Clarke, Stanley - School Days (1976)

01.01.2014 vmagistr | #

Bohatá sólová kariéra Stanleyho Clarka skýtá mnoho zajímavých albových zářezů, které ani po letech neztrácejí posluchačskou přitažlivost. Deska School Days, čtvrtý samostatný počin tohoto jazzrockového baskytaristy, byla nahrávána v období druhé reorganizace Clarkovy domovské skupiny Return To Forever. Množství zvučných jmen, která na albu zanechala svůj otisk - namátkou jmenujme např. Billyho Cobhama či Johna McLaughlina - nesporně vzbuzuje očekávání zajímavého hudebního prožitku.

Hned na úvod tu máme pecku jako hrom. Basový riff, na němž je postavena titulní skladba School Days, má rockovou tvrdost a údernost. Když jej přirozeně doplní kvílivé kytarové sólo Raymonda Gomeze, mám chvílemi pocit, jako bych slyšel Thin Lizzy v nejlepší formě - až tak se Clarke vzdálil svým jazzovým kořenům. Dusavé bicí Gerryho Browna toto vyznění jen podporují a když kytara s basou sjedou základní riff unisono, má to neskutečnou sílu. Skladba se ale zakrátko přeleje do mnohem klidnější pasáže, kde hammondky a klavír Davida Sancia jen jemně podkreslují Clarkovy basové improvizace. Postupnou gradací přibývá napětí, které vyvrcholí návratem úvodního rockového motivu. Grandiózní začátek desky ukazuje, že i v roce 1976 ještě rock měl co nabídnout.

Z rockově běsnícího úvodu se vyloupne poměrně jemná a usedlá (jak napovídá i sám název) kompozice Quiet Afternoon. Klidné a rozvážné tóny moogu jsou podbarvovány klavírem a uměřenou rytmickou sekcí. V druhé polovině skladby je znát výborná práce s dynamikou - střídání klidných a gradujících pasáží dodává větší švih a oživuje tuto komornější část desky.

Do třetice a zase jinak začíná skladba s popovým názvem The Dancer. Africká rytmika, obohacená perkusemi a kongy, do toho snivé klavírní akordy a harmonické basové tóny. Z takového kypícího podhoubí vyroste gradující melodická linka, hraná společně smyčci a dechy, na níž několikrát naváží sólové výstupy dvojky Gomeze a Sancia. Spolu s titulní skladbou je právě tento kus na desce mým nejoblíbenějším.

V akustické skladbě Desert Song dostává prostor slibovaný mág John McLaughlin. Jeho kytara spolu s táhlými tóny violoncella vytváří zajímavou atmosféru - podobnou můžeme najít i v některých písních nedoceněného kytaristy Nicka Drakea. Clarke se připomene výrazným basovým vstupem, v němž místy předvádí věci, které bych se nebál nazvat jakýmsi "kontrabasovým shreddingem".

S Hot Fun přichází asi největší problém alba - skladba s rozjuchaným ústřední riffem mi vůbec nezapadá mezi ostatní kompozice na desce a já ji nemám moc v lásce. Je tu zřejmá inspirace funkem alá Sly and the Family Stone - i Clarke se bohužel v 80. letech stočil spíše ke komerčnější tvorbě (naštěstí ale na sofistikovanější hudební formy nikdy zcela nezanevřel).

Závěr desky patří rozsáhlejší skladbě Life Is Just a Game, která v sobě snoubí několik hudebních přístupů. Nejprve se téma jako vystřižené z nějaké učebnice klasicistní hudby postupně přerodí do moderněji pojaté variace, aby pak kanonáda bicí baterie Billyho Cobhama vyčistila prostor pro ústřední melodii, přerušovanou bigbandovými vsuvkami. Clarke se nakrátko ocitá i za mikrofonem, Cobham zde obsluhuje kromě bicích také syntezátor. Stanleyho basa předvádí rychlé několikatónové běhy a propracovaným sólem se představí i kytarista Charles Johnson.

Deska School Days je v sólové diskografii Stanleyho Clarka určitým mezníkem - lze na ní odhalit první známky autorova směřování za mainstreamovějším hudebním publikem, díky čemuž se stala jedním z Clarkových nejznámějších hudebních děl. Autorovy jazzové kořeny zde nahrazují jiné hudební vlivy jako rock či etnická hudba a album nepůsobí tak semknutým dojmem jako předchozí sólové desky. Jsem na vážkách, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, ale za několik výborných skladeb čtyřhvězdičkový status udělím (i když na něj deska dosáhla jen s odřenýma ušima).
reagovat

Petr Gratias @ 01.01.2014 18:17:03
Zdravím vmagistře....
příjemně čtivá recenze s osobnostním pohledm na téma.
Stanley Clarke ve světě baskytary znamená dodnes velké jméno. S tvým hodnocením se ztotožňuji. Myslím, že Stanley Clarke jako vynikající instrumentalista měl záměr komerčně se více prosadit a proto na dalších albech, brilantně zahraných, nahraných a zaranžovaných dělal více kompromisů k prodejnosti a širčímu použití. V žadném případě nechci psát, že jako autor selhal, ale podle mého názoru to byl především vynikající baskytarista a teprve potom skladatel. Na ostatních albech je toto moje tvrzení markantnější.
Myslím, že eponymní album z r. 1974 umělecky stojí výš, třebaže School Days se zase lépe prodávalo.
Myslím, že o jeho kvalitách nejlépe vypovídá jeho členství v Return To Forever - když vezmu v úvahu takové album Where Have I Known You Before (1974), je to album opravdových mistrů svých nástrojů (Corea+DiMeola+Clarke+White) velmi klasický příklad famózní fusion music....
Díky za recenzi a zdravím!

Fan @ 08.02.2014 07:37:40
Školní dny považuji za výbornou desku, na které jsem hudebně povyrostl. Chtěl bych Ti poděkovat za výborné recenze alb Stanley Clarka. Konečně někdo, kdo se tady věnuje jeho tvorbě. Díky.

vmagistr @ 08.02.2014 09:42:08
Fan: Díky, jsem rád, že se Ti moje psaní líbí. Fusion tu má rádo víc lidí, třeba časem přibudou recenze i od někoho dalšího.

stargazer @ 30.06.2019 19:37:41
Hezká recenze, ale já dávám desce pět hvězd, protože oslovila širší masy a přesto zůstává na poli jazzu a fusion skutečným klenotem patřícím do síně slávy.

vmagistr @ 30.06.2019 20:42:23
stargazer: Díky za pochvalu. Pro mě je eponymní Clarkovo album z roku 1974 o stupeň výš než cokoli dalšího, co sólově natočil, ale samozřejmě nemám sebemenší problém Tvůj názor akceptovat.

Soudím podle nicku správně, že jsi fanoušek Star Treku, nebo jde jen o shodu náhod?

stargazer @ 01.07.2019 17:17:19
Ne, je to shoda náhod i když Star trek mám rád.