, kedykoľvek si spomeniem na Awaken.
Možno preto ju tak rady hrávali na neskorších koncertoch, našťastie zvečnených napr. na DVD "Union Tour Live" (1991), "Live from House of Blues" (2000), "Keys to Ascension" (1996) či "Live at the Montreux 2003".
Určite stojí za pripomenutie obal, vonkajšia strana so supermodernou architektúrou a v popredí chrbtom otočený nahý muž, vnútorná strana s nádhernou prírodou a fotografiami jednotlivých členov Yes.
Bohužiaľ, v mojej LP texty neboli, bežná to socialistická prax.
Pri tomto titule som asi prvýkrát pocítil kontrast LP versus CD: čistý zvuk cédéčka
a nechutný mrňavý obal oproti mizernému zvuku z mojej LP, ale s nádherným rozkladacím obalom, ktorý je sám o sebe umelecké dielo.
Tieto dojmy som napísal pod dojmami z čítania Voytusovej recenzie a začal som písať reakciu na to. V žiadnom prípade nechcem prekrúcať jeho názor, lebo krása hudby spočíva aj v rôznych účinkoch na rôznych ľudí.
Moje cédéčko Going for the one som naposledy počul asi pred 2 rokmi.


reagovat

Voytus @ 10.12.2008 21:19:33
Ono jde oprevdu o to, kdy se k tomu kterému albu člověk dostane. Chápu, že po neustálém přísunu dvacetiminutových ploch je posluchač vyčerpán. Já se k tomu dostal z opačné strany diskografie:-). Opravdu mi tu i kapela přijde vyčerpaná, hlavně si vybavuji YesYears a záběry ze studia, kdy kapela přiznává, že nevěděli co dál. Alespoň, že se pak překonali a vydali Tormato. Dočasný odchod Andersona a Wakemana bylo nejlepší řešení - ještě sepíšu pocity z Drama, které řadím k tomu nejlepšímu, v případě Yes na dlouhou dobu.

Toto album je podle mne takovou dělící čárou a posledním z řady těch velkých skupiny Yes (i když dozvuky a ozvěny minulosti se sem tam ještě vynoří-ale už to bude něco trošinku jiného). Jasně- sedmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a k více srozumitelnějším a stravitelnějším skladbám se uchylovalo víc uskupení.
Úvodní a zároveň titulní skladba začíná tak trochu šedesátkovou rocknandrollovou kytarou Steva Howa ale jakmile se přidá Jon Anderson se svým naléhavým zpěvem tak jsou to staří dobří Yesáci i když se přiznám že tato skladba mě nijak moc za srdce nechytla.
Zato následující pomalu se rozjíždějící a pomalu gradující Turn of the Century je nádherná- o vzpomínání, o budoucnosti... krásná intimní záležitost (v remasterované a o bonusy rozšířené bonusy také v dosti syrové podobě).
Vše pokračuje skladbou Parallels- dost nezvyklá (u Yes není asi ale nic nezvyklé) souhra majestátních chrámových varhan a elektrické kytary,ale proč ne- rozhodně to skladbě sluší víc než klávesy.
Wonderous stories je pro mne taková sladká (možná až moc- jak hudbou tak zpěvem i textem), ale jakoby připravovala a uklidňovala posluchače před závěrečným veleopusem Awaken.
Skladba která má snad vše co se mi na Yes tak líbí- fantazii, překvapení, jemnost i tvrdost, monstróznost, grandióznost i uklidnění zasněnost a intimnost. Možná místy trochu ponurou atmosféru vzápětí však překonanou jistou nadějí v hudbě.

Excelentní. Možná však škoda že Roger Dean ho nevyzdobil nějakým obrázkem, protože právě toto je album které člověka unáší v představách tam někam jinam... (mimochodem- nemohl jsem si nevšimnout bublinek kolem mužského pozadí na obalu alba- vychází opravdu z tama z kama myslím?)
reagovat

Jako 15 letý jsem získal na burse v Brně za divadlem od kamaráda k poslechnutí desku Going for the One. Již první poslechnutí pro mne bylo nesmírným zážitkem, a je jím stejně i dnes po 28letech. Od té doby jsou pro mne Yes srdeční záležitostí. Přesto označovat vybírat jen jedno album od Yes jako to nejlepší bych nepovažoval jako rozumné a hlavně nevím proč. Jsou dny a nálady kdy si poslechnu Tormato, 9O l25 nebo Fragile s stejnou radostí jako Going for the One. Je ale pravdou že tato deska byla,je a zřejmě ještě bude pro mne jednou z 5-lO nejlepších desek co jsem si měl možnost poslechnout. A tak jen s nostalgii vzpomínám, na čekání, až mi ji přes dráty dovezou na bursu a já budu mít možnost poslechu kdy budu chtít. Pro mne je toto album zásadní a mistrovské, a až pújdu na trvalo tak mi zahrají Wonderous stories a Awaken.

reagovat

První setkání s Going For The One proběhlo, když jsem o něm před přibližně dvaceti léty dostal informaci od jednoho z mála lidí ve svém okolí, co tuto hudbu poslouchali. Dotyčný pán mně tehdy přesvědčoval, velmi sugestivně, že právě tento titul je v Yes diskografii nejlepší, že je to jejich vrcholné a zásadní dílo. Byla to krásná doba, ještě jsem lidem všechno věřil, jiných informací se nedostávalo, o poslechu nemluvě. Proto jsem, hudebními znalostmi příliš neoplývaje a souvislosti neznaje, v sobě následující roky nosil představu o Going For The One jakožto o nedostižné perle, jíž nesahají jiné opusy skupiny Yes ani po kolena. Pro tato velká očekávání jsem k poslechu, který přišel asi o tři roky později, přistupoval s pocitem hudebního svátku. No, nekonalo se nic jiného, než velké zklamání a rozčarování. Tehdy jsem to ještě omlouval nedostatkem proniknutí do hloubky jistě vynikajícího díla a své neschopnosti ocenit na první poslech hodnotu v něm ukrytou. Avšak známý fenomén, kdy se album na první poslech zatracované, postupně rozvine v plné kráse a vystoupá na soukromý Olymp oblíbenosti, se v tomto případě ne a ne dostavit.

Dnes, kdy znám tvorbu Yes kompletně a vlastní Going For The One jsem slyšel snad třicetkrát, navíc během posledního týdne pro účely této recenze opětovně desetkrát velmi soustředěně, se nemění vůbec nic. A pokud, tak spíše k horšímu. V porovnání s čímkoli, co nese hrdý název Yes, soudím, že jde o jedno ze tří jejich nejméně povedených alb. Už dávno nečekám od poslechu něco mimořádného, spíš si vždy jen říkám jestli se konečně vytratí ten pocit nepříjemna a chladu, který při jeho poslechu mám. Či zda objevím něco, co jsem dosud přeslechl, co mi stále uniká. Tyto naděje jsou však marné. Celý výtvor mi přijde, jako by se Yes dali po dlouhé pauze zase dohromady, ale naprosto ztratili kontinuitu hudebního vývoje a úplně zmátli vlastní povědomí o tom, co to vlastně Yes jsou, jakou mají uměleckou tvář. A jakoby se museli znovu učit a hledat sami sebe, přičemž tento první pokus byl střelou mimo cíl. Pravda, v roce 1977 to nikdo z náročnější rockerů neměl lehké a nepochybně svoji roli sehrála i situace na trhu. Jenže, ta situace nebyla nikdy kdovíjaká, ať už si 70. léta (tedy jejich začátek) lakujeme na růžovo jak chceme.

Going postrádá eleganci následujících děl Yes, kde se s tlakem showbusinessu vyrovnali s grácií mistrů. Co mi konkrétně nejvíc vadí? Absence hudebních nápadů, jednotlivé skladby tvoří jeden až dva jednoduché motivy, jejich rozvíjení v průběhu skladby je pak dosti schematická a monotónní. Obtěžující a zdlouhavé opakování stejných figur se na mně vyzývavě šklebí průhledným záměrem o co největší hitovost a chytlavost, ovšem je to služba medvědí. Dalším do uší bijícím nedostatkem je naprostá absence basové linky. Tedy někdo tam na tu baskytaru brnká, ale tohle že je Squire? Jeho part je tak nenápaditý, že je vlastně jen dobře, že celkový mix je postaven na vyšších středech, basy suverénně ignorujíc. Další zrada - neustále kvílení Wakemanových kláves. Jeho vklad zde hodnotím vyloženě negativně, může za většinu otravného dojmu, který z alba mám. Anderson snad v nějaké bláhové naději, že tím něčemu pomůže, nebo že se to tak teď má dělat, má většinu vokálů utopených ve zbytečném echu, nebo (alespoň mám ten pocit) v nasamplované znásobené pěvecké lince. A strašně piští, úplně se vytratila jeho schopnost s hlasem barevně pracovat. Nasadí vysokofrekvenční syntetickou polohu a drží se jí většinu alba. Výjimku tvoří Turn Of The Century, kde je náhle sametově měkký, nelze si nevybavit jeho pop-newageový projekt s Vangelisem, takže opět nic, co by mně fascinovalo.

Vlastní vyznění alba je takové, že se daly dohromady pozůstatky ze šuplíků Wakemanovy a Andersonovy sólové tvorby, ve studiu se to obdařilo haly a dalšími efekty, kolovrátkově se zdůraznila jedna melodická linka - však on to posluchač ocení. Snaha o chytlavé pasáže Yes slyšitelně nesedí, nejde to z nich, je to naroubovaný studiový záměr. Bicí a basa jsou na úrovni bezejmenných studiových námezdných sil, které si odbrnkají a odbouchají jen to své nejnutnější. Howe se na kytaru docela snaží, jenže jej opět zrazuje zvuk a mix - je únavný a nepříjemně pichlavý. Ducha Yes zde nacházím pomálu. Vždycky, když slyším první skladbu, říkám si - nic moc, ale brzy skončí a třeba ty další budou lepší. Nejsou a když se na konci desky ohlédnu, zjišťuji, že ta úvodní a současně titulní skladba je jako jediná živá a má alespoň trochu jiskru. Následující je, jak jsem již zmínil, klon Jon & Vangelis. Paralles zní jako horší průměr z Wakemanových sólo projektů. Wonderous Stories je až příliš slyšitelná snaha o působivě houpavý song, co si má posluchače ochočit. To se ovšem Yes povedlo na předchozích albech mnohokrát o několik tříd lépe, zde je to jen plácnutí do vody. A Awaken? Chlapci chtěli udělat delší skladbu. Co na tom, že hudební nápad je skrovný a vydá tak na tři až čtyři minuty. Ty budeš, Ricku, ťukat prstíkem do stejné klávesy vícekrát, doplníme to studiovou vycpávkou, elektronickou omáčkou a hned tu bude plocha. Ehm, plocha tu tedy je. Plocha zvuků a obtížně stravitelných tónů. Místy nudné, místy únavné, místy nepříjemné. Ano a mám-li hodnotit celé album, místy i zdařilé. Ale s Yes, a jejich poctivě propracovaným a v promyšlené rafinovanosti uhrančivým dosavadním dílem, to má společného jen pramálo. Není tu skladba, kterou bych si s chutí pustil znovu, naopak po konci alba s úlevou CD vracím zpět do poličky mezi ostatní. S tím, že to zase někdy zkusím.

Musím také zmínit obal. Ten ve svém velkém a přitom prázdném formátu nechtěně doplňuje moje slova. Je v něm zřetelná absence něčeho lidského a hřejivého, je to strohý a hrubě stísňující modernistický motiv. Chlad, prázdno, nevlídno - člověk tu nic nezmůže. Stejně jako hudba takto mrazivě a odtažitě provedená.

Ještě poznámka k mému bodovému hodnocení. Tři hvězdičky znamenají pořád dobré album a moje předchozí řádky takto zřejmě nevyznívají. Tedy dodám, že jsem zvážil tři klady. Je to album stále velmi poslechuhodné a ze své sbírky bych se ho nikdy nevzdal. Je to hudba v rámci roku 1977 velmi slušná. A občas se dá ta jeho studenost a upištěnost vydržet. Prostě jsou to Yes.

Hodnocení: 3/5
reagovat

Jarda P @ 25.10.2007 17:07:40
U této recenze si připadám jako na tiskovce po fotbalovém zápase, kdy trenéři hodnotí výkon rozhodčího. Taky máte pocit, že jste byli na jiném zápase.
Stejně tak mám já pocit, že jsi neposlouchal Going For The One, ale Spejbla a Hurvínka tak jako já, když jsem si ve 12 letech místo nich u strejdy natočil na kotoučák Beatles.
Podle mě je naopak Going geniální věc, ne nadarmo z nich dodnes hrají na koncertech polovinu věcí.
Vpodstatě nemá chybu. Návrat Wakemana přinesl návrat ke klasickým klávesám, poslední věc Awaken je dokladem toho, jak by měla skladba gradovat. Mě osobně deska na rozdíl od Tales a následující chladné Relayer nadchla, což nikomu nevnucuji.

Zdeněk @ 26.10.2007 06:59:26
ad Jarda P.: naprosto souhlasím - Going For The One
patří mezi to nejlepší co Yes kdy vytvořili.

Kahvas @ 26.10.2007 12:30:31
Pánové, přečtěte si pozorně poslední odstavec Antonyho recenze, a potom pište cosi o Spejblovi.

Já naopak oceňuji, že se našel někdo, kdo používá hvězdičky dle škály, tak jak byla navržena a nebojí se svúj názor rozepsat.
Pokud se mi něco nelíbí na Antonyho recenzích, tak jejich forma a rozsah mne alespoň přinutí pustit si hodnocené dílo a poslechnout si jej v konfrontaci z jeho názorem. Buď mu dám v něčem za pravdu, nebo naopak mám sto chutí polemizovat, ale přinejmenším takový NÁZOR beru jako obohacení poslechu hudby.

Zdeněk @ 26.10.2007 16:40:48
ad Kahvas: no a já jsem dal zapravdu Jardovi.
Takže tak jak si přeješ.Co je na tom špatného,že
souhlasím s vysokým ohodnocením tohoto alba?

Kahvas @ 27.10.2007 18:15:51
2 Zdeněk,
samozřejmě není nic špatného hodnotit dle svých pocitů a dát pět hvězd, ale navážet se do někoho, kdo nezdílí tvůj či jiný, byť převažující názor, je známkou charakteru (ů).

Zdeněk @ 28.10.2007 13:52:52
ad Kahvas: já se do Tebe navážel?Přečti si laskavě
můj příspěvek/reakci/

Jarda P @ 28.10.2007 19:57:48
Pánové, já bych rád ukončil diskuzi kolem Going For The One, kterou jsem rozpoutal svou zmínkou o Spejblovi a Hurvínkovi.
Nechtěl jsem se nikoho dotknout, pouze jsem načal svůj příběh o tom, jak jsem se potkal s bigbítem.
Někdy začátkem sedmdesátých let jsem byl na návštěvě u strejdy, milovníka takových věcí jako Dean Martin, Elvis Presley apod. Měl tehdy magnetofon B4 a gramofonové chasis bez zesilovače, které se dalo použít jen tak, že se pustilo nahrávání na magnetofonu, přes který se gramec dal pouštět. Podstatné však bylo, že se na magneťáku musela dát stopka, jinak se přemazalo vše,co bylo na pásku. A tehdy se stala ta tragická věc, a sice že jsem si v mých 12 letech chtěl takto pustit NA singlu mé oblíbence Spejbla a Hurvínka, avšak zapomněl jsem zmáčknout stopku. Když jsem zjistil, že jsem něco na pásku smazal a něvěděl co, uslyšel jsem torzo toho původního, co na pásku zbylo, a sice She Loves You a We Can Work It Out Od Beatles. A tím to začlo

Alfakher @ 15.11.2009 13:17:10
Doporucuji navstevu usniho lekare,ale to v tvem pripade bude stejne ztrata casu.absolutni hluchota se lecit neda!tahle hudba je otazkou srdce a ty ho bohuzel nemas dostatecne otevrene pro nacerpani tak skvele desky.tohle je druhy nejlepsi pocin hned po Close to the Edge.ne-li vubec nejlepsi album v historii kapely.to co panove predvedli ve studiu a co vytvorili povazuji dodnes za hudebni pocin roku 77.recenze na tu dobu nevidane a Melody Maker tohle album vyhodnotil jako desku roku 77.ovsem otazka zni,kde ty jsi tenkrat byl chlapce?

Alfakher @ 15.11.2009 13:29:32
Vazeny pane Antony,muj ohlas na vasi pseudorecenzi najdete nize pod mym jmenem.s pozdravem alfakher.

merhaut @ 15.11.2009 17:12:58
Analfukhere - příště už jen česky a bez urážek, jinak odmaz.

stargazer @ 23.05.2023 19:39:35
Absolutně skvělé dílo. Pět skladeb a každá úplně jiná a neskutečně to do sebe zapadá. Pro mě základní kámen v diskografii skupiny. Už nejsem nijak velký fanda Yes /kdysi bych za ně dejchal/, ale Relayer v TOP 5 u nás mě docela udivilo.

Monument odchadzajuceho progrocku konca 70-tych rokov, ktory vytlaca garazovy zvuk Farfisa organov a naboostrovany Stratocaster nastupujuceho punku.

Vsetko sa raz preje, aj ked je to dokonale.

Ale nechapem - preco si nikto nevsima Homeworld z dosky Ladder????????? Presne ta ista struktura, gradacia, Squireova rozlozena basova linka, (relativne) etericke texty, dokonca aj ten Rus klavesak sa snazi vyplnami imitovat wakemanov styl v Awaken.

