Yes - Tales From Topographic Oceans (1973)

Jaký blázen mohl říct, že je to nejnudnější prog-rockové album všech dob? Pro mě je to vrchol tvorby Yes. Je to velmi krásné, pohádkové a nadčasové album. Pro správného fanouška prog-rockové hudby naprostá povinnost.

The Revealing Science Of God má správnou úvodní gradaci aby vás potom mohla vymrštit do sféry plné výrazných melodií a promakaných vokálů. Vůbec celých 20 minut se na vás valí kopec nápaditých melodií. Fakt super suita.
Když poslouchám The Remembering, tak si připadám jako v pohádce o smutném moři, které pluje dál a dál do nekonečna.
The Ancient je zpočátku hodně elektronická a experimentální, ale pak přejde ve velmi krásnou akustickou vznešenost s roztomilým hláskem Jona Andersona. "And I heard a million voices singing". Ojedinělá nádhera.
Ritual je suita s krásným hlavním motivem. Pozornost ovšem upoutá střední pasáž, kde je divoké sólo na bicí.

Skoro u všech vítězí Close To The Edge. Chápu. Je to skvělé album, ale nemůžu si pomoct. Topographic Oceans je výraznější, nápaditější a má krásný obal.
reagovat

Balů @ 22.10.2016 11:42:09
Album jsem jako yesofil vstřebával hned od jeho vydání. Musím přiznat, že to pro mne
byla trochu studená sprcha a dlouhodobý úkol.
První Lp se mi líbí dost, ale druhé u mne ten zážitek silně determinuje. Na to už si nezvyknu nikdy.
A také záměr vydat čtyři dvacetiminutové skladby byl v roce 1973 dost úchylný.

Pro mne byl na jejich deskách optimální mix kratších a delších songů.
Nebo jedna dlouhá a dvě kratší, což opět splňuje následný Relayer.

Ostatně krásná Awaken má necelých 16 minut !

Voytus @ 22.10.2016 11:47:44
Před pár lety jsem tu toto album popsal jako oslavu hudby jako takové a to se pro mě nezměnilo ani v nejmenším. Jako nejnudnější se dá chápat snad jen z dobového pohledu, kdy už začínal být tento typ hudby pomalu ale jistě vyčerpán. V roce 1974 patří k tomu kvalitnímu z podobného ranku ještě Lamb od Genesis, ale to je přeci jen víc "písničkové", i když i tady by se daly jednotlivé skladby nějakým způsobem rozkouskovat, což ale samozřejmě není třeba. Album jen vyžaduje více času - sám jsem ho nejprve poslouchal po jednotlivých skladbách, než jsem jej dal na jeden zátah, v čemž je opět výhoda vinylu, kdy si posluchač může dopřát libovolně dlouhé pauzy mezi skladbami.

Ak vám niekto povie, že tento dvojalbum je nudný a rozťahaný, neverte mu a pošlite ho do čerta. Niet nad vlastnú skúsenosť a nad vlastný inštinkt. Toto dielo sa však nedá vychutnať ak je človek zaťažený starosťami všedného dňa. Chce to uvoľnenie a dôkladnú duševnú očistu. V prvom rade sa treba zbaviť rušivých vplyvov ako je elektronický smog, treba vypnúť masovokomunikačné prostriedky informačného teroru ako sú televízor, rádio, internet... mobil treba ponoriť do pohára k zubnej protéze a pejdžer strčiť do mrazničky pod karmenádlu, aby neotravoval. Svokru je nutné mať v dostatočne bezpečnej vzdialenosti, minimálne sto kilometrov. Už stačí len bezstarostne sa zvaliť do gauča, povoliť si opasok na pivnom bruchu a ide sa na to.

Štyri dvadsaťminútové skladby na dvoch diskoch treba počúvať s čistou dušou, širokým srdcom a s otvorenou mysľou. Človek sa razom presunie za hranicu všedných dní a zrazu sa vznáša nad modrými vodami Atlantiku, inokedy z vtáčej perspektívy pozoruje pieskové duny na Sahare a beduínov preháňajúcich sa na ťavách. A už je tu žltá rieka, egyptské pyramídy a nad nimi hviezdnaté nebo. Milióny hviezd a galaxií, nekonečný vesmír a najväčšia záhada - samotný Boh. Molekuly a atómy, protóny a neutróny, aminokyseliny a deliace sa bunky... zázrak života. Rozkvitnutá lúka a bzučiaci opeľujúci hmyz a zurčanie vodopádu. To je zázrak! A to všetko pochopíte práve pri počúvaní Tales From Topographic Ocean.

Táto hudba vám vyčistí karmu, uvoľní čakry, stabilizuje krvný obeh a zharmonizuje všetky telesné funkcie. Zrazu sa pred vami vytvorí úplne iná dimenzia a poznanie a zistíte, že život je o niečom inom, ako iba o planom a márnivom naháňaní sa za peniazmi.
reagovat

zdenek2512 @ 22.05.2013 05:21:34
Tuhle desku jsem si nahral velmi brzo po vydani. V te dobe jsem ji nedocenil a ani jsem se nestal obdivovatelem kapely. Po letech jsem se k jejich tvorbe vratil a svuj vztah ke kapele prehodnotil z jejich tvorby obdivuji Fragile, Close to the Edge a prave tuhle dvojdesku. S Tvym popisem se plne ztotoznuji. Moc hezky a vystizne napsane. Diky.

luk63 @ 22.05.2013 06:01:23
Zatímco o takovém LP Close to the Edge se snad všichni fanoušci kapely YES vyjadřují velice pochvalně, toto dvojalbum u řady z nás budí rozpaky. I u mě. Dal bych mu tři hvězdy, protože mě docela nudí a nikdy jsem mu nepřišel na chuť.

pito63 @ 22.05.2013 08:54:17
Braňo, vylúdil si mi na tvári úsmev, ale Tvoje pocity, myšlienky sú prinajmenšom na zamyslenie - pekné čítanie!
Tento titul nevlastním, ale po tomto vyznaní sa na to v blízkej budúcnosti pozriem.
Vďaka za "Tales From Topographic Oceans"!

Mayak @ 22.05.2013 14:35:50
...vynikajúca, trefná a vtipná recenzia, tento štýl verbality a na takéto DIELO skutočne rešpektujem, jeden z troch najzásadnejších albumov YES (spolu s Relayer a CTTE), kto napíše, že ho to nudí ... ok, ale je to len a len jeho problém a mne ho je iba ľúto ...

Snake @ 22.05.2013 16:15:05
Pěkná práce Brano,tvůj text se mi moc líbí.Napsal jsi to vtipně a s nadhledem.A nic na tom němění ani to,že zrovna já se na tohle dvojalbum taky nedokážu stoprocentně vyladit.Přál jem si ho tenkrát k vánocům,aniž bych z něho slyšel jedinou notu a překvapení to tedy bylo převeliké.Čekal jsem krapet něco jiného.Nakonec jsme se smířili,ale často si ho nepouštím a už vůbec ne na jeden zátah.Na druhou stranu není třeba mě hned litovat,mám spoustu jiných cédéček a ta mě dokážou spolehlivě přivést k extázi...

kedul adnavs @ 22.05.2013 17:24:49
Jeden z nejkontroverznějších titulů v dějinách rocku, který má spoustu příznivců a snad ještě více odpůrců. Ani samotní členové Yes se na této desce zcela neshodli a vznikl tím mezi nimi nejeden konflikt. Já osobně s tímto titulem problémy nemám a zcela jednoznačně se ztotožňuji s touto recenzí.

dolycentrum @ 22.05.2013 17:37:46
...fajn...tak toto snad ani nie je vyznanie...to uz je navod na pouzitie.Ale velmi dobre sa to cita a este prijemnejsie zaziva.K YES mam blizko a k tomuto dielu snad este blizsie.V case jeho vydania mi bola ta radost ho pocut odopreta,ale musim sa priznat,ze lakalo ma o to viac.Ten pocit tuzby pretrval az do sucastnosti.Snad aj kvoli tomu som si ho okrem bezneho CD zduploval aj na vinyl-e.Ale to mam skoro vsetky Yes.Krasne pocuvanie,hlbave,plne zvratov a prekvapeni...nic standartne.Nedelim ich tvorbu na zlu a dobru.Snad na vyzsiu a nizsiu frekventovanost...Vdaka,ze obdiv a pocit prijemna k Topographic-u nezdielam sam...sme na jednej lodi

PaloM @ 22.05.2013 17:57:40
Braňo, už tradične tvoje hlboko ľudské úvahy s humorom na odľahčenie dennej globálnomizérie občanov, usmernených (staro)novou štátostranou...
Bolo to presne ako píšeš v prvých vetách. Premúdrelí kritici znechutili album fanúšikom skôr, ako ho mohli počuť. Prvýkrát som 2LP počul v Divadle hudby na stavbárskom internáte (J.Hronca) v našej hlavnej dedine, na tú dobu slušná stereo zostava. V mojej zbierke zakotvil originál s remastrom Rhino.
Čo na skladby vraveli autori a spoluhráči, pre mňa nie je dôležité a nikdy som Tales nevnímal ako rozporuplný album.

Brano @ 22.05.2013 18:27:15
Ďakujem všetkým za reakcie.Vážim si Vašu priazeň.

Fan @ 22.05.2013 21:49:17
Brano, musím Tě pochválit nejen za tuto recenzi se kterou se ztotožňuji, ale za Tvůj názor, jak se má k poslechu hudby přistupovat. Skvěle vyjádřené.

Jardo @ 23.05.2013 20:51:57
Brano: super recenzia na tento excelentný album. Jeho počúvanie ma vždy zavedie tam, kde si to opísal. Humor k tvojim recenziám patrí tiež. Za seba už len dodám, že ja si to vychutnávam nielen kvôli jedinečnosti tohto hudobného skvostu, ale tiež aj kvôli tomu, aby práve tie starosti všedného dňa, ktorými som zaťažený, náhle stratili svoju váhu.

Brano @ 24.05.2013 06:44:21
Ďakujem za vaše reakcie a názory.

Marooned17 @ 27.05.2013 10:08:54
Tohle album je naprosto TOP z toho, co vzniklo ve 20. století. Naprosto geniální dílo, zoufale nedoceněné. Zajímalo by mě, kolikrát si ho jeho kritici vlastně poslechli. Moje vlastní zkušenost říká, že je ho třeba poslechnout mnohokrát, aby správně vykrystalizovalo. Úvod Revealing s postupně gradující melodií a následně neuvěřitelně náladové, Ancient s úvodním gongem a ponurou náladou, z toho mrazí. Díky, Brano za sqělou recenzi.

stejk @ 16.12.2013 18:03:36
Moc pěkně napsaná recenze na tento album, neschází opravdu humor a nadhled. Přiznám se, že Tales From Topographic Oceans jsem z mládí neznal.
K legendárním albům od Yes i od ostatních kapel jsem přišel díky spolužákovi na učilišti a také díky nezdolným návštěvám nelegální burzy desek tady v Brně u Janáčkova divadla od roku 1978- zde se scházeli všichni nadšenci do kvalitní muziky, ale také brněnští kšeftmoni. Takže jsem měl naposlouchané Going For The One a Tormato, postupně i další desky. Až teď-co odmávala padesátka věku jsem se znovu pustil do podrobného poslouchání art-rocku...a tak došlo i na toto album. Na první poslech nenadchlo-tak jak tu píší další recenzenti.Pravda je, že CTTE nebo další legendární alba šokují svou propracovaností hned-na první ceres...ale u Topographic jsem tuto extázi poznal až na třetí poslech. Nádhera !! A řadím do silné pětky yesáckých alb.

TALES FROM TOPOGRAPHIC OCEANS.

Urobiť skvelú dvojplatňu je dôkazom vyspelosti kapely ako takej. Bohužial Tales from Topographic Oceans ako celok na mňa pôsobí nedorobene, priam pozliepane. Prevažujú tú nerozvinuté výpady jednotlivých členov nad jednotnosťou suít, je to viac menej klávesovo-textársky album.

Keby som sa mal presunúť na hodnotenie jednotlivých strán, bude to ťažšie. The Revealing Science of God je veľmi pekný úvod, ktorý by však mal končiť 13-14. minútou, pretože sa iba zbytočne naťahuje a koniec je nedorobený. The Remembering je na tom už štruktúrne lepšie, ale ako záplata za málo nápadov je tu až príliš textu Jona Andersona. Tretia strana patrí mojej najobľúbenejšej kompozícií z tohto projektu (možno aj z toho dôvodu že som bubeník), je to pre mňa veľkolepý epos a púšťam si ju najčastejšie z celej platne. Veľké finále, záver celej dvojplatne Ritual /Nous Sommes Du Soleil/ je naozaj vydarený, ale stále sa tu bavíme o predlžovaní kompozície a pre mňa sa tu nájdu miesta, ktoré ma neskutočne nudia.

Rick Wakeman sa naozaj pekne rozlúčil s druhou epizódou Yes a nováčik Alan White sa tu prejavil ako skvelý bubeník. Je však naozaj veľmi náročné počúvať platňu na jeden hlt a absolútne ju nedoporučujem nováčikom u kapely.

3
reagovat

@ 13.04.2012 14:14:54
Deska puvodne vysla jako 3LP. V mnohym mi pripomina Broadway od Genesis.. V pripade tyhle desky mi "rozvlacny a natahovany skladby" vubec nevadej - maximalne doporucuju na dlouhy zimni vecery nekde na chalupe. Velice doporucuju jako kulisu napr. pri praci - album je tajuplny, max. uklidnuje a absolutne nerusi.
Osobne ho povazuju za jedno z 5ti nej alb od Yes (vsechny jsou trochu jiny).
Podle me stale velice nedoceny mistrovsky dilo..
Davam bez rozpaku 4,5*

moonySK @ 13.04.2012 19:21:20
ufolog: Ako 3LP vyšlo len Yessongs toho roku, toto vyšlo pôvodne na 2LP, na štyroch stranách štyri skladby. Broadway mi veľmi nepripomína a tento album môžem počuť iba výnimočne :)

@ 15.04.2012 09:00:30

Jo, sorry.. splet sem si to s Yessongs. Obe tyhle desky sem mel kdysi davno na LP.. A na TfTO CD vydani jsou + dva 20min. bonusy, coz me v tom okamziku nedoslo.

Podobnost s Broadwayi mi prijde v tom, ze obe alba jsou do urcity miry v podobnym duchu. Obe kapely dosly ve stejnou dobu ve svy tvurci cinnosti k podobnymu bodu. Obe dvojalba jsou hodne koncepcni, hudba je vic plosnejsi, rozvlacnejsi a usmernenejsi nez jejich predchozi desky.
Obe tyhle alba se ve svy dobe setkavaly s hodne rozporuplnejma nazorama (je zajimavy ze TfTO od Yes bylo v UK dva tydny na 1. miste, kdezto Broadway az na 10.)
Si pamatuju ze vetsina lidi z myho okoli povazovala za nejlepsi desky od Genesis (s PG) Trespass, Nursery a hlavne Foxtrot.. ale i Selling, kdezto Broadway jim pripadala uz az moc neutralni, monotonni a do jisty miry i "nudna".. me v ty dobe (16-18 let) ostatne taky. Az pozdejc sem ji prisel plne na chut a jeden cas sem ji dokonce povazoval za jejich nej album.
A stejna situace je (aspon pro me) i pripad tohodle dvojalba od Yes. Na me pusobi extremne nostalgicky, uvolnene a uklidnujicim dojmem..

Petr Gratias @ 17.04.2012 18:28:26
Tales From Topographic Oceans je snaha posunout pompézní artrock ještě do vyšších sfér... Nevím, zdálo se mi, že se v tom nebeském nekonečno ztratili sami sobě.
Jsou zde momenty, které lze nazvat nabubřelostí a samožerským velikášstvím.
Když jsem v různých obdobích album poslouchal, přihodila se mi to, co v podstatě neznám, že už jsem se nemohl dočkat, až bude konec
Yes jsou moji heroes, ale jsou alba jejichž famózní gigantománie zavedou posluchače do bezradnosti...
Tady bych se vzdal jakéhokoliv hodnocení.

Jarda P @ 18.04.2012 05:44:48
Já většinou poslouchám Tales nadvakrát, najednou je to maratón. Navíc mám verzi s 2 bonusy a to už se vcelku opravdu poslouchat nedá. I když se mi Tales líbí, připadá mi, že ji Yes nahráli spíš pro sebe, aby si dokázali, čeho všeho jsou schopni, než pro posluchače.Pamatuju si, že když jsem toto 2LP nahrával v době vydání, poslouchal jsem je pořád dokola a nevěděl, co si mám myslet. A to bylo v mládí mnohem víc času na poslech a mnohem míň desek k dispozici.

Těžko v celé diskografii Yes najdeme kontroverznější album. Na jedné straně je nadšeně vyzdvihováno jako zcela ojedinělý mistrovský kus z díly britských progresivistů, na straně druhé je zatracováno a častováno takovými tituly, jako nejnudnější progresivně rockové album nebo zcela zbytečná deska.

Tales From Topographic Oceans vzniklo v hlavně Jona Andersona během turné v Japonsku, kdy hledal inspiraci ve spisech Shastric. Druhým, velmi blízce angažovaným člověkem v tomtom megalomanském projektu byl kytarista Steve Howe. Právě Anderson a Howe dali celému Talesu základní koncept, který pak byl ve studiu následně rozvíjen ostatními spoluhráči. Rick Wakeman, který se ještě donedávna netajil svým výrazně negativním postojem k albu (jeho kritika spočívala zejména v délce celého díla - přeci jen vydat studiové dvojalbum, které by na každé straně dlouhohrající LP obsahovalo pouze jednu kompozici byl čin nepochybně odvážný) si při nahrávání protrpěl své. Jon Anderson totiž pro navození té správné tvůrčí atmosféry nechal nahrávací studio patřičně dozdobit otepy slámy a různými jinými artefakty v podobě umělých zvířat atd. Rick pak musel nechat všechny své klávesy vyčistit od brouků a jiné hmyzí havěti, která mu do nástrojů během nahrávání nalezla.

Jaký tedy Tales From Topographic Oceans je? Je to hluboce duševní záležitost, jejíž rozměr lze jen těžko nějak exaktně definovat. Přirovnání k hudebnímu oceánu je určitě namístě. Album vyžaduje soustředěný poslech v nerušeném prostředí a efekt se zaručeně dostaví. Veškeré atributy, které od Yes očekáváme jsou na albu samozřejmě přítomny, avšak na mnohem větší ploše, než u jiných studiových počinů. A tak jako při plavbě nekonečným oceanán narazíte na bezvětří, které je náhle přerušeno bouří a běsnícím vlnobitím, tak je tomu i při poslechu tohoto nadčasového díla.

Záměrně hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože Close To The Edge je u mně přeci jen o malinký stupínek výš, ale je to opravdu jen o fous.
reagovat

PaloM @ 18.03.2011 06:55:21
Vďaka za recenziu, viem sa s ňou stotožniť. No overím si fakty o tomto: "Jon Anderson totiž pro navození té správné tvůrčí atmosféry nechal nahrávací studio patřičně dozdobit otepy slámy a různými jinými artefakty v podobě umělých zvířat atd." Pozriem doma do knihy Ch.Welcha, mám pocit, že na vyzodbenie štúdia boli iné dôvody (možno sa mýlim). Tak či tak, ešte to tu dopíšem ako je to v knihe.

TomKas @ 18.03.2011 09:14:37
Díky. Trochu jsi mě nahlodal, abych tu knihu také otevřel a údajně to bylo tak, že celé to studio vyzdobil jejich tehdejší manažer Brian Lane (důvod byl ten, že Jon chtěl původně nahrávat někde na venkově). Kromě otepů a balíků slámy v něm byla i kráva vyřezaná z kartonu s pohyblivým vemenen, které poháněl elektromotor.
Takže se omlouvám za nepřesnost.

PaloM @ 18.03.2011 09:45:29
Áno, už si spomínam, je to ako píšeš. Mali zmysel pre humor :-)) A nič sa nedeje, ja by som si to preveril až večer doma. Podstatné je, že máme radi Yes ako výnimočnú skupinu.

Také určitě nebudu k tomuto dvojalbu přehnaně kritický - už proto, že jde stylově o naprosto klasické dílo Yes v jejich top formě ze 70. letech, které naprosto logicky navazuje na alba předchozí. Dvojalbum, či dvě alba vydaná v jednom roce, v té době měla každá důležitá kapela, takže mi není jasné, proč právě Yes byli za to kritizováni. Dvojalbu vévodí Wakemanovy klávesy a kouzelně ornamentální malby Howeovy kytary, nálady se mění z extatických a dramatických až po nádherná melancholická zákoutí, která známe třeba také od Genesis. Pusťte si Tales večer v naprostém klidu nebo při procházce jarní nebo podzimní a udělá to s vámi věci... Nemá zde skutečně smysl rozebírat a řešit každou ze čtyř velkoskladeb, protože kdo se zde chce Yes dostat pod kůži, musí je tak jako tak velmi důkladně naposlouchat. Maximální hodnocení nedávám pouze proto, že mými osobními vrcholy od Yes jsou Close to the Edge a zejména Going for the One. Je však nutno poznamenat, že po formální stránce nelze Tales vytknout nic.
reagovat

PaloM @ 06.03.2011 07:32:50
Yes je moja najobľúbenejšia skupina a patrím k fanúšikom tohoto albumu, mám ho rád. No, triezvo. S celou tvojou recenziou súhlasím, aj s názvami ďalších 2 albumov, ktoré určito patria k vrcholom tvorby Yes. Nemáš presnú jednu vetu, totiž Yes neboli kritizovaní za to, že vydali dvojalbum. Každý správny rocker chcel mať od svojich miláčikov čím viac muziky a za dvojalbumy sme boli dvojnásobne vďační, dokonca za Yessongs bola vďaka trojnásobná :-) (to je jediné dielo Yes, čo som si nechal aj LP). Yes zožali nevôľu pre obsah dvojalbumu.

TomKas @ 07.03.2011 09:45:58
Ano, přesně tak. V souvislosti s TFTO se mluví o nejnudnějším studiovém progresivně rockovém dvojalbu. Já na něj taky mnohdy nemám náladu nebo přesněji spíše čas. Auto recenze to vystihl přesně, na tu desku musí být vhodné podmínky k poslechu, třeba navečer, v klidu...
Jinak dílo je to parádní a určitě nadčasové. Je zajímavé, že málokko řekne, že to album je prostě takový ten "průměr". Jedna skupina hlásá, že je to super deska, druhá přesný opak :-) Takže z extrému do extrému. :-)

EasyRocker @ 08.03.2011 10:40:29
Ano, nevyjádřil jsem se úplně přesně - TomKas to napsal dobře - "nejzbytečnější prog-rockové album", i takové odsudky zaznívaly. Což je pro mě ne úplně pochopitelné, když podoba s Close to the Edge je skutečně kontaktní. Naštěstí jak vidím zde, jednoznačně převažují pozitivní reakce...

Ťažko sa mi hodnotí tento dvojalbum. Pre mňa osobne bol sklamaním, keď som ho počul prvýkrát. Neskôr po viacnásobných posluchoch sa jeho reputácia u mňa vylepšila, ale od vzniku kapely v roku 1968 do jej prvého rozpadu v roku 1981 je tento album najslabším v mojej hierarchii. Ale to neznamená, že zlým. Anderson tu veľmi pekne spieva, ale celé je to sústredené hlavne na texty. Nájdu sa tu však aj veľmi zaujímavé miesta. Prvý disk je pre mňa slabší, na druhom som našiel už viac plôch, ktoré mi sadli. Nepovažujem tento počin za zlý alebo za zlyhanie kapely. Ale mňa neoslovil tak ako ostatné ich počiny, nedal mi toľko toho ako iné ich albumy. Tri hviezdičky pre mňa, ale viem, že sú ľudia pre ktorých je to päťhviezdičkový album. No nie je tá hudba nádherná, že vyvoláva tak odlišné pocity?
reagovat

luk63 @ 23.05.2010 17:01:40
Já se přidávám. Podle mě na Tales kapele došel tak trochu dech a také ho považuji za nejslabší album Yes, dokonce až do r. 83. Ale když vidím, kolika lidem se fakt líbí, tak si říkám, že je dobře, že ho udělali.

Tak vcera mi prislo toto album z GB na vinyle. Konecne som si ho mohol vychutnat z tohto nosica :-)(hra to proste inak a omnoho lepsie ako CD). Pre mna je toto vrchol progresivneho snazenia skupiny (paci sa mi viac ako fragile aj ako close to the edge). Nie je na nom slaba chvila, napriek uzasnej dlzke. Album je plne emocii, inspirovane vychodnou kulturou/filozofiou, k comu mal anderson vzdy sklony a takto ho treba aj vnimat. Na obale platni je aj popisane co ktorou skladbou chceli povedat, co je naozaj fajn pri nezrozumitelnosti andersonovych textov :-).


reagovat

hejkal @ 09.10.2009 07:30:07
Na margo posledného konštatovania si neodpustím poznámku, že umelecké dielo, ktorého zmysel musí vysvetľovať autor, nie je podľa mňa správne stvorené. Ak ho vysvetľuje kritik, je to niečo, za čo berie plat, ak recipient, je to jeho percepcia (tu beriem, že autor môže byť recipientom svojho diela, v istej miere), ale ak dielo musí byť vysvetlené, je to ako s vtipom, ktorý treba vysvetľovať. Už v tom žiadny vtip nie je.

No, dosť bolo úvah. :)

PaloM @ 09.10.2009 08:24:49
hejkal: to si ma pobavil :-) S prvou časťou súhlasím, aj ja si to myslím. A druhej časti som nerozumel, to je na mňa príliš odborné :-)
The Paul: prepáč, neber to osobne, no posledná veta sa ti fakt vydarila :-) Mám kdesi preklady, čo som kúpil cez inzerát ešte za komoušov, bolo to zbytočné, lebo som tiež nerozumel...navyše, ten preklad na servítkovom papieri cez 10 kopírákov stál za ho... A ani ma to nikdy netrápilo. Hudobný obsah albumu je fakt super. Zháňanie nových vynilov za cenu vyššiu než CD - z toho som dávno vyrástol, nezaujíma ma to, reči o oveľa lepšom zvuku než z CD sú hovadina (sorry). Uznávam jediný argument - krása papierových LP obalov (tie vraj zvuk nezlepšujú :-) ).
The Paul, nedaj sa odradiť a píš recenzie ďalej (úprimne).

The Paul @ 13.10.2009 15:13:07
Takze v skratke, ten vinyl (obe platne) ma stali 4 GBP nie su nove, ale v super kondicii (aj media aj obal), CD v second (n-tom) hande bude zrejme stat o nieco viac...
Co sa tyka textov, napriek tomu ze mam statnicu z ENG, tak pre mna nie je lahke uchopit to o com pojednavaju, zrejme ste v tomto dalej ako ja, rad sa necham zaskolit... Ked tak teraz nad tym rozmyslam, preco tam vlastne ten opis davali ked to nie je potrebne...
Co sa tyka zvuku vinyl vs. CD, tak je to pre mna bezpredmetna diskusia, mal som ho aj na CD (original) a mozem to porovnat... ono obcas tiez zavisi od toho na com si to clovek pusti...
Ano PaloM, budem pisat uprimne recenzie, tesim sa na pripomienky...

PaloM @ 13.10.2009 15:55:11
The Paul: teším sa na recenzie. Nemám v úmysle otvárať ďalšiu dlhú diskusiu o vernosti zvuku - rešpektujem tvoj názor, hoci mám iný. Toto sme v minulosti x - krát prebrali s kamarátmi, testovali LP/CD na polovodičových versus elektrónkových zosilňovačoch, s bedňami za 20 - 30 aj 80 tisíc korún. Bolo to pred 10 rokmi, vtedy som si vyberal aparatúru a popri posluchových testoch som veľa o otm čítal. Odvtedy všetky polemiky na túto tému považujem za zmes pure Hi-Fi maniakizmu a psycho ("počujem to, čo sa očakáva, aby som počul"). Objektívne musím dodať, že sa bavím o skúsenostiach s paratúrou do cca 150 tisíc SK pred tými 10 rokmi. Či by som počul rozdiely na niekoľkostotisícovej aparatúre, neviem posúdiť. Obávam sa, že rešpekt pred obrovskými nákladmi by ma ovplyvnil, že by som všetko počul "ako naživo" :-)
Štátnicu z angl. nemám, ale moje 30-ročné praktické používanie v oblasti fyziky a rekreačného turizmu mi nedali základy na poriadny preklad ani Yes ani Jethro Tull.
Takže vinyl by som nevinil zo súčasného znovublbnutia :-) , veľké obaly sú síce pekné, no ja zostávam pri CD, DVD, USB, externých hardiskoch, USB-kľúčikoch a budem sa tešiť z peknej hudby, púšťanej na diskmene či NAD aparatúre s bedňami Sonus Faber Concertino (kanadskí elektro experti a talianská škola majstrov výroby huslí).

The Paul @ 14.10.2009 08:58:33
Este poznamka k tym formatom: Mam veci aj na DVD-Audio aj na SACD, aj v MP3 aj v VQF. Nemam niekolko 100 tisicovu zostavu, ale myslim ze celkom fajn vyladenu. A najviac sa mi paci z tychto formatov vinyl. Nie preto ze to niekde niekto pise, ale preto ze to tak pocujem... no ale uz sme odbehli daleko od recenzie tales...

Velice kompaktni a vyvazeny odpocinkovy album plny emoci. Fantasticky mezihry opravdu jak odnekud ze dna oceanu za dob Julese Verna. Dovede navodit nadhernou nostalgickou atmosferu. Doporuceno na dlouhy podzimni vecery nekde na chalupe jen tak pri svicce a poslouchat s volume tak akorat - spis doleva.. Delka skladeb vubec nevadi - ba naopak, prave ty nekonecny plochy jsou na tomhle (pro nekoho nudnym albu) kouzelny..

reagovat

nieco ako hodnotit odu na radost alebo osudovu. bud ju zboznujete alebo vypinate radio.

yesmani dotiahli farebnost svojej hudby do dokonalosti. mna paradoxne najviac pritahuje nie zname finale, ale prva cast Revealing Science of God. hudba obsahuje carovne zakutia a platnu si musite pustit aspon 3x, aby ste si mohli vybavit jednotlive casti.

ta platna vymrela spolu so 70tymi rokmi. mna fascinuje dnodnes.
reagovat

Viete ako sa dá vypestovať averzia? V prípade rodičovskej snahy je to vždy riziko, s ktorým musia rátať. Tales from topographic oceans bola prvá platňa, akú som kedy od Yes počul. V tej dobe som to vnímal ako jasný prípad rodičovskej tyranie, komu sa to však dalo nahlásiť? Vôbec, neblahý vplyv mučenia hudobného vkusu citlivej detskej duše sa výrazne podceňuje. A následky sú nedozerné. Napríklad ja som teraz nútený počúvať archeologickú hudbu a nedokážem sa vyžívať v programoch MTV ako moji netýraní vrstovníci. Som nútený baviť sa o hudbe s (prevažne) generáciou o jeden až dva stupne staršou. Nemám šancu ohúriť žiadostivé dvadsiatky vycibrenosťou poznatkov rádiových vĺn, ako koníček mám hranie hudby, ktorá si na seba nezarobí (teraz ideme hrať na jednu motorkársku akciu, kde akýsi Superstár Šimko odohrá pol hodinu a zhltne väčšinu rozpočtu na živé hranie, takže sa nájdu blbci, čo odohrajú štyri kolá za zlomok spomínaných peňazí). Áno, niet väčšej hrozby pre vyradenie detí z kolektívu más, než je iniciatívny rodič (útechou mi je, že sa hodlám opičiť a moje deti majú smolu, tak im skrivím hudobný zrak, že nebudú mať šancu bez tiku v oku počúvať masovokomunikačný hudobný éter. Už som si to vyskúšal na manželke, ktorá mi pred pár rokmi povedala, že už nie je schopná počúvať veci v rádiu, pretože vníma tu prázdnotu dnešnej akože profesionálnej populárnej hudby, normálne som potlačil slzy dojatia).

Čiže.

Stálo to dosť námahy odbúrať z podvedomia detské kategorické nie. Tales je klávesový album. To nepoprie nikto, kto má funkčné uši. Vzhľadom na to, že prevládajú pomalšie pasáže a dlhé neagresívne plochy, je veľmi dôležité pristupovať k nemu vo veľmi špecifickej nálade a s plným vedomím, o čo ide. Inými slovami, začiatočníci by mali nasmerovať svoje sluchové orgány najprv niekam do roku 1971. Zároveň je to album neskutočne dlhý. Osobne mám problém zvládnuť obe cédéčka (a tie akože bonusy ani nepočítam). Myslím si, že tu sa Yes dostali až príliš ďaleko v braní sa vážne, čo je poslucháčsky nudné. Neviem vyzdvihnúť, ktorá z dvadsaťminútovej štvorice je tá naj, pretože mi to celé splýva ako jedna dlhá hudobná šou, ktorá nemá začiatok ani koniec a vlastne by sa mohla pokojne premiešať (úseky skladieb a poradie skladieb) a výsledný dojem by bol rovnaký.

Ťažko sa mi tento album hviezdičkuje, verím, že sa niektorým ľuďom páči, hudba je to, hm, nebeská, ale tak trošku do seba zahľadená.

reagovat

PaloM @ 21.08.2009 09:50:28
hejkal, toto je tvoja najlepšia recenzia-nerecenzia s psychoanalytickým úvodom. Moji inak výborní rodičia ma presviedčali, že najlepšia hudba je dychovka (viac otec, mama bola tolerantnejšia). Až teraz, po tvojom brilantnom výkone psychoanalytika, som pochopil, prečo mám rád Moravanku.
Tvoja úprimná sebareflexia však odkryla úskalia i pre teba samotného:
1. Yes ťa menej zaujali, lebo si prvé počul "Tales" - a ešte od rodičov, to je fakt ťažko stráviteľné,
2. Už si kdesi písal o výchove svojich detí k správnemu hudobnému vkusu. Ja som sa dosť často pristihol, že pri výchove detí opakujem chyby svojich rodičov, a o hudbu vobec nešlo, čo je však jedno.

A o čom vlastne mala byť reč? O "Tales" ? Tak mi ho znechutili všetci kritici, že keď som to konečne počul, stále som čakal na katastrofu, ktorá nie a nie prísť. U mňa za 4 hviezdy a bežne to počúvam po 1 či 2 skladbách po sebe, ostatné inokedy.

Výborné čítanie, nielen o hudbe, hejkal.

Voytus @ 21.08.2009 10:07:00
V rámci hudebně psychologického okénka bych tedy také přispěl svým Troškou do mlýna :-) (já totiž produkci tohoto pána nerad, obzvláště pak nevímkolikátýkameňákajemitoúplnějedno, ale to je z jiného soudku).
Co se týče vlivu rodičů, tak můžu být jedině rád - u nás se totiž poslouchal převážně jazz a klasika a já, jakmile jsem dosáhl na gramofon a pochopil, jak jej pustit, tak jsem prostě pouštěl, co mi přišlo od ruku (naši tvrdí, jak jsem si v nějakých čtyřech letech pouštěl Janáčka, nevím, to si napamatuju, nutno uznat, že ač nemálo obeznámen s hudební teorií, Janáčka dodnes nějak nechápu). Ale z klasiky nejraději Dvořáka, i do moderny jsem trochu pronikl. Z jazzu pak Milese Davise, Weather Report, Mahavishnu...no, spíše fusion, než tradiční. Ale zásadní změny pak přišly s náhodným objevem Jazz od Queen (bylo mi snad deset, možná teprve devět), In rock od Deep Purple (to o něco později), bestofkou Rolling Stones a Imagine od Lennona. A k tomu ostatnímu jsem si už našel cestu sám. Začalo to dojmem, že 60's a 70's jsou nejlepší, takže jsem postupně dal dohromady Deep Purple, pak zjistil, že existují i jiní (heh :-)) a pustil se do hard rocku jako takového. Vzhledem k tomu, že mám přes odpoledne čas, tak asi přidám pár z těch pro mě důležitých desek, kde objasním více. Každopádně nutno dodat, že transformaci v rockera nenesli rodiče zrovna snadno, hlavně ve chvíli, co jsem odložil klarinet a pořídil elektrickou kytaru :-). Ale to už mi bylo sedmnáct, navíc jsem byl vždycky paličatej a šel vlastní cestou :-).

hejkal @ 21.08.2009 10:11:09
Myslím, že je to na škodu. Rockových klarineťákov je akútny nedostatok, tam vidím dokonca priestor na medzinárodný úspech. :)

Voytus @ 21.08.2009 10:15:12
Však jsem jej nedávno oprášil - chtěli jsme udělat I talk to the wind od King Crimson, ale měli jsme jen dva dechaře - flétnu a klarinet. Jelikož na mě byla kytara a druhý hlas, tak jsem přepsal aranže pro výše zmíněné a během závěrečného flétnového sóla jsem si také střihl pár taktů. Pořád čekám na nahrávku z koncertu (to první vystoupení proběhlo v květnu a zvukař pořád jen slibuje) bych se mohl pochlubit.

Radek @ 31.08.2009 12:25:02
Je rozdíl mezi tím být looser a být out-sider. Ten druhý se vědomě vyčlení ze stádečka a nesnaží se jít cestou nejmenšího odporu. Budeš nejspíš ten druhý případ. Myslím, že u tebe rodiče odvedli dobrou práci. To, že ti zošklivili TFTO na tom nic nemění :-).
Zdar a sílu

hejkal @ 18.02.2010 12:50:18
Zaujímavé bolo prečítať si knihu o Yes Na kraji útesu, zvláštne, ako sa názory protagonistov zhodujú s niektorými mojimi pocitmi, tu alebo pri Tormato...

PaloM @ 18.02.2010 20:17:48
Knihu o Yes som nedávno dočítal a prílišná sebakritika hudobníkov ma vôbec neodradzuje ani od Tales, ani od Tormato. To je choroba z povolania a nič nové pod slnkom, dialo sa to aj so skladateľmi klasickej hudby. Hejkalovi sa nedivím, pri všetkej úcte, hudobná kritika aktívneho hudobníka sa tiež nemusí vždy presne trafiť. Som presvedčený, že paradoxne kritika vlastného diela býva často známkou kvality a nekritičnosť naopak.

Som ochotný pripustiť stvorenie dvoch humusov: Union a Open Your Eyes.

Včera som niekoľko hodín počúval prierez 10 platní sóloviek Jona Andersona. Mám pre jeho osobu veľkú slabosť, no to čo "predvádzal", veľmi za reč nestálo. Pokúšal som sa v duchu zostaviť výberovku aspoň na jedno CD. Asi by polovica média bola prázdna. Okrem debutu sa mi páčil iba Promise ring, ale to sú spracované írske ľudovky. Kritici jeho sólovú tvorbu veľmi nechvália, ale od neho som nečítal ani slovo sebakritiky :-)

hejkal @ 19.02.2010 08:00:20
Inak, tá kniha nie je moc dobre napísaná. Neustále opakuje tie isté fakty a príhody, čo mi značne liezlo na nervy. Vyhádzať duplicitné kydy a bola by to útla knížočka.

Filozof @ 19.02.2010 08:37:33
PaloM:
"...Som presvedčený, že paradoxne kritika vlastného diela býva často známkou kvality a nekritičnosť naopak..."

Souhlasím, až na to, že to není paradoxní, ale spíš logické.
Už se těším, až si přečtu sžíravou uměleckou sebekritiku od Michala Davida či Vaška s Evou... :-))
"...S ohledem na další, progresivní vývoj naší tvorby musíme přiznat, že prvotní díla ("Bílá orchidej" a jiná), nepatří k skvostům světové hudební pokladnice a je zřejmé, že jako umělci s vysokými ambicemi jsem se teprve hledali..." :-))

"What happened to this song we once knew so well"

Po prvním pokusu s jednou dlouhou skladbou na jedné straně LP desky zkoušejí Yes další z četných experimentů v rockové hudbě, a sice dvojalbum se čtyřmi dvacetiminutovými skladbami - rockovou symfonii Tales from the topographic oceans. Délka skladeb umožnila jednotlivým muzikantům předvést své hudební dovednosti a talent v plné šíři. Při pečlivém poslechu, který si dvojalbum vyžádá samo, postupně odkrýváme skladatelské nápady a jejich rozvíjení. Meditativní charakter prvních dvou skladeb nás naladí na určitou vlnu a další dvě se postarají o udržení pozornosti razantními rockovými pasážemi. Celé dvojalbum je ale především oslavou hudby jako takové. Hlavní podíl na vzniku mají tentokrát především Jon Anderson a Steve Howe, kteří přišli z celkovým konceptem, do kterého se ostatní zapojili později. Zřejmě díky Andersonově vkladu je album mystické. Texty, kterým jen tak někdo neporozumí, jsou plné zvlášních slovních spojení. To samotné stačí, aby posluchač pochopil pozitivní sdělení v každém z nich a jen se nechal unášet proudem úžasných tónů. Nový bubeník Alan White nejdřív zabodoval na Americkém turné, na které se komplikované skladby naučil za tři dny, na desce je sice o hodně učesanější než jeho předchůdce, ale nutno uznat, že hudba Yes právě díky tomu mohla nabrat tento nový směr.
Celé album se rozvíjí z naprostého ticha, do kterého z dálky přichází zvuk oceánu, který doprovází Andersonovu mantru, která graduje a narůstá. Po instrumentální mezihře, ve které Steve Howe rozvine melodii, která se v průběhu desky v různých variacích zopakuje, se vrací zpěv. Skladba plyne v pomalém tempu a stále se mění, stejně jako hladina oceánu. Až na několik málo míst je divočejší, jinak spíše hladí a osvěžuje. A my pozorujeme úsvit, který na ní tančí. Silné melodie se odhalí opakovanými poslechy.
Druhá skladba The Remembering je ještě volnější, rozvíjí se ještě pomaleji, než skladba úvodní. Točí se okolo několika motivů, doprovod tvoří především kytara a klávesy, občas vynikne basa, od šesté minuty se teprve připojují bicí. Skladba odbíhá od základního motivu, po dalších třech minutách zrychlí. Anderson a Howe tu museli být ve svém živlu – akustické kytary a vícehlasy připomenou 60. psychedelii. Kdo albu vytýká rozvláčnost, tak si pravděpodobně neuvědomuje, že i ta má v hudbě své místo. Zde si to vyžádalo velmi dlouhou plochu, ale hudbu nemůžete násilím sekat na rádiové tři minuty. Když někdo umí vystavět skladbu tak jako Yes, může si těch dvacet minut dovolit. V další části skladby se proplétají různé motivy ze začátku, dojde i na rockovější pasáže. Kolem osmnácté minuty se vrací základní motiv kytary z první skladby.
Ovšem s nástupem třetí skladby The Ancient/Giants under the sun přichází úplně jiná stránka hudby Yes. Perkusivní nástroje v monotónních akcentech vytvoří dojem hudby pravěkých kmenů, přes ně hraje divoká kytara a basa, opravdu nečekané. Texty odkazují na dědictví po zaniklých civilizacích. Klidnější pasáže jsou zde prakticky vyloučené, fanoušek experimentů si ale přijde na své. Neváhal bych tuto část desky označit za nejexperimentálnější skladbu Yes. Zajímavé je poslouchat kytaru Stevea Howea, který se v náznacích vrací i k motivům ze starších desek. Akustická pasáž po dvanácté minutě je opravdu úžasná, Steve je pro mě jeden z nejlepších kytaristů. Pak nastupují vokály, nabízí se srovnání s folkrockovými kapelami z přelomu šesté a sedmé dekády.
Závěrečný Ritual představuje nejtvrdší pasáž desky. Mohutní rychleji, než skladby předchozí, uhání v komplikovaném rytmu, do toho Anderson zpívá vlezlou (ano, velmi vlezlou) melodii, jen tak, jako by nic. Postupně dojde na sólové pasáže kytary, basy i bicích (na koncertech White, Squire i Anderson). V textech u každé skladby máme krátké vodítko, o co ve skladbě jde. Jak jsem již v úvodu zmínil, tato deska je oslavou hudby. Z krátkého průvodního slova se dozvídáme, že „(Máme) sedm rituálních not svobody, abychom se naučili a znali rituál života. Život je boj mezi zlem a čistou láskou. Alan a Chris představují a zároveň se střídají v boji, ze kterého pochází pozitivní zdroj. Jsme slunce. Můžeme vidět“. Nous sommes du soleil. We love when we play. A je to slyšet, takže není důvod někde něco krátit, měnit. Tales je jedinečné album, rád se nechávám unášet místopisnými oceány. Chtělo to více času, než kterákoli jiná deska, ale právě proto se nepřestávám divit, jak mohl někdo něco tak úžasného nahrát.

reagovat

PaloM @ 15.03.2009 10:27:16
Voytus, v podstate s tebou súhlasím. Textom som naozaj neporozumel a ďalej som sa s nimi netrápil, čo však nebráni k plnému zážitku z hudby. V 70. rokoch to kritici dosť sprdli a aj preto som bol príjemne prekvapený pri vypočutí v tzv. študentskom "Divadle hudby" (na dobrej stereo aparatúre Hifi-Svazarm Elektronika, zhruba v r.1978), že to žiadna katastrofa nie je. A oveľa neskôr doma z 2CD sa to len potvrdilo. Na dĺžku skladieb sa musí človek pripraviť. Inak nič nové pod slnkom. Kto pozná Mahlerove 2. a 3. symfóniu (u mňa absplútny vrchol všeobecne symfonickej tvorby) a zvládol to, yesovské príbehy z oceánov sú malina. Vďaka za recenziu, príjemné spestrenie v oceáne comicsových kreatúr.

I just wanted to let all Jon Anderson fans know that the Slovak label Hudobny fond >> odkaz will in March 2008 release a new album by composer Peter Machajdik, including an 11 minute piece "Sadness of Flowing" with Jon Anderson. An extract from that piece may be heard at >> odkaz
reagovat

Tomuto albu je údajně často vyčítáno že je rozvleklé a nudné a že všechny motivy by šly tak nějak zkrátit. Ne- proč. Toto není spotřební hudba kterou bych si pustil k vaření jen jako zvukovou kulisu- prostě aby nebylo ticho. Toto je skutečně meditace- něco co se musí vnímat s čistou hlavou a co nakonec člověku přinese uvolnění. První dvě skladby by se měli skutečně lékařem předepisovat jako vhodný utlumovák- nesou se v neskutečném duchu a rozvíjejí se lehce a přirozeně- jako by Yes dokázali prostě jen nějakou nosnou myšlenku nadhodit a ona už by potom jim pod rukama rostla jen tak samozřejmě a jakoby organicky. nemám na tomto dablalbu vyloženě nej skladbu ale moc nemusím první polovinu Giants Under The Sun- ta mi poslech ruší- nezapadá sem a skutečně je to jen taková vata (jediná na albu), ovšem druhá část skladby je zase velice hezká. V souvislosti se skladbou Ritual mě zase napadlo že Yes by docela dobře mohli psát i hudbu pro film- ke konci celé skladby je to dobrá psychedelie- nevím snad do nějakého vkusného hororu...
Jako každý mám problém- navíc coby nemuzikant rozebírat hudební stránku- ale celé album na mě působí krásně a uvolněně a jen žasnu co si pánové dovolí. Klasika klasiků art rocku... Nemůžu jinak než 5
reagovat

František @ 05.11.2007 14:13:21
Naprosto souhlasím s Tvým hodnocením. Album chce více času, není to zdaleka povrchní (a už vůbec ne komerční)záležitost. Kdo mu ten čas věnuje nebude litovat. Velice silné album, včetně textů.

K poslechu a posouzení alba Tales From Topographic Oceans přistupuji velmi obezřetně, asi nejvíce ze všech dosavadních recenzí. Je to dáno především tím, že jsem mu nikdy nevěnoval dost patřičné pozornosti, takže je neznám natolik, abych měl dopředu ujasněný názor. Však on to pokračovatel Close To The Edge to neměl lehké a jeho přijetí posluchačskou obcí bylo dosti rozporuplné. Dodnes se lze setkat s mnohými odsuzujícími názory, ale tomu se mi nechce věřit. Takže jak to tedy je?

Na začátku nás přivítá Andersonovo mystické téměř až zaříkávání, po té se v pozvolném duchu rozvíjejí další nástroje a motivy. Hudba prvních dvou skladeb plyne, objímá a hladí. Kdo hledá vzrušení a lá Close To The Edge se musí (alespoň pro teď) přeladit na jinou vlnu. Vlnu pokojnější a meditativnější polohy, která je u Yes sice ne úplně nová, ale v tomto rozšafném a rozmáchlém pojetí dosud neslyšená. Připadá mi, jakoby na prvních dvou skladbách hrál duchovní, tvůrčí a myšlenkový prim Jon Anderson a to velmi výrazně. Koncepce těchto skladeb je velmi propracovaná, motivy se proplétají, ztrácejí a zase vynořují, mění svoji tvář a puls. Rozvíjení melodií a rytmů je v průběhu skladby rozkolébané do konejšivého houpání, které se nádherně poslouchá a prožívá.

Druhé dvě skladby přinášejí více dramatu a částečný experiment. Tady si bouřechtivý fanoušek přijde na své. V druhé polovině alba dokáží Yes velmi výrazně zaexperimentovat, zde si dovolím říci, že jsou skutečně avantgardní. Pasáže, které předznamenávají ty nejdrásavější scény z následujícího Relayer, zde zabírají významnou plochu na níž se dá slušně uletět. Proč ne, je to místy hodně divoký oceán. Tady vnímám, že je vůdčí individualitou Steve Howe (hlavně třetí skladba je mu úplně šitá na míru), ale opět jen tak nějak podvědomě a rozhodně ne na úkor role a vkladu zbytku skupiny. Změna nálady po polovině celého alba je zřejmá a opět přináší neuvěřitelnou pocitovou gradaci. Asi nejvíce se do paměti zaryje Ritual, ten má místy šílenou razanci. Tohle album a jednotvárné? Jen pro toho kdo neumí poslouchat.

Oba předchozí odstavce myslím jako naprosto jednoznačnou chválu. Dvě tváře hudby Yes uvedené na tomto albu, vzájemně dokonale separované pomocí dvou nosičů, jsou posluchačským zážitkem zasluhujícím absolutorium. Cesta za tímto zážitkem je poměrně dlouhá (v tomto případě obrovské plus!) avšak toho kdo se dobere toho úžasného vrcholu čekají nezměrné zážitky. Skupina vytvořila rozsáhlé a náročné dílo pro náročného a trpělivého posluchače. Dílo, které svojí dokonalostí překvapí, chce to jen svůj čas. Tales From Topographic Oceans je třeba poslouchat a vnímat poměrně odlišně od předchozích Yes děl, svým způsobem se jedná o vrchol tvorby skupiny. Vrchol tvorby ve smyslu přiblížení se absolutnu ve vyjádření obsahu bez respektování zvyklostí formy. Hudba vévodí. Je na posluchači aby se spustil do nedozírných hloubek ducha zakletého v těchto čtyřech pohádkových skladbách.

Jak jsem do této doby Tales From Topographic Oceans moc nemusel (a to především proto, že jsem je neměl naposlouchané, chyba byla ve mně), tak jsem do tohoto alba teď zamilovaný a poslouchám je pořád. To bohatství je snad nevyčerpatelné.

Hodnocení: 5/5

reagovat

Ufolog @ 12.03.2011 21:55:37
TFTO je pro me neco jako Broadway od Genesis. Podle me (s odstupem casu) nejlepsi deska starejch Yes.. Kdysi davno (pred 25ti lety) jsem za nej povazoval Close to the Edge. Dneska je to emocema nabity TFTO.. To ze je tahle deska udajne "rozvlekla a nic moc se tam nedeje" byl podle me naopak zamer. K dlouhejm zimnim vecerum je tohle 2CD naprosto originalni utek od reality..

Skvely album plne fantazie. fakt dobre se u nej usina :). ale pozor ne z nudy! jako malej cca 8 let jsem to se zajmem (od detstvi umim slusne anglicky) poslouchal na magnetofonu. ale netusil jsem o koho jde. magnetak pred lety skoncil na chalupe a ja na ne uplne zapomnel. pripomnel jsem si ho az minuly leto 2006 kdy jsem byl nucenej stravit 3 tydny na chalupe. odposlechem lyrics a naslednym googlingem jsem zjistil o koho jde :).
reagovat

Toto album mě naprosto okouzlilo... Je to můj úplně nejvíc nejoblíbenější počin Yes. :-) Tento materiál tvůrcům opravdu jakoby spadl z nebe... Přijde mi, že Yes jsou kapela, která svým posluchačům vždycky ukazovala život ve své plné kráse, aniž by přitom vypadala jakkoliv najivně či nevěrohodně. Nejsem moc stavěný na tvorbu nějakých metafor a básnických obratů, tak už radši skončím. :-) Toto dílo je pro mě naprosto zásadní a tudíš si zaslouží plné hodnocení.
reagovat

Ked som prvy krat pocul album Tales From Topographic Oceans , bol som dost sklamany . Skladby sa mi zdali akesi roztahane a zdlhave . Az postupom casu som nasiel ich skryty povab . Dnes som Yes vdacny za tento ich pocin . Su to styri dobrodruzne vypravy do styroch rozlicnych svetov . Nadherna obrazotvorna hudba . Na novom remasteri od Rhino records je ku skladbe The Revealing Science Of God pridany povodny zaciatok tejto skladby , ktory nie je ani na nahravkach od Atlantic , ani na japonskych remasteroch .
reagovat

Jsem čerstvým majitelem dvojCD digi-reedice tohoto "nejnudnějšího art rockového alba všech dob". A jsem totálně na lopatkách. Tohle veledlouhé a velevýpravné album je zhudebněná pohádka, soundtrack k planetě Zemi. Album znám samozřejmě dlouho - snad 10 let je mám nahrané na kazetě, ale až teď jsem se k němu dostal pořádně a hlavně až teď jsem na ně posluchačsky připraven. Nemůžu ani napsat jednu oblíbenou skladbu či spíše kompozici..."Tales..." je nedělitelný celek. A je jenom škoda, že z něj nehrají YES více než "Ritual" nebo "The Revealing...". Třeba "The Remembering..." je kouzelná kompozice!!! Úžasné!! Všichni kdo pochybujete, mějte s "Tales" trpělivost a dejte mu čas na to, aby Vás okouzlilo...
reagovat

Hudební klenot! Bezezbytku využitý výron inspirace, jaký se podaří rockové kapele jednou dvakrát za existenci. Kdo pochybuje nad hutnou obsažností dlouhých instrumentálních pasáží, patrně by ztratil pochyby na živém koncertě. Když jsem slyšel v Praze živě Ritual Nous Sommes Du Soleil, byl jsem svědkem opravdového starověkého rituálu, i s ohni na pódiu, a dunícím ohněm v srdci hudebníků, byť už letitých. Nepopsatelný hudebně-mystický prožitek a pro mne definitivně nejsilnější rockový koncert.
reagovat

Naprosto souhlasím s tím, že toto album patří mezi to nejlepší, co YES natočili. Nedám pět hvězdiček pouze proto, že zásadní alba v historii si představuji tak, že všichni o něm joko o zásadním mluví. Ale protože jsem si přečetl že pět hvězdiček se dává i za mistrovské dílo, nakonec jsem se rozhodl těch pět hvězdiček dát. Mimochodem, má i překrásný obal!
reagovat

Nevim proč všichni tohle album tak špatně kritizují. jasně je moc dlouhé a pro někohu nudné ale mě to nepříjde má to strašně moc nápadů. podle mě je to vrchol tvorby Yes.
reagovat