Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band (1971)

Mick Abrahams.
Jeho osobu jsem poprvé zaznamenal jako kytaristu Jethro Tull.
Muzika J.T. mne na začátku 70tek tak pohltila, že jsem se po deskách pana Abrahamse začal shánět až někdy v roce 1974.
Impulzem byl i úžasný dvojdeskový výběr firmy Island s názvem Bumpers (1970),
který obsahuje skladu Send your son to die. Je to věc z druhé desky Blodwyn Pig
( kapela, kterou založil jako svůj projekt, se po pouhých dvou albech rozpadla ).

No a už jsme u této jeho první sólové desky.
Určitě je důležité říci, že hudebně navazuje jak na první desku J.T. tak na tvorbu B.Pig.
Je zde opět blues-rockový základ, lehce evokujíci skupinu Colosseum, ovšem v odlehčené formě. Kromě bluesové platformy, jsou zde i výrazné folkové prvky, které
připomenou i J.Tull nebo i bluesové Fleetwood Mac.
Mick Abrahams je úžasný kytarista jak v elektrickém tak akustickém provedení.
Kytara má hodně prostoru a je krásně náladotvorná,přesto má deska pisničkový charakter.
Dalším výrazným nástrojem jsou varhany Hammond- v pŕímo lahůdkovém provedení.

Mohu doporučit, všem kdo mají rádi bluesrock přelomu 60/70 tých let.
Pro mne ta hudba nezestárla a mám ji ve své kategorii Deska desek.
5 *




reagovat

Potom, čo sa Mick Abrahams kvôli hudobnému smerovaniu i neochote cestovať na veľké turné odčlenil od Jethro Tull, založil skupinu Blodwyn Pig, s ktorou nahral dva albumy a dostalo sa mu nemilej skúsenosti byť vyhodený z vlastnej skupiny. Nejednu slabšiu povahu by to nalomilo, Abrahams sa však nevzdal a dal sa na sólovú dráhu. Zostavil svoj Band, v ktorom hrali Ritchie Dharma (bicie), Bob Sargeant (klávesy, spev) a Walt Monaghan (basa, spev). Album, ktorý uzrel svetlo sveta v Londýne v roku 1971 a produkoval ho Chris Thomas, má nejasný názov. Na obale sa Abrahams opiera o stenu pokrytú rôznymi plagátmi, pričom v ľavom hornom rohu je uvedené jeho meno. Zo zahnednutých plagátov však jeden žlto-oranžový vystupuje do popredia a tam je uvedené toto: „A musical evening with The Mick Abrahams Band“. Nech je to akokoľvek, podstatná je hudba. A tá je vtelená do siedmych skladieb, ktorých autorom je Abrahams (iba dve spolutvoril Sargeant).

Bluesovo skočná skladba Greyhound bus prekvapí zdvojenými spevmi, Abrahams si živelne zasóluje, radosť počúvať, a už je tu pokojné prebúdzanie s názvom Awake. Svižné okamihy striedajú ospalé reminiscencie, je to príjemné. Meditatívne polohy skupine jednoducho pristanú. Akustické plochy otvárajú Winds of change, vyžaruje z toho neuveriteľná pohoda. Barové svižné blues Why do you do me this way má v sebe nielen povinné klavírne sólo, ale aj živú gitaru, ktorá tu vyhráva melodický motív, tam si schuti popúšťa struny na sólovanie. Rozkolísané blues Big Queen má správne zdvojené spevy, človek má chuť si do toho popiskovať nosnú melodickú linku. Americká prériová skladba Not to rearrange nevybočuje zo zástupu príjemných vecí, v podstate je iba prípravou na svižnú dlhočiznú kompozíciu Seasons. Ide o vrchol albumu a nie je to len preto, že v nej má gitarista samostatný predvádzací výstup. Úvodná sviežosť je vystriedaná až hard rockovým ťažkým rifom, nasleduje zmienené sólo pre Abrahamsa. To nie je samoúčelnou exhibíciou, naopak, ide o sled gradovaných motívov, tu vybrnkávaných, tam rifových. Tiež dôjde na mohutné klávesy, dlhočizné gitarové sólo, zopakovanie spevných slôh a tým sa končí celý album, ktorý ponúka množstvo príjemnej hudby vychádzajúcej z blues a prostej samoúčelnosti. A to nie je málo.