A to chlapci vzplodili v roku 1999!!!, ked produkcia takehoto zanru (az po dnes)vyvolava uskrny.
reagovat

Když jsem s kamarády slyšel toto album poprvé, někdy v r.1978 na koleji na Jarově, žasli jsme ned tou až nebeskou hudbou. Teď po letech při poslechu z CD vidím, kolik tónů nám tehdy na té hrozné gramofonové brusce uniklo. Ten úžasnej hlubokej tón na závěr Awaken... už tehdy 5 i po letech opět 5 bodů.
reagovat

Dalsie monumentalne dielo v podani Yes . Skvela ukazka košatého symfonizmu sedemdesiatych rokov . Kapela v tomto svojom obdobi snad kazdym vydanym albumom trafila do cierneho . Orgazmickym bodom celeho CD(LP) je 15min. skladba Awaken . Krehke , ale burlive vyznanie , snad oslava zivota . Nadherny etericky uvod , vzdusny , melizmaticky spev ,prelinanie motivov , motivicka basa+basovy pedeal ,nedostizne Howeove vyhravky , Wakemanove/Howeove fugata v medzihre(tie su fakt paradne ) , mohutny organ , Andersonova harfa a na zaver Wakemanova virtuozna kadencia+zive zbory . A to nehovorim o specialitke , akou je 11/8 takt v uvodnej casti . (samozrejme , to by nebol Yes , keby sa takt do konca skladby este minimalne 3krat nezmenil :-) . Nech zije Impresionisticky Dadaizmus .
reagovat

Yes se sesli po 3lete pauze ve Svycarsku,aby se pokusili nahrat album,ktere by bylo hudebne prijatelnejsi i hudebnim laikum.Album je to skvele,nepostrada energii,napeti,vzdusnost,
monumentalnost a hudebni napady.Ani jiny zkreslenejsi zvuk mi vubec nevadi.
Going For The One:uzasna vypalovacka s uzasnymi napady-harmonicke zmeny,basa,kytara,klavesy,sqely rytmus bicich,snad i varhany a do toho zpiva sve emoce Anderson.Nejlepsi je zacatek reprizy.
Turn Of The Century:napadita,uhlazena balada,ktera si hraje se zvukama klaviru a kytary.Zpevak zpiva nadpozemsky klidne a ciste bez jakehokoli vibrata.Neprijde mi dlouha,ale nekdy mi ten pocit nastane.
Parallels:tichy uvod predehraje monumentalnimu nastupu varhan.Supa,ktera nema konkurenci v napadu ani v hudebnich fórech.Zpivaji tam snad vsichni clenove Yes.
Wonderous Stories:jemna,ale ne zasadni na tomto albu.Hudebne je i jednoducha.
Awaken:Paradni artrockova kompozice.Klavirni intro zahrane virtuozne a pak vsechny ty efekty zvuku,vokalu,kytar.Vse ubyva neuprosnym tempem,15 minut se mi zda jako 3 minuty.Zajimave pojaty stred,neni nudny kdyz ma na to clovek cas,a pak zase repriza,ktera se splha do nebeskych vysin.Vzdy mi beha mraz po zadech.
Genialni album,ktere mi s Tormatem vychazi jako nevyvazene dvojalbum.Nevyvazene stylem a pojetim.Obal neni bohuzel malovan Deanem,ale i tak si muj obdiv zaslouzi.Palim rovou 5 od boku.
reagovat

Absolutně, nechápu, proč by toho album mělo být mezi ostatními počiny Yes jako nějaký chudý příbuzný. Naopak, osobně ho hodnotím o mnoho lépe než desku Relayer a na roveň se skvosty jako Close to the Edge nebo Tales. Navíc má oproti těmto deskám písničkovější formu, obsahuje kratší skladby a jedinou výjimkou je 15-minutová poslední Awaken, při které si ovšem prožijete nefalšovaný hudební orgasmus. Všech pět skladeb je prog-rockovými skvosty a každá může nabídnout trochu něco jiného: Going for the One jiskřivé melodie a rockovou skočnost, Turn of the Century zahloubanost, podmanivost a možná trochu až smutek, Parallels větší přímočarost a údernost, Wonderous Stories jemnost a melancholii a závěrečný epos pakvše grandiózně shrnuje; zvláště Wakeman tady vyniká v celém rozsahu svého talentu, ale jeho hra plně slouží celku. Going... je velmi odlehčená, jemná a výrazně melodická deska a u mě jí možná přidává na půvabu i fakt, že to bylo moje první album od Yes, které jsem slyšel.... bez komplexů pálím od boku pětku.
reagovat

Excelentní záležitost!! Zvláště AWAKEN a WONDEROUS STORIES nebo TURN OF...anebo...anebo...
reagovat