Hammill, Peter - From The Trees (2017)

Peter Hammil je podľa mňa najvýznamnejší pesničkár 20. storočia. Ako textár nemá sebe rovného a jeho depresívne hudobné vízie, či už s artrockovou veličinou Van Der Graaf Generator alebo sólovo, pôsobia hrozivejšie ako hocijaká realita. Samozrejme, jeho vokálny prejav na pomedzí recitácie a invokácie padlého anjela, je natoľko svojský, že prakticky nemá napodobiteľov, tobôž nasledovateľov.

Hudbu Van Der Graaf Generator najlepšie vystihuje jediné slovo – jedinečná. Pacienti trpiaci psychickými problémami by sa jej mali vyhnúť veľkým oblúkom, pretože znelka k reklame na spáchanie samovraždy v nej našla svoj etalón. Je to hudba neprístupná, mnohovrstvová a viem, že mnohým nesadne. Ja som vytrval a jej kúzlo ma napokon opantalo.

Nečudo, že som sa potešil, keď som sa na sklonku roka 2019 dozvedel, že kapela vystúpi v Prahe dňa 20.4.2020. Okamžite som si kúpil lístok (žiaľ, iba jeden, v tom čase sme nemohli ísť viacerí). Lenže prišla prvá vlna Covid-19 a koncert sa presunul na 13.9.2020. A potom na 22.9.2021. A potom na 13.5.2022... Lístok som nevrátil, pretože moja viera v nádej, že raz to určite príde, bola silnejšia ako zbytočné úfanie nad realitou, o konšpiračných táraniach nehovoriac.

Až prišiel ten deň (poverčivý piatok trinásteho) a ja som sa vybral na vlakovú stanicu. Z náhleho popudu som po ceste skontroloval mobil a naďabil na mail, že Hammilla hospitalizovali a koncert sa ruší. Rýchlo som stornoval lístky na vlak i autobus, peniaze za vstupenku mi tiež vrátili a odvtedy je o jeho zdravotnom stave ticho. Zmieril som sa s tým, že Hammilla naživo v tomto živote neuvidím. O to žiadostivejšie si púšťam jeho tvorbu.

Keďže jeho sólová diskografia môže smelo súťažiť s Mayallovou, nemám ani zďaleka všetko. Navyše, nie všetky jeho experimenty ma oslovujú. Skrátka, ja a Hammill, to sú 70. roky. Napriek tomu som si na základe tu zverejnenej recenzie kúpil album From The Trees z roka 2017.

Nečakal som nič, Hammill je už deduško, je mi jasné, že divoký oheň zo 70. rokov je uhasený a v kurze bude pokojný ohrev pri radiátore. Hammill je multiinštrumentalista, nuž si na albume hrá všetko. Prevládajú minimalistické fresky, akustická gitara a spev (napr. My Unintended, Charm Alone), klavír a spev (napr. Reputation, Anagnorisis) alebo oboje a spev (napr. What Lies Ahead). Pôsobí to ako príjemný rozhovor so starým otcom. Pokojne a rozvážne hovorí svojim vnukom múdre slová vychádzajúce z bohatých životných skúseností. Zároveň je prítomný typicky Hammillovská melanchólia, smútok, ale nie rezignácia. Veľmi sa mi páči usadiť sa v kresle a z pozície „vnuka“ vstrebávať tú minimalistickú, ale zároveň bohatú nádielku emócií.

Za najlepšiu skladbu na albume považujem zlovestne pokojnú temnotu nazvanú Torpor. Apatia nikdy nemala krajšiu hymnu! Na päty jej šliape naliehavá Girl To The North Country, v ktorej sa Hammill na chvíľku priam rozkokoší. A do tretice, záverečná skladba The Descent by sa nestratila ani na albumoch zo 70. rokov. Až trucovito odmieta podvoliť sa neodvratnému koncu.

From The Trees je dobrý album, má krehkú a zároveň nepoddajnú atmosféru, rád si ho občas pustím, keď chcem relaxovať. Môže sa zdať monotónny, ale v skutočnosti je bohatý na výraz, ktorý sa však často skrýva v tichu okolo niekoľkých klávesov na piane alebo pomimo gitarového vybrnkávania. A to je veru umenie, ktoré zvládne vyjadriť málokto. Peter Hammill je skrátka génius, ktorý už nemusí nikomu nič dokazovať a ostáva sám sebou. Ďakujem.

Antony @ 11.07.2023 07:29:04
Na zmíněný koncert 13.5.2022 jsem se vypravoval také. Jak na koncerty nejezdím, Hammilla jsem chtěl vidět. VAN DER GRAF GENERATOR jsou moji velcí oblíbenci, a mají zvláštní příchuť, který je vyděluje z běžného art rockového vnímání. Že je koncert zrušený jsem se dozvěděl až v Praze. Bral jsem to jako Osud, není mi souzeno Hammilla viděti.

hejkal @ 11.07.2023 11:33:03
Mne chýbal kúsok a dal by som si Prahu na otočku len tak. Inak je okolo Hammilla ticho, ktovie, čo to znamená.

hejkal @ 11.07.2023 11:41:49
October's Prog mag has a 6 page interview with Hugh Banton.

What does the future hold for VdGG now?
HB: "I have no idea. We haven't really discussed anything since Peter was hospitalised on that last tour in May and we had to cancel the rest of it. He's fine and fully recovered now, by the way. As for playing live again, well, the economics of touring are on a knife edge but I see no reason why we shouldn't record again."

Judith @ 11.07.2023 14:06:20
S Hammillem je to pro mě složité - pořád mám dojem, že se zatím neznáme tak dobře, abych naslouchala takto osobnímu a upřímnému sdělování se, což je situace, v které se dá slušně zacyklit :) Pouštěla jsem si náhodou v blízkém sledu Bowieho Blackstar (což jsem hodně dlouