Yes / Going for the One (1977)

První setkání s Going For The One proběhlo, když jsem o něm před přibližně dvaceti léty dostal informaci od jednoho z mála lidí ve svém okolí, co tuto hudbu poslouchali. Dotyčný pán mně tehdy přesvědčoval, velmi sugestivně, že právě tento titul je v Yes diskografii nejlepší, že je to jejich vrcholné a zásadní dílo. Byla to krásná doba, ještě jsem lidem všechno věřil, jiných informací se nedostávalo, o poslechu nemluvě. Proto jsem, hudebními znalostmi příliš neoplývaje a souvislosti neznaje, v sobě následující roky nosil představu o Going For The One jakožto o nedostižné perle, jíž nesahají jiné opusy skupiny Yes ani po kolena. Pro tato velká očekávání jsem k poslechu, který přišel asi o tři roky později, přistupoval s pocitem hudebního svátku. No, nekonalo se nic jiného, než velké zklamání a rozčarování. Tehdy jsem to ještě omlouval nedostatkem proniknutí do hloubky jistě vynikajícího díla a své neschopnosti ocenit na první poslech hodnotu v něm ukrytou. Avšak známý fenomén, kdy se album na první poslech zatracované, postupně rozvine v plné kráse a vystoupá na soukromý Olymp oblíbenosti, se v tomto případě ne a ne dostavit.

Dnes, kdy znám tvorbu Yes kompletně a vlastní Going For The One jsem slyšel snad třicetkrát, navíc během posledního týdne pro účely této recenze opětovně desetkrát velmi soustředěně, se nemění vůbec nic. A pokud, tak spíše k horšímu. V porovnání s čímkoli, co nese hrdý název Yes, soudím, že jde o jedno ze tří jejich nejméně povedených alb. Už dávno nečekám od poslechu něco mimořádného, spíš si vždy jen říkám jestli se konečně vytratí ten pocit nepříjemna a chladu, který při jeho poslechu mám. Či zda objevím něco, co jsem dosud přeslechl, co mi stále uniká. Tyto naděje jsou však marné. Celý výtvor mi přijde, jako by se Yes dali po dlouhé pauze zase dohromady, ale naprosto ztratili kontinuitu hudebního vývoje a úplně zmátli vlastní povědomí o tom, co to vlastně Yes jsou, jakou mají uměleckou tvář. A jakoby se museli znovu učit a hledat sami sebe, přičemž tento první pokus byl střelou mimo cíl. Pravda, v roce 1977 to nikdo z náročnější rockerů neměl lehké a nepochybně svoji roli sehrála i situace na trhu. Jenže, ta situace nebyla nikdy kdovíjaká, ať už si 70. léta (tedy jejich začátek) lakujeme na růžovo jak chceme.

Going postrádá eleganci následujících děl Yes, kde se s tlakem showbusinessu vyrovnali s grácií mistrů. Co mi konkrétně nejvíc vadí? Absence hudebních nápadů, jednotlivé skladby tvoří jeden až dva jednoduché motivy, jejich rozvíjení v průběhu skladby je pak dosti schematická a monotónní. Obtěžující a zdlouhavé opakování stejných figur se na mně vyzývavě šklebí průhledným záměrem o co největší hitovost a chytlavost, ovšem je to služba medvědí. Dalším do uší bijícím nedostatkem je naprostá absence basové linky. Tedy někdo tam na tu baskytaru brnká, ale tohle že je Squire? Jeho part je tak nenápaditý, že je vlastně jen dobře, že celkový mix je postaven na vyšších středech, basy suverénně ignorujíc. Další zrada - neustále kvílení Wakemanových kláves. Jeho vklad zde hodnotím vyloženě negativně, může za většinu otravného dojmu, který z alba mám. Anderson snad v nějaké bláhové naději, že tím něčemu pomůže, nebo že se to tak teď má dělat, má většinu vokálů utopených ve zbytečném echu, nebo (alespoň mám ten pocit) v nasamplované znásobené pěvecké lince. A strašně piští, úplně se vytratila jeho schopnost s hlasem barevně pracovat. Nasadí vysokofrekvenční syntetickou polohu a drží se jí většinu alba. Výjimku tvoří Turn Of The Century, kde je náhle sametově měkký, nelze si nevybavit jeho pop-newageový projekt s Vangelisem, takže opět nic, co by mně fascinovalo.

Vlastní vyznění alba je takové, že se daly dohromady pozůstatky ze šuplíků Wakemanovy a Andersonovy sólové tvorby, ve studiu se to obdařilo haly a dalšími efekty, kolovrátkově se zdůraznila jedna melodická linka - však on to posluchač ocení. Snaha o chytlavé pasáže Yes slyšitelně nesedí, nejde to z nich, je to naroubovaný studiový záměr. Bicí a basa jsou na úrovni bezejmenných studiových námezdných sil, které si odbrnkají a odbouchají jen to své nejnutnější. Howe se na kytaru docela snaží, jenže jej opět zrazuje zvuk a mix - je únavný a nepříjemně pichlavý. Ducha Yes zde nacházím pomálu. Vždycky, když slyším první skladbu, říkám si - nic moc, ale brzy skončí a třeba ty další budou lepší. Nejsou a když se na konci desky ohlédnu, zjišťuji, že ta úvodní a současně titulní skladba je jako jediná živá a má alespoň trochu jiskru. Následující je, jak jsem již zmínil, klon Jon & Vangelis. Paralles zní jako horší průměr z Wakemanových sólo projektů. Wonderous Stories je až příliš slyšitelná snaha o působivě houpavý song, co si má posluchače ochočit. To se ovšem Yes povedlo na předchozích albech mnohokrát o několik tříd lépe, zde je to jen plácnutí do vody. A Awaken? Chlapci chtěli udělat delší skladbu. Co na tom, že hudební nápad je skrovný a vydá tak na tři až čtyři minuty. Ty budeš, Ricku, ťukat prstíkem do stejné klávesy vícekrát, doplníme to studiovou vycpávkou, elektronickou omáčkou a hned tu bude plocha. Ehm, plocha tu tedy je. Plocha zvuků a obtížně stravitelných tónů. Místy nudné, místy únavné, místy nepříjemné. Ano a mám-li hodnotit celé album, místy i zdařilé. Ale s Yes, a jejich poctivě propracovaným a v promyšlené rafinovanosti uhrančivým dosavadním dílem, to má společného jen pramálo. Není tu skladba, kterou bych si s chutí pustil znovu, naopak po konci alba s úlevou CD vracím zpět do poličky mezi ostatní. S tím, že to zase někdy zkusím.

Musím také zmínit obal. Ten ve svém velkém a přitom prázdném formátu nechtěně doplňuje moje slova. Je v něm zřetelná absence něčeho lidského a hřejivého, je to strohý a hrubě stísňující modernistický motiv. Chlad, prázdno, nevlídno - člověk tu nic nezmůže. Stejně jako hudba takto mrazivě a odtažitě provedená.

Ještě poznámka k mému bodovému hodnocení. Tři hvězdičky znamenají pořád dobré album a moje předchozí řádky takto zřejmě nevyznívají. Tedy dodám, že jsem zvážil tři klady. Je to album stále velmi poslechuhodné a ze své sbírky bych se ho nikdy nevzdal. Je to hudba v rámci roku 1977 velmi slušná. A občas se dá ta jeho studenost a upištěnost vydržet. Prostě jsou to Yes.

Hodnocení: 3/5

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes