Flash - Flash (1972)

Všechno podstatné už zhrnuly předchozí recenze, za mě jen řeknu, že jde o neznámou na okraji žánru paběrkující kapelu, která po sobě zanechala naprosto skvostnou muziku. Především její první album se může poměřit s těmi nejlepšími art-rockovými projekty sedmdesátých let. Namakaná, částečně Yes-ovsky pojatá muzika plna nápadů a brilantní instrumentace(Peter Banks řádí jako Yes zbavený), které vévodí vysoko posazený vokál Colina Cartera. O dobrý dojem se přičiní taktéž povedený zvuk remasterovaného nosiče a jak už bylo zmíněno i lákavý obal, který pod letmou sukýnkou a dráždivými kalhotkami skrývá tolik obdivovaný ženský poklad.
reagovat

Balů @ 04.12.2017 14:43:22
Ano, ano, ano.
Naprostý souhlas.

Domnívám se, že jsem nebyl jediný, koho v prvním plánu na debutní desce kapely Flash, zaujal tento mimořádně krásný obal, dívčího (předpokládám) pozadí a až v tom druhém, se zajímal o hudbu samotnou. Zmiňovanou desku, jsem zaznamenal poprvé s Rovantovou recenzí z konce prázdnin loňského roku, ale na dlouhou dobu jsem ji pustil ze zřetele. Nevím už přesně která zvláštní náhoda zapříčinila opětovnou, o několik měsíců posunutou vzpomínku tímto směrem, ale veškeré snahy vylovit z paměti název kapely, přicházeli na zmar. Až oslovení kolegové, v rubrice "prosím o radu" briskně zareagovali na můj popis přebalu alba a jeho název byl rázem na světě. Několika vteřinový poslech, bleskurychlá objednávka a hle, Flash v kalhotkách jsou už doma.

Hudba na jejich debutu mě oslovila okamžitě. Bankse u Yes neznám (poslouchám je až od třetí desky se S. Howem), ale možná se teď budu muset zpětně do art-rockového slabikáře znovu podívat. Protože jestli takto skvěle válí i ve svém bývalém zaměstnání... Dalším do party je Tony Kaye, toho mám moc rád a zpěvák Colin Carter, mě svými výškami občas připomene německé závodní kapely pubertálních časů, jako Chroming Rose, nebo Scanner, ale to opravdu jen okrajově. Jejich singeři pištěli podstatně víc. Kromě trošku stupidního popěvku v třetí Children Of The Universe, jde o hráčsky intenzivní a kreativně slušně zaměřenou muziku. Tempo se mění v krátkých periodách, pánové si potykají i s jazzem a vzdálená podobnost s pozdějšími Howeho Yes, je zcela opodstatněná. Nahrávka má intenzivní dynamiku, košaté, mnohdy výpravné aranžmá, "trpí" spoustou hráčských fines a místy peláší ve slušném kalupu. Nejvíce mne zatím oslovila poslední, vyšperkovaná kráska The Time It Takes, plná vzletných kytarových melodií, pokojných klávesových hříček a do střední polohy nasměřovaného Colinova projevu.

Desku oznámkuji pouhou čtyřkou. Ale věřím tomu, že kdybych ji znal déle, nebo ji spoznal rovnou v době jejího rozkvětu, dostala by stejné numero, jako hudebně podobní, obrovitánští Yes. V jejich případě si u významných alb z let 71 až... couvnou nedovolím.
reagovat

Brano @ 27.05.2017 13:51:33
Ahoj Horyna!
Ja osobne "žeriem" tento album aj s chlpmi a Children Of The Universe je moja obľúbená skladba aj s tým ,podľa Teba "stupídnym " popevkom :-).Možno práve preto :-))).Skús si vypočuť aj Starcastle z USA(ak náhodou nepoznáš)to je dokonalý klon od Yes,aspoň ich debutový album.Možno budeš prekvapený.Inak fajn recenzia,celkom som si pri nej oddýchol od rúbania dreva.Takže končím a vraciam sa k sekere.

horyna @ 27.05.2017 14:04:56
Čau Braňák: však ty jsi byl myslím mezi poradci, co se týče kalhotkového vyhledávání:-) Starcastle určitě zkusím, vďaka za tip. Pozdravuj sekeru, v mládí jsem se(než dorazil plyn) také něco narubal, ať kmitá uměřeně rychle tvému věku. Její zpětný náraz do (ve tvém případě) odchmířené a poodkryté lebeně, by měl nejspíš fatální následky:-) :-)

Brano @ 27.05.2017 14:16:02
Horyna,o mňa sa neboj.Pri rúbaní dreva nosím na hlave hokejovú prilbu aj s plexisklom vpredu.Poslali mi ju naši hokejisti po majstrovstvách sveta s tým,že oni končia a budú sa venovať iba krasokorčuľovaniu,takže prilby už nebudú potrebovať.

horyna @ 27.05.2017 14:29:06
Tomu bych i uvěřil. Vaše "borce" jsem letos v akci neviděl, ale v práci máme brigoše východnější provenience a ten ustavičně a hluboce plakal, jen o nich padla zmínka.

