Clarke, Stanley - School Days (1976)

18.07.2025 hejkal | #

Môj druhý sólový album od Stanleyho Clarkea, ktorý som si zaradil do zbierky, je School Days z roka 1976.

Náhodne som si vypočul na internete skladbu Life Is Just A Game a zaujala ma natoľko, že som to riskol a kúpil si CD. Stanley Clarke je jedným z najlepších basgitaristov v histórii nielen populárnej hudby. Na album si pozval viacero muzikantov, z ktorých nejeden je v jazzovom svete legendou. John McLaughlin, Steve Gadd, Billy Cobham, David Sancious, George Duke, to sú mená, ktoré pozná azda každý, kto sa niekedy zaujímal o fusion muziku. A aj ďalší hudobníci nezaostávajú. Plus si na album pozval aj mohutné sláčikové a dychové telesá, aby spestrili celkový sound. Aký vlastne je?

Šesť skladieb, šesť pestrých faziet Clarkeovho umeleckého prejavu. Tak by som stručne zhrnul album School Days. Stanley je virtuóz a to aj v porovnaní s najlepšími hráčmi na basu, akí kedy žili. Raz za čas si vypočuť tú prstokladovú ekvilibristiku je povznášajúce. Najmä, keď nie som basák, a tak si nemusím hýčkať komplexy. Už úvodná skladba School Days mi našepkáva, že muzika na albume bude hravá. To je posun od vážnych diel, ktoré vo fusion krčia čelo, mračia sa a dávajú najavo, ako vysoko sú nad bežným plebsom. Aj Clarke ich dovtedy nahral niekoľko. Pravda, ani opačný extrém, ktorému sa väčšina týchto inštrumentalistov venovala v neskorších obdobiach, nie je pre mňa žiaduci. Popové výlučky vymeniteľné za peniaze by sa mali spaľovať a nie recyklovať. Ale poďme späť k albumu. Clarke tu dosýta sóluje a tie jeho sóla majú občas aj fajn nápad. Opäť, vnímam to už v úvodnej skladbe.

V pokojných dumkách album neurazí (Quiet Afternoon), pri výletoch do Afriky (The Dancer) sa mu darí neznechutiť ma, vlastne sa cítim akosi ambientne (Desert Song). Z podriemkavania ma vytrhne funky príbeh Hot Fun, nemá ani tri minúty, ale rozhodne sa mu podarilo ubrať jednu hviezdu z môjho celkového hodnotenia. Záverečná deväťminútová suita Life Is Just A Game je jedným slovom bomba! Radím si ju k najlepším fusion skladbám, aké poznám.

Album School Days si ma získal, svojim spôsobom ma unáša kamsi, kam by som sa len tak nevybral, ale keď už som tam, je mi fajn. A tie basové sóla sú skrátka chutné!

reagovat

stargazer @ 18.07.2025 14:56:18 | #
Pro mě nejlepší Clarkeho deska. Jednoznačně se na tom podílí úvodní skladba School Days, kterou se mi do dnešních dnů zatím nepodařilo omlít v uších. Tím chci říct, že je pořád neohraná. Hot Fun je jakési hudební intermezzo na albu. Celá píseň je k poslechu na albu Modern Man /1978/. Podobný koncept skladby Life is Just a Game se nachází na výtvoru Rock, Pebbles and Sand /1980/, song se jmenuje The Story of a Man and Woman. Je to taky taky několika vrstvá hudební věta a stejně jako na Shool Days je zařazena na závěr tracklistu. 

hejkal @ 18.07.2025 18:39:37 | #
Podľa mňa je to celkom prístupný album, pritom hudobne zaujímavý. Vzácna kombinácia.

vmagistr @ 24.07.2025 23:08:30 | #
School Days jsem si už docela dlouho nepustil - když mám chuť na Clarkeovu sólovou muziku, sahám nejčastěji po jeho prvních dvou sólovkách. Koukám, že jsme se tu v hodnocení docela shodli, Hot Fun je pro mě taky těžko zkousnutelná skladba, ale zbytek mě vždycky hodně bavil. 

hejkal @ 25.07.2025 06:20:40 | #
To ma neprekvapuje, ja preferujem druhý album.

vmagistr @ 25.07.2025 11:24:17 | #
Mě ten druhý asi taky baví nejvíc. Vlastně právě přes skladbu Vulcan Princess jsem postupně přišel na chuť fusion a jazz rocku.

01.01.2014 vmagistr | #

Bohatá sólová kariéra Stanleyho Clarka skýtá mnoho zajímavých albových zářezů, které ani po letech neztrácejí posluchačskou přitažlivost. Deska School Days, čtvrtý samostatný počin tohoto jazzrockového baskytaristy, byla nahrávána v období druhé reorganizace Clarkovy domovské skupiny Return To Forever. Množství zvučných jmen, která na albu zanechala svůj otisk - namátkou jmenujme např. Billyho Cobhama či Johna McLaughlina - nesporně vzbuzuje očekávání zajímavého hudebního prožitku.

Hned na úvod tu máme pecku jako hrom. Basový riff, na němž je postavena titulní skladba School Days, má rockovou tvrdost a údernost. Když jej přirozeně doplní kvílivé kytarové sólo Raymonda Gomeze, mám chvílemi pocit, jako bych slyšel Thin Lizzy v nejlepší formě - až tak se Clarke vzdálil svým jazzovým kořenům. Dusavé bicí Gerryho Browna toto vyznění jen podporují a když kytara s basou sjedou základní riff unisono, má to neskutečnou sílu. Skladba se ale zakrátko přeleje do mnohem klidnější pasáže, kde hammondky a klavír Davida Sancia jen jemně podkreslují Clarkovy basové improvizace. Postupnou gradací přibývá napětí, které vyvrcholí návratem úvodního rockového motivu. Grandiózní začátek desky ukazuje, že i v roce 1976 ještě rock měl co nabídnout.

