Ten Years After - A Sting In The Tale (2017)

Nesmrteľní veteráni

Ten Years After bola, dodnes sa na tom nič nezmenilo, jednou z najlepších bluesrockových kapiel všetkých čias. Pod vedením fenomenálneho Alvina Leeho vytrela zrak nielen účinkujúcim a návštevníkom Woodstocku, ale prakticky každému dobovému gitaristovi. Alvin bol svojho času považovaný za najrýchlejšieho gitaristu na planéte (určite aj v priľahlých Galaxiách, účastníci vesmírnych programov to aspoň nikdy nedementovali). Po jeho odchode prišiel mladý energický chalan Joe Gooch, kapela preto mohla veselo fičať aj po roku 2000. Po zemetrasení v roku 2014 (rok po smrti Alvina Leeho), kedy z kapely odišiel vynikajúci basák Leo Lyons a Goocha vzal so sebou do skupiny Hundred Seventy Split, to vyzeralo, že je koniec. Ale kapela pokračuje ďalej a vydala aj štúdiový album – A Sting In The Tale.

Keď mi v obchode s cédečkami strčili pod nos túto novinku, chvíľku som rozmýšľal, či to má cenu, napokon som sa rozhodol, že to počká. Vonku pršalo a mne sa nechcelo ísť do bankomatu a späť. Lenže, len čo som vyšiel na ulicu, niečo sa vo mne zlomilo. Spomenutú tortúru som vykonal, album zhrabol a rovno si ho pustil. A bolo!

Možno ma nalákal obal, sépiová hnedá navodzovala dojem, že sa vraciame ku koreňom. Že sa deduškovia rozhodli, že ešte nie sú na odpis. Svoje určite zohrala aj skutočnosť, že basgitary sa chopil Colin Hodgkinson, ktorého virtuóznu hru obdivujem z čias jeho jazzzrockovej formácie Back Door. Najmä na albume 8th Street Nites (1973) mal niekoľko vražedných bluesových variácií. O Marcusovi Bonfantim som doteraz nevedel nič. Ide o britského mladíka, ktorý evidentne nastúpil do generácie súčasných bluesových gitaristov/spevákov. Od roka 2008 do 2013 vydal tri sólové albumy a jedno EP. Podľa všetkého má rád akustickú gitaru, čo je pre Ten Years After rozhodne plus.

Album ponúka dvanásť autorských skladieb, skrz-naskrz bluesovo zafarbených. Miestami je to až popovo ľúbivé (Stoned Alone), je jasné, že čerstvý frontman má ambíciu zaujať širšie vrstvy vnímavých poslucháčov. Osobne kvitujem, že akustický sound (Two Lost Soul) sa nevtieravo, ale nekompromisne votkal pomedzi klasické bluesrockové vypaľováky (Land Of The Vandals, Last Night Of The Bottle). Aby toho nebolo málo, melancholické, resp. pochmúrne balady (nepliesť si so slaďákmi!) majú náboj, ktorý ma neomylne odpaľuje, a preto kúsky ako Up In Smoke alebo Diamond Girl právom vyčnievajú. Najlepšou skladbou albumu je pre mňa temná a v refréne až južansky spevná parádička Retired Hurt.

A Sting In The Tale je album ako lusk! Kombinuje elektrické i akustické blues s rockom tak, aby to znelo chutne a podmanivo. Bonfanti je z gitarovej trojky Lee-Gooch-Bonfanti rozhodne najmenej výrazný, ale to neznamená, že nie je mužom na správnom mieste. Je z nich všetkých najbluesovejší, a preto celkové vyznenie nie je tak surové, ale vôbec to nevadí. Potom, čo Leo Lyons odišiel, som si myslel, že je to definitívne koniec kapely, Hodgkinson je však dobrou voľbou. Jeho inštrumentálne parádičky z čias kapely Back Door sú síce pasé, ale rytmika v pohode šliape a neprekáža mi, že priveľmi nevytŕča. Musím pochváliť zvuk albumu, kapela si ustrážila decibely, takže v záplave dnešnej hlučnej produkcie znie mäkko a zdanlivo ticho. Dobrá muzika skrátka nemusí dunieť, aby zaujala.

Album sa mi zapáčil od prvého vypočutia. Keď som túto moju recenziu pôvodne pred cca piatimi rokmi písal, chvíľku som zvažoval, ako sa vysporiadať s nešvárom zvaným hviezdičky. Je to dobrý, príjemný počin, s vrcholnými dielami kapely sa ale porovnávať nedá a ani by to nemalo zmysel. Radím si ho niekam k predposlednej doske Colossea. Veteráni, ktorí si nemusia nič dokazovať, nechali priestor mladej krvi, aby sa popri nich zviditeľnila. A Bonfanti z toho nespanikáril, ide si to svoje pekne v pokoji, bez stresu. O to lepšie to vyznieva! Aj preto subjektívne pridávam jednu hviezdu, myslím, že tento album bude v mojej priazni ešte rásť. A presne to sa aj udialo, nuž dnes môžem pokojne zaokrúhliť verdikt na plný počet.

Čo dodať na záver? A Sting In The Tale – príjemná alternatíva k Bonamassovi, Shepherdovi a ostatným mnohopočetným zameniteľným bluesovým rockerom dneška. A s odstupom času jeden z najlepších albumov minulej dekády.

Skladby:
Land Of The Vandals 4:09
Iron Horse 3:25
Miss Constable 4:06
Up In Smoke 6:13
Retired Hurt 5:36
Suranne Suranne 3:24
Stoned Alone 4:09
Two Lost Souls 4:06
Diamond Girl 5:17
Last Night Of The Bottle 4:09
Guitar Hero 4:55
Silverspoon Lady 3:18

Zostava:
Ric Lee: bicie, perkusie
Chick Churchill: klávesy
Colin Hodgkinson: basa
Marcus Bonfanti: spev, gitara, harmonika, perkusie

reagovat

Už dlouho jsem se netěšil na recenzi nějakého alba tak, jako při rozboru čerstvého výtvoru kapely Ten Years After.


Musím hned v úvodu přiznat, že mě toto v tichosti připravené a mezi fanoušky nenápadně vypuštěné zcela nové album nazvané A Sting in the Tale starodávné přežívající fosilie Ten Years After, pomaloučku a postupně dokonale pohltilo.

Nikdo z nás už bohužel neuslyší fenomenální hru a také hlas Alvina Lee. I jeho nástupce Joe Gooch je mimo hru, avšak není proč skládat ruce v klín. Čerstvá posila slyšící na jméno Marcus Bonfanti je tou nejlepší variantou a nástupcem, jakého si mohla kapela takového jména přát. Je to nejenom brilantní kytarista částečně kráčející v Alvinových stopách, ale i zkušený skladatel, producent a renesanční člověk, spolupracující během svého života s řadou význačných osobností. Do kapely zapadl skvěle a svou vytříbenou technikou, přehledem pro melodie a výrazným rytmickým cítěním, vytvořil z nové nahrávky reprezentativního nástupce zásadních alb této kapely. Může vám chvíli trvat než si zvyknete na jeho vokál ne nepodobný Johnny Van Zantovi, jež překlápí nahrávku na jižanskou stranu, ale nejpozději od třetí písně se rozdíly setřou a vy tenhle aspekt hodíte za hlavu.

K prověřené dvojici Ric Lee na bicí a Chick Churchill za klávesy přibyl ještě zkušený harcovník ke čtyřem strunám, basák Colin Hodgkinson. Ten svůj umělecký život prožil bo boku mnoha hvězd rockového spektra, namátkou vyberme jeho účast na nahrávkách Cozy Powella, Micka Jagera, nebo Johna Lorda. Jeho nástroj písněmi velice příjemně rezonuje až máte pocit, že se vrátil sám Leo Lyons.

To co vám vpadne do oka hned s prvním poslechem, je výrazné a kreativní kytarové rytmické cítění. Nelze přeslechnout, že tady se Marcus od svého hvězdného kolegy skutečně učil. Posluchač však nemůže namítat že jde o laciné kopírování. Ty pasáže mají novou jiskru, nápaditost a živočišný elán. Když se vzápětí připojí i zbytek osazenstva, především skvěle sehraná rytmická dvojice, máte pocit že prožíváte menší zázrak spojený s návratem do minulosti.

Úvodní šleha Land Of The Vandals není špatná, ale až druhá v pořadí Iron Horse vytahuje ty nejsilněší zbraně znovuzrozené kapely. Jde o skladbu, která se z ospale valivého tempa v bridge a refrénu náhle rozjede jako Ferrari, jemuž šlápnete pořádně na krk. Navěšené ozdobné kytarové kudrlinky a celkově působivá nálada nastolují první blahodárný pocit. Hned následující Miss Constable obrábí výrazná basa, příjemný zvuk hammondu a doprovodné vokály šeptajícími své hůhů z povzdálí. Za pozornost stojí rovněž položky pět a šest, ale ty skutečně nejsilnější momenty si kapela šetří do druhé části, tady deska graduje.
Od skladby číslo osm Two Lost Souls až do úplného konce máme tu čest poslouchat opravdu silnou nahrávku. Energické podání této písně spolu s foukací harmonikou vytváří zajímavé fragmenty a píseň neskutečně šlape. V jejím závěsu dostáváme nejlepší baladu z trojice místních absolventů, velice sugestivní Diamond Girl. Tady je Marcusův přednes emočně nejsilnější. Jde o náladu a atmosféru. Místo, či příběh si už posluchač dosadí sám. Přichází Last Night Of The Bottle která vrací diváka do památného období 69-70. Přesně tohle jsou staří TYA, rytmicky dokonalí, konstruktivní, bluesově dominantní, nápadití a stylotvorní. Ševče drž se svého kopyta – toť moto i písně následujicí. Bonfanti není na bluesové struně silný jako Alvin, ale svým charisma a pestrou hrou spurtuje v těsném závěsu. Poslechově úžasná věc, z níž vykukují sólové kytarové ornamenty jako sotva narozená mláďata z proutěného hnízda. A máme tu závěr, ten je obklíčen Churchillovým hammondem a velice přirozeně si rockuje ve středních tempech.


S bodováním je to svízelné. Člověk by rád dal známku nejvyšší, ale z úcty k památnému a pro historický hudební vývoj zcela podstatnému období let 1969-1970 se čtveřicí stylotvorných nahrávek to prostě nejde. Tak tedy 4,5*




Dovolte mi ještě malý a děkovný dovětek. Ten směřuje ke kolegům, kteří zde tohle album před několika dny adorovali, předně pak Palovi a jestli se nepletu i Jardovi, Jaroušovi...všem těm, kteří se v poslechovém vlákně o desce pochvalně zmínili a přilili tak palivo do horynova karburátoru, aby se mohl pořádně rozburácet.
Přitom to s prvním poslechem vypadalo na nezáživné čtení s vysícími otazníky ve vzduchu, proč jen jsem tuhle desku zbrkle kupoval. Prvotní otrávená chuť, při které jsem toužil chytnout Pala za klopy, se s dalšími návštěvami zcela obrátila. Naštěstí ze souboje sešlo a připravená žehlička se rozehřívat nemusí.




reagovat

PaloM @ 09.01.2018 05:55:39
Ja ďakujem Zdeňkovi, on ma na tú novinku upozornil, ako mnohokrát aj v minulosti. Neviem prečo, no tento album sa mi presne "trafil do noty" :-)

oř @ 09.01.2018 06:42:47
Alba TYA jsou zakotvena v rockových análech. Jejich desky psali historii, sice epizodně, ale výrazně. Od nové desky jsem moc nečekal, o to víc mě překvapilo jak se dokázala původnímu soudu přiblížit.

Alvinův rukopis je nenahraditelný o tom žádná, ovšem jeho duch v nových písních skutečně přežívá.

Když bych měl porovnat novinku s novými DP, bude to plichta. Je dobře že tyto kapely ještě dokážou vyvolat emoce a nadšení.

northman @ 09.01.2018 09:20:28
V roce 1970 jsem začal navštěvovat střední školu, Ten Years After vydali Gricklewood Green a základní riff ze skladby Love Like A Man hrál na kytaru každý kdo měl trochu hudební sluch, celou skladbu pak hrála každá kapela na muzice.Ten Years After, Creedence Clearwater Revival, Led Zeppelin, Doors to byla nedílná součást mého mládí. Při poslechu téhle desky se vracím do té doby a myslím si, že je to fajn. Hodnotit to nebudu, nepovažuji to za prioritu, co se líbí mě se nemusí líbit druhému. Mně stačí, že mi je s touhle deskou dobře.

VaclavV @ 09.01.2018 09:39:46
Slyšel jsem pár ukázek na youtube a překvapilo mě, jak dobře to zní. Jde se do toho :-)

john l @ 09.01.2018 10:36:45
Taky mě to nedalo a novinku jsem rozpitval. Na první poslech to ještě nezabralo, ale souhlasím že konec je nejlepší.

john l @ 09.01.2018 16:12:35
Tak jsem si před chvilkou tu desku taky obědnal. Souhlasím s horynovým tvrzením co se týče rytmiky, některé momenty zní opravdu legendárně, nesložil je před x lety ještě božský A.Lee?

horyna @ 10.01.2018 08:00:43
Pánové díky za vaše reakce a zpětné díky ještě Zdeňkovi (Meolovi) za info v poslechovém okně. Jsem rád, že vás stejně jako mě samotného nová nahrávka zaujala. Jejich staré desky si často přehrává i má drahá, včera jsem ji presnul několik fragmentů z nové desky a byla příjemně překvapena. V souhlasném přikyvování vyloudila otázku - a myslíš si, že si takovou hudbu koupí i někdo kdo je nikdy neslyšel, kdo je vůbec nezná? Jen mě zajímá jestli osloví pouze svůj fanouškovský okruh, nebo...

jiří schwarz @ 11.01.2018 00:17:11
Horyno, opět dokonale napsaná recenze. Pravda, když jsem četl Tvoje chvalozpěvy, a navíc pozitivní reakce dalších, bliklo mně, jestli chlapíci trochu neblázněj. Tím spíš, že první album v nové sestavě, živák ze Švýcar, se mi zdál jako totální provářka (viz má krátká zpráva tam, z úcty sotva 3*). Po asi 5ti vyposlechnutích novinky je mi jasné, že neblázněj.

Dokonalé, svěží, nekonečná radost. (Pravda, podobný pocit jsem ondyno měl z prvotiny s Goochem, alba Now z r. 2004). Uvidíme, jak jim to vydrží. Přece jen jisté obavy přetrvávaj z podezírané horší schopnosti hrát klasický TYA repertoár z přelomu 60./70. let na koncertech, ve srovnání s Goochovou érou. Ale ten švýcarský koncert mohl být poznamenaný jistou křečí z počátku společného vystupování. Bonfantiho jsem předtím neznal, na recenzovaném albu zpívá, myslím, o chlup líp, než Alvin či Joe Gooch, ke zvuku papely sedne. Naopak (totálně povrchní dojmologie) se mi zdá trochu menší kytarový mág. Na rozdíl od Horyny celkem jasně rozeznávám rozdíl na postu basisty – Leův způsob hraní jsem si pro sebe pojmenoval „jerky - trhaný“, na koncertě se při hraní jeho dlouhé tělo s každým drnknutím o struny mírně lámalo v pase. Nový basák méně ční (což se však obvykle hodnotí jako positivum).

Nečekal bych, že zbylé původní duo přežije i ztrátu entusiasty Lyonse i Gooche. Název alba nelže – další žihadlo v příběhu (mimochodem – 50 let od vydání prvního alba!!!).

horyna @ 30.05.2018 09:20:41
Ta deska je vskutku výborná, dnes bych dal i pět*. Bez slabého místa, plna entusiasmu, jemného napětí, výborných hráčských výkonů a hlavně nápaditých písní. TYA ani po tolika letech nezklamali a rozhodně nepatří do starého železa.