Balů @ 27.05.2017 14:48:43
U mne je to jasných pět hvězd a také Deska desek!

P.S. Obdivuji i počátky YES.

Jednou ke mně přistála zpráva od mého kamaráda, že právě poslouchá Flash. Hm, pomyslel jsem na soundtrack od Queen, který si také čas od času poslechnu, Myšlenka na to, že by zrovna kamarád teď poslouchal Flash Gordon, se mi nezdála. Tak jsem raději udělal neznalého a zeptal se, co že to poslouchá? A má neznalost se odhalila v plné nahotě. Zpráva totiž zněla: Flash, kapela Petera Bankse a hraje mu tam j.h. Tony Kaye. Něco jako první Yes. Mno, tak jsem trochu zapátral a hle, mé obzory byly o další prvek art/prog/ tabulky rockových prvků bohatší.

Co vlastně od skupiny Flash a jejich debutu čekat? Nekompromisní erupci nápadů, které vyvěrají ze samotné podstaty art rockového běsnění. Tam, kde skončilo album od YES – YES & Time and world, Flash začínají. Je patrné, kam by se asi dál YES vyvíjeli/nevyvíjeli, ale to je již jiná kapitola. Nicméně Flash se do toho od první písně Small biginnings obouvají. Slyšíte typické YES, zpěvák má i podobný hlas. Peter Banks se zde projevuje jako výtečný kytarista a je až s podivem, jak je jeho styl podobný se Steve Howem. Inu jakže to Yes mysleli s názvem pozdějšího alba Going for the One? Morning Haze, moc příjemná folkařina jakoby dozvuk Woodstocku. Ale Children of the universe je zase krásný artrockový nářez. Tony Kaye kouzlí na své varhany a Peter promalovává tóny svými vyhrávkami. Sakra, to fakt dobré. A nastupuje další opus. Dreams of heaven – nejdelší skladba na albu. Zní o dost moderněji, než ostatní skladby. Zde je vložena zajímavá jazzrocková mezihra, ostatně i na prvních YES, v tandemu s Billem Brufordem, jimi Peter nešetřil. Mezihra pak přejde v zajímavé až psychedelické běsnění a by se vrátila k původnímu nápěvu. Celkově je tato skladba velké sousto. A však sousto šťavnaté. The Time it takes - poklidné uzavření celého alba. Snová melodie pulsuje až hypnoticky a maluje před očima myšlenkové obrazy. Nádherné ukončení celého alba.

A jak hodnotit debut FLASH? Napadá mě mírné srovnání s Steve Hacketem a jeho debutem. Oba skvělí instrumentalisté, ale ve svých domovských kapelách příliš skladatelského prostoru nedostali. Tak je uplatnili po svém na svých prvních albech. A že to jsou debuty, jak mají být. Dále mají společné to, že na debutu jablko nepadá daleko od stromu (domovské kapely).

Flash, nikoli tedy Gordon, výtečné album. V jedné skladbě najdete studnici tolika nápadů, že by jistě vyšly na další 2-3 skladby. Album doporučuji všem, kdo má rád art rock 70-tých let. Povinné pro obdivovatele YES (nikoliv těch posledních). 5 poctivých hvězd. 6-tá, pomyslná, za netradiční obal, který je třeba rozevřít, aby vynikla jeho krása..

reagovat

Balů @ 31.08.2016 14:39:50
Rovant69
Mluvíš mi z duše. Pro takovéto skvosty je dobré se v těch 70tkách hrabat.
Desku bych zařadil svým významem ale i náladou mezi 2. A 3. řadovku Yes.

A vůbec si s nimi nezadá. Je to přímo nebeská mana art rocku.

Souhlasím s 5 *

P.s. Pan Jiří Černý věděl o čem píše v článku o Yes v Melodii.

Počiatok 70. rokov znamenal pre svetovú rockovú scénu zlaté časy, aké sa už sotva vrátia. Vzmáhajúci sa art rock ponúkal jedno sofistikovanejšie dielo za druhým a nastala vzácna chvíľa, kedy sa kvalita dala predávať masovo. Na druhej strane to znamenalo aj to, že množstvo dobrej muziky jednoducho nedosiahlo na komerčný úspech a stratilo sa v priepasti neúprosného toku času. Svojim spôsobom je to aj príbeh skupiny Flash. V rozmedzí rokov 1972 až 1973 jej vyšli presne tri albumy, avšak jej príbeh začal o niečo skôr a, ako to už býva, od počiatku bol spätý s tým naj, čo art rock mohol ponúknuť.

Keď sa v roku 1970 ocitol gitarista Peter Banks na čiernej listine skupiny Yes, kde ho nahradil Steve Howe, nelenil, pomohol rozpadnúť sa formácii Blodwyn Pig (potom, čo vyhodila svojho zakladateľa a frontmana Micka Abrahamsa) a už v ďalšom roku založil novú skupinu Flash. Podnet mu dal spevák Colin Carter a potom, čo na spoluprácu kývol ďalší ex-Yesák Tony Kaye, bolo vymaľované. Pravda, klávesák nikdy nebol oficiálnym členom Flash, v tej dobe mal záväzky k Davidovi Bowiemu a tiež prevádzkoval vlastnú skupinu Badger. Aj tak však prispel aspoň pri nahrávaní eponymného debutu Flash. To sa uskutočnilo v novembri 1971 a zostavu tvorili, okrem už zmienených, aj basák Ray Bennett a bubeník Mike Hough. Začiatkom roku 1972 (Sovereign, SVNA 7251) sa dielo dostalo na pulty predajní a ešte v tom istom roku ho nasledoval album In the can, už bez klávesov. Debut si viedol dobre hlavne v USA, kde sa ho predalo na sto tisíc kusov, čomu mohol napomôcť aj dráždivý obal z dielne Hipgnosis (druhý album mal obal ešte o chlp dráždivejší). V roku 1973 vyšiel aj album Out of our hands, avšak v novembri toho roku sa počas turné v Mexiku členovia skupiny posekali natoľko, že ukončili svoju činnosť. Na počiatku však bol debutový album, kde sa odohrávalo toto:

Rázne vyhrávky spúšťajú búrlivú art rockovú smršť Small beginnings (jej skrátená verzia vyšla aj ako singel) a hneď je jasné, že sa na nás nehrnie obyčajný Yes-klon, ale pomerne živelná, hoci kučeravo rozpínavá, hudba. Spev je síce jemný, ale na rockovú dravosť nástrojového sprievodu nemá vôbec zlý vplyv. Ako bolo v tej dobe zvykom, v skladbe sa snúbi niekoľko hudobných štýlov, celé kopy motívov sú rozhadzované plnými hrsťami, akoby nejaká budúcnosť nikdy nemala nastať a vidina skladateľského vyčerpania patrila iba niekam do rozprávkových knižiek a nie do reality. Jemná perkusijná skladba Morning haze prináša trošku ľudovej nálady, je to presne ten typ skladby, ktorý by si mohli hrať roľníci večer v chatách na upokojenie i odreagovanie. Pravda, keby namiesto roľníčenia desiatky hodín denne niekoľko rokov poctivo cvičili hru na hudobné nástroje. Klávesy a rázna rytmika odpália ďalšiu dlhometrážnu kompozíciu Children of the Universe. Množstvo muzikantských fintičiek, zmien tempa, nálad a pod., sa tak nejako očakáva, poteší aj veľký dôraz na melodiku. Je to skladba, akú by mohlo zniesť rádio, keby sa ľudia vychovávali aj k počúvaniu, nielen k otupovaniu. Najdlhšou skladbou albumu je Dreams of Heaven, ktorá si to na ploche trinástich minút rozdá hádam s každým dobovým art rockovým postupom, čo ich dovtedy vymysleli. Kto by čakal, že záver sa ponesie v gradácii a obrovskej explózii, ten bude sklamaný. Flash so svojou pokojnou skladbou The time it takes volí cestu oddychovej selanky, a preto poslucháč po dopočúvaní môže zľahka otvoriť zasnené oči a venovať sa žitiu svojho ľubovoľne zameraného života.

Keď sa ma niekto spýta, prečo sa stále vŕtam vo vykopávkovom rocku, tu je odpoveď. Flash hravo strčí do vrecka väčšinu dnešnej produkcie a to aj tej, ktorá si do žánru pridáva k rocku aj akýsi prog, prípadne neo, či dokonca oboje. Až sa mi veriť nechce, že už od vydania tohto skvelého diela uplynulo viac ako štyridsať rokov.

(pôvodne pre Rock Plus č. 2/2012)
reagovat

diesbies @ 23.10.2013 09:10:37
Zdravím, hejkale. Pěkná deska, skvěle napsaná recenze- zvláště ta předposlední věta " Flash hravo strčí do vrecka väčšinu dnešnej produkcie a to aj tej, ktorá si do žánru pridáva k rocku aj akýsi prog, prípadne neo, či dokonca oboje" mi mluví z duše. Do kamene tesat tato slova! (Samozřejmě neplatí pouze pro Flesh).

hejkal @ 23.10.2013 13:26:17
Som rád, že som sa ti trafil do postoja.