Z rockově běsnícího úvodu se vyloupne poměrně jemná a usedlá (jak napovídá i sám název) kompozice Quiet Afternoon. Klidné a rozvážné tóny moogu jsou podbarvovány klavírem a uměřenou rytmickou sekcí. V druhé polovině skladby je znát výborná práce s dynamikou - střídání klidných a gradujících pasáží dodává větší švih a oživuje tuto komornější část desky.

Do třetice a zase jinak začíná skladba s popovým názvem The Dancer. Africká rytmika, obohacená perkusemi a kongy, do toho snivé klavírní akordy a harmonické basové tóny. Z takového kypícího podhoubí vyroste gradující melodická linka, hraná společně smyčci a dechy, na níž několikrát naváží sólové výstupy dvojky Gomeze a Sancia. Spolu s titulní skladbou je právě tento kus na desce mým nejoblíbenějším.

V akustické skladbě Desert Song dostává prostor slibovaný mág John McLaughlin. Jeho kytara spolu s táhlými tóny violoncella vytváří zajímavou atmosféru - podobnou můžeme najít i v některých písních nedoceněného kytaristy Nicka Drakea. Clarke se připomene výrazným basovým vstupem, v němž místy předvádí věci, které bych se nebál nazvat jakýmsi "kontrabasovým shreddingem".

S Hot Fun přichází asi největší problém alba - skladba s rozjuchaným ústřední riffem mi vůbec nezapadá mezi ostatní kompozice na desce a já ji nemám moc v lásce. Je tu zřejmá inspirace funkem alá Sly and the Family Stone - i Clarke se bohužel v 80. letech stočil spíše ke komerčnější tvorbě (naštěstí ale na sofistikovanější hudební formy nikdy zcela nezanevřel).

Závěr desky patří rozsáhlejší skladbě Life Is Just a Game, která v sobě snoubí několik hudebních přístupů. Nejprve se téma jako vystřižené z nějaké učebnice klasicistní hudby postupně přerodí do moderněji pojaté variace, aby pak kanonáda bicí baterie Billyho Cobhama vyčistila prostor pro ústřední melodii, přerušovanou bigbandovými vsuvkami. Clarke se nakrátko ocitá i za mikrofonem, Cobham zde obsluhuje kromě bicích také syntezátor. Stanleyho basa předvádí rychlé několikatónové běhy a propracovaným sólem se představí i kytarista Charles Johnson.

Deska School Days je v sólové diskografii Stanleyho Clarka určitým mezníkem - lze na ní odhalit první známky autorova směřování za mainstreamovějším hudebním publikem, díky čemuž se stala jedním z Clarkových nejznámějších hudebních děl. Autorovy jazzové kořeny zde nahrazují jiné hudební vlivy jako rock či etnická hudba a album nepůsobí tak semknutým dojmem jako předchozí sólové desky. Jsem na vážkách, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, ale za několik výborných skladeb čtyřhvězdičkový status udělím (i když na něj deska dosáhla jen s odřenýma ušima).
reagovat

Petr Gratias @ 01.01.2014 18:17:03 | #
Zdravím vmagistře....
příjemně čtivá recenze s osobnostním pohledm na téma.
Stanley Clarke ve světě baskytary znamená dodnes velké jméno. S tvým hodnocením se ztotožňuji. Myslím, že Stanley Clarke jako vynikající instrumentalista měl záměr komerčně se více prosadit a proto na dalších albech, brilantně zahraných, nahraných a zaranžovaných dělal více kompromisů k prodejnosti a širčímu použití. V žadném případě nechci psát, že jako autor selhal, ale podle mého názoru to byl především vynikající baskytarista a teprve potom skladatel. Na ostatních albech je toto moje tvrzení markantnější.
Myslím, že eponymní album z r. 1974 umělecky stojí výš, třebaže School Days se zase lépe prodávalo.
Myslím, že o jeho kvalitách nejlépe vypovídá jeho členství v Return To Forever - když vezmu v úvahu takové album Where Have I Known You Before (1974), je to album opravdových mistrů svých nástrojů (Corea+DiMeola+Clarke+White) velmi klasický příklad famózní fusion music....
Díky za recenzi a zdravím!

Fan @ 08.02.2014 07:37:40 | #
Školní dny považuji za výbornou desku, na které jsem hudebně povyrostl. Chtěl bych Ti poděkovat za výborné recenze alb Stanley Clarka. Konečně někdo, kdo se tady věnuje jeho tvorbě. Díky.

vmagistr @ 08.02.2014 09:42:08 | #
Fan: Díky, jsem rád, že se Ti moje psaní líbí. Fusion tu má rádo víc lidí, třeba časem přibudou recenze i od někoho dalšího.

stargazer @ 30.06.2019 19:37:41 | #
Hezká recenze, ale já dávám desce pět hvězd, protože oslovila širší masy a přesto zůstává na poli jazzu a fusion skutečným klenotem patřícím do síně slávy.

vmagistr @ 30.06.2019 20:42:23 | #
stargazer: Díky za pochvalu. Pro mě je eponymní Clarkovo album z roku 1974 o stupeň výš než cokoli dalšího, co sólově natočil, ale samozřejmě nemám sebemenší problém Tvůj názor akceptovat.

Soudím podle nicku správně, že jsi fanoušek Star Treku, nebo jde jen o shodu náhod?

stargazer @ 01.07.2019 17:17:19 | #
Ne, je to shoda náhod i když Star trek mám rád.