V septembri 1992, pri prvom vydaní na CD, napísal Mick Abrahams ku skladbám krátke komentáre. Dozvieme sa tam napríklad to, že Greyhound bus je o potrebe rýchlej prepravy vyslúženého bežeckého psa, Awake zložil v spánku, Winds of Change je o manažmente zasielania špinavej bielizne do čistiarne a tak ďalej, rozhodne je to zábava.

Pôvodne uverejnené v Rock Plus 4/2011.
reagovat

Jardo @ 05.03.2015 06:43:45
Mám rád tento album. Veľmi dobre sa počúva.

Pravda, Mick Abrahams uviedol v booklete niekoľko zaujímavostí, ale aj zábavných vecí. Ako napr. Dharmovu zberateľskú záľubu vo "filmoch pre dospelých".

bullb @ 25.08.2015 12:11:56
Rád sledujem Progboard, lebo sa veľa dozviem. Samozrejme som vedel, že nejaký gitarista od Jethro odišiel po ich prvom albume. Ale to bolo tak všetko. Recenzia ma zaujala, preto som si zohnal sólovky Micka A. S výnimkou predposlednej "Not To rearange" je to veľmi slušná muzika, ktorú rád počúvam. Hudba, ktorá sa na nič nehrá, "príjemný" hlas a perfektná gitara.

Popravdě řečeno, mrzelo mě, že se rozpadla skupina Blodwyn Pig. První album bylo vynikající, druhé nebylo špatné, ale byl na něm z mého pohledu znát jakýsi sestup z nastavených latěk na prvním albu. To samozřejmě nemuselo nic znamenat, kapela se mohla „otřepat“ a pokračovat dál a rozhodla by jejich další produkce, ale nebylo tomu tak. Mick Abrahams kapelu opustil a už na začátku podzimu do nové sezony přichází s novým hudebním sdružením. Kontaktoval skupinu Womat, která nemohla najít vhodného frontmana a protože jméno Mick Abrahams bylo na britské scéně pojmem, kapela se dala dohromady pod názvem Mick Abrahams Band…
Protože jsem miloval první album Jethro Tull This Was nejen kvůli Andersonovým flétnovým partům, ale také kytarovému pojetí v duchu drsnějších Cream s jazzovým timbrem, sledoval jsem jeho další kroky přes zmíněné Blodwyn Pig a jméno vynikajícího bluesrockového kytaristy mě nadálo přitahovalo.
Album A Musical Evening With The Mick Abrahams Band jsem objevil na magnetofonovém pásku na jednom mejdanu, na kterém se společnost tehdy velmi rychle opila a já měl před sebou dlouhou noc (pití mi tehdy nějak nesedlo) a tak jsem si tohle album vychutnal několikerým poslechem, až se pak po nějakém čase stalo jako vinyl a později jako CD součástí mojí sbírky…

GREYHOUND BUS – úderný sekaný rytmus otvírá první skladbu alba, která velebí školní autobus, běžnou součást života v anglosaském prostředí… Dobře seřízená rytmika šlape jako švýcarský hodinový strojek. Rhythm and blues v tom nejlepším slova smyslu v britském balení. Abrahamsův hlas se v dvojhlasu spojuje se Sargeantem, který také v mezihře vystaví nosné sólo na hammondky. Hraje s citem a s figurou pro téma, není to sice Brian Auger nebo Jon Lord, ale jako instrumentalista na velmi slušné úrovni. Následuje ho Abrahams na kytaru, který si rovněž popřeje možnost vystavět kytarové sólo. Hraje svižně a suverénně a vedle brilantně vedeného tónu má i výtečné doprovody. Skladba končíi v tradičním pojetí s Dharmovými breaky na bicí nástroje….

AWAKE – druhá skladba začíná jako procítěná balada. Kytara má spíše subtilní barvu a klade se zde větší důraz na výraz. Bubenický nápor však do skladby vloží porci energie a kytarový riff rozbíhá skladbu v rychlých bězích kupředu. Poté se ale opět hudební téma vrací do baladické polohy krátkého rozjímání, než se opět téma rozběhne vpřed. Abrahamsův zpěv má sice potřebnou ostrost, ale není to hlas zpívajícího sólisty. V daných proporcích to není nějaká překážka, ale „hrozí“ zde nebezpečí, že se jeho hlas do jisté míry oposlouchá. To je ale problém většiny zpívajících kytaristů standardního ražení. Bob Sargeant do mezihry vkládá umírněné sólo na hammondky v procítěných barvách a poté Abrahams popřeje prostor svému sólovému vstupu. Jeho sólo má skvělý melodický nástup a pohybuje se ve výrazově prokreslených barvách a má zpěvný tón. Opakující se riff může mírně připomenout Led Zeppelin, ale hudba Micka Abrahams Bandu se odvíjí jiným směrem. Práce s dynamikou je výtečná a rytmické breaky Dharmy jsou působivé (Ian Anderson nějakou dobu uvažoval nad tím, že by Richie Dharma zasedl za baterii bicích nástrojů v Jethro Tull, ale údajně lidsky si více „sedl“ s Clivem Bunkerem)

WINDS OF CHANGE – balada s akustickými kytarami. Abrahams je kytarista, který ovládá jak elektrické, tak akustické kytary s velkým citem pro výraz a potřebné jemnosti v detailech a harmoniích. Akustické tónové proměny klasické balady se pojednou cíleně promění v akustické blues. Mistrovská práce protahových tóny a jemných detailů. Na kytaru mu pomáhá částečně i Sargeant, jinak si obě akustické kytary v playbacku nahrál Abrahams sám. V písni oceňuji i vokální trojhlas Abrahamse, SArgeanta a baskytaristy Monaghana. Velmi příjemné melancholické intermezzo…

WHY DO YOU DO ME THIS WAY – jsme ale zase na elektrické půdě. Opakované schéma se nese v pojetí hutného blues. Třebaže hudební struktura je klasická dvanáctka, není to pouze jenom omílání daného tématu. Dharma a Monaghan dávají příklad dalšího výtečného rytmického splynutí v akcentovaných dobách. Bob Sargeant do mezihry vloží zajímavě pojaté sólo na klavír a za ním Abrahams vystaví kytarové přiostřené kytarové sólo, v němž vypilovává jednotlivé detaily a v dalším vstupu druhý sólem opisuje melodickou linku. Příjemná hudební záležitost…

BIG QUEEN – větší hutnost rytmické složky je zřetelná od prvopočátku. Melodická linka je sice daná opakujícím se schématem a harmonie není nijak komplikovaná, stojí na základních principech, ale aranžmá skladbu posunuje do proměnlivých variantu zemitého rocku. Dharmovy bicí nástroje rozhodně nepostrádají kreativitu a barevnost podání a nejsou svázány nějakými klasickými postupy a tak Abrahamsova kytarová hra sice drží dané schéma, ale je výrazně čitelná dál i v akustickém vstupu, kdy frontman kapely mění nástroje za doprovodu vícehlasého zpěvu. Opakující se téma se ovšem zase vrací zpět s opětnou důrazností a rytmickou živostí….

NO TO REARRANGE – klouzavé tóny pedálové steel kytary nám na album přinášejí závan country, což bude pro mnohého rockera a milovníka hutného blues překvapením. Melodická linka je venkovsky nezpochybnitelná, jenom rytmický složka je mnohem důraznější, než bývalo v country and western v té době zvyklostí. Abrahamsův hlas se v daném hudebním odvětví ale neztrácí a tak i mezihra na sedmistrunnou slide kytaru a pedálovou steel-kytaru tady znějí příjemně. Alespoň tak vnímám tenhle Abrahamsův a Sargeantův výlet směrem ke country, které se přiznám, nepatří mezi mnou preferované žánry….

SEASONS – jsme ale zase zpět na rockové půdě. Melodická linka skladby je čitelná, Abrahamsův hlas zní trochu unaveněji, ale je křísen doprovodnými zpěvy Monaghana a Sargeanta. Dharmovy bubenické breaky jsou svižné a kreativně pohotové a zasahují jako práskající bič. Ostatní instrumentace jede v globálním pojetí, až v další části dochází ke zpomalení a kapela nabídne mírně těžkotonážní sound s varhanami, hutnými basy a vícehlasým zpěvem. Sestavený sbor nezní vůbec špatně, jen lehce ho dokreslují kytarové ornamenty. Teď ovšem kapela ztichne a Abrahams dává vyniknout své kytarové hře s přeznívajícími kytarovými tóny. Velmi citlivě sázené tóny se nádherně prolínají ve zrychlovaných mlýncích a my máme možnost si uvědomit kytaristovu schopnost pohrávat si se strunami v suverénním výrazu a technickém zvládnutí nástroje. Tóny nejsou zkreslovány, ale znějí čistě jako perlení horského pramene… Nakonec se kapela opět vrací a Sargeant vloží sólo na hammondky, pravděpodobně nejsilnější na albu vůbec a Monaghanova baskytara s Dharmovou baterií bicích nástrojů dusá v akcentovaných důrazných rytmech. Abrahams je tu opět s kytarou, která má dlouze přeznívající tón a opisuje rychlé tónové proměny, kterým dodává více energie než předtím a také sešlapuje wah wah pedál, ale bez nějakého efektního úmyslu posluchače porazit k zemi. Po uvolnění emocí se skladba zvolna chýlí k závěru s procítěným vokálem a dlouhými tóny varhan a kytary. Třebaže máme pocit, že jsme u konce, není tomu tak a úvodní téma se nám vrací zpět se svou danou melodikou a teprve teď možná až moc zdlouhavý závěr ukončuje nejen skladbu, ale celé album…

Myslím, že album je výtečné. Znovu si ale uvědomuji, že rozchod Abrahamse a Andersona po první albu Jethro Tull This Was bylo nevyhnutelné. Abrahamsovo pojetí si diametrálně vzdalovalo Andersonovi a třebaže mě to bylo líto, že na Stand Upu už Abrahams nehraje, dnes to vnímám jako správné řešení. Dva frontmani v jedné kapele – to by nedělalo dobrotu…. Možná bych ale měl připodotknout, že bych uvítal propojení Mick Abrahams Band s bývalými Blodwyn Pig a možná bychom se (řečeno hypoteticky) dostali na ideální stav. Jack Lancaster se saxofony, flétnou a houslemi a možná i výměna Monaghana za Andyho Pyla by byla muzikantsky nejlepším řešením (aniž bych chtěl Monaghanovy basy nějak hanět). Ale jsou to jen úvahy, nebo hlasité přemýšlení…
Myslím, že Blodwyn Pig překonáni sice nebyli, ale i tak Mick Abrahams Band podal skvělý výkon bez jakýchkoliv pochybností a album skutečného znalce tohoto hudebního odvětví zaujme. Proto mu dávám čtyři hvězdičky!



reagovat

hejkal @ 29.07.2011 10:15:47
Tento týždeň som ho zhodou okolností počúval a tiež som jeho fanúšik. Pri Blodwyn Pig to mám obrátené, dvojka sa mi páči viac, je zovretejšia.

Petr Gratias @ 29.07.2011 10:23:14
Zdravím Hejkala....
díky za reakci. Ano, také jsem už dříve zaznamenal, že fanoušci Blodwyn Pig jsou rozděleni na dva tábory. Jedni více "přísahají" na Ahead Rings Out a druzí na Getting To This....

Když to převrátím diametrálně jiným směrem, je to jako u Blue Effectu, někdo má rád Novou syntézu 1 a někdo zase zpívanou Novou syntézu 2.
Samozřejmě to nijak vzájemně s Blodwyn Pig nesrovnávám.

V každém případě je dobře, že se na tuhle hudbu nezapomíná, i když ji v rádiích nikdy neuslyšíme, tak si ji hýčkáme doma na nosičích... Zdravím!

Jardo @ 03.03.2015 08:45:21
Súhlasím. Veľmi vydarený album, ktorého počúvanie prináša skvelý zážitok.