Yes / Tales From Topographic Oceans (1973)

"What happened to this song we once knew so well"

Po prvním pokusu s jednou dlouhou skladbou na jedné straně LP desky zkoušejí Yes další z četných experimentů v rockové hudbě, a sice dvojalbum se čtyřmi dvacetiminutovými skladbami - rockovou symfonii Tales from the topographic oceans. Délka skladeb umožnila jednotlivým muzikantům předvést své hudební dovednosti a talent v plné šíři. Při pečlivém poslechu, který si dvojalbum vyžádá samo, postupně odkrýváme skladatelské nápady a jejich rozvíjení. Meditativní charakter prvních dvou skladeb nás naladí na určitou vlnu a další dvě se postarají o udržení pozornosti razantními rockovými pasážemi. Celé dvojalbum je ale především oslavou hudby jako takové. Hlavní podíl na vzniku mají tentokrát především Jon Anderson a Steve Howe, kteří přišli z celkovým konceptem, do kterého se ostatní zapojili později. Zřejmě díky Andersonově vkladu je album mystické. Texty, kterým jen tak někdo neporozumí, jsou plné zvlášních slovních spojení. To samotné stačí, aby posluchač pochopil pozitivní sdělení v každém z nich a jen se nechal unášet proudem úžasných tónů. Nový bubeník Alan White nejdřív zabodoval na Americkém turné, na které se komplikované skladby naučil za tři dny, na desce je sice o hodně učesanější než jeho předchůdce, ale nutno uznat, že hudba Yes právě díky tomu mohla nabrat tento nový směr.
Celé album se rozvíjí z naprostého ticha, do kterého z dálky přichází zvuk oceánu, který doprovází Andersonovu mantru, která graduje a narůstá. Po instrumentální mezihře, ve které Steve Howe rozvine melodii, která se v průběhu desky v různých variacích zopakuje, se vrací zpěv. Skladba plyne v pomalém tempu a stále se mění, stejně jako hladina oceánu. Až na několik málo míst je divočejší, jinak spíše hladí a osvěžuje. A my pozorujeme úsvit, který na ní tančí. Silné melodie se odhalí opakovanými poslechy.
Druhá skladba The Remembering je ještě volnější, rozvíjí se ještě pomaleji, než skladba úvodní. Točí se okolo několika motivů, doprovod tvoří především kytara a klávesy, občas vynikne basa, od šesté minuty se teprve připojují bicí. Skladba odbíhá od základního motivu, po dalších třech minutách zrychlí. Anderson a Howe tu museli být ve svém živlu – akustické kytary a vícehlasy připomenou 60. psychedelii. Kdo albu vytýká rozvláčnost, tak si pravděpodobně neuvědomuje, že i ta má v hudbě své místo. Zde si to vyžádalo velmi dlouhou plochu, ale hudbu nemůžete násilím sekat na rádiové tři minuty. Když někdo umí vystavět skladbu tak jako Yes, může si těch dvacet minut dovolit. V další části skladby se proplétají různé motivy ze začátku, dojde i na rockovější pasáže. Kolem osmnácté minuty se vrací základní motiv kytary z první skladby.
Ovšem s nástupem třetí skladby The Ancient/Giants under the sun přichází úplně jiná stránka hudby Yes. Perkusivní nástroje v monotónních akcentech vytvoří dojem hudby pravěkých kmenů, přes ně hraje divoká kytara a basa, opravdu nečekané. Texty odkazují na dědictví po zaniklých civilizacích. Klidnější pasáže jsou zde prakticky vyloučené, fanoušek experimentů si ale přijde na své. Neváhal bych tuto část desky označit za nejexperimentálnější skladbu Yes. Zajímavé je poslouchat kytaru Stevea Howea, který se v náznacích vrací i k motivům ze starších desek. Akustická pasáž po dvanácté minutě je opravdu úžasná, Steve je pro mě jeden z nejlepších kytaristů. Pak nastupují vokály, nabízí se srovnání s folkrockovými kapelami z přelomu šesté a sedmé dekády.
Závěrečný Ritual představuje nejtvrdší pasáž desky. Mohutní rychleji, než skladby předchozí, uhání v komplikovaném rytmu, do toho Anderson zpívá vlezlou (ano, velmi vlezlou) melodii, jen tak, jako by nic. Postupně dojde na sólové pasáže kytary, basy i bicích (na koncertech White, Squire i Anderson). V textech u každé skladby máme krátké vodítko, o co ve skladbě jde. Jak jsem již v úvodu zmínil, tato deska je oslavou hudby. Z krátkého průvodního slova se dozvídáme, že „(Máme) sedm rituálních not svobody, abychom se naučili a znali rituál života. Život je boj mezi zlem a čistou láskou. Alan a Chris představují a zároveň se střídají v boji, ze kterého pochází pozitivní zdroj. Jsme slunce. Můžeme vidět“. Nous sommes du soleil. We love when we play. A je to slyšet, takže není důvod někde něco krátit, měnit. Tales je jedinečné album, rád se nechávám unášet místopisnými oceány. Chtělo to více času, než kterákoli jiná deska, ale právě proto se nepřestávám divit, jak mohl někdo něco tak úžasného nahrát.

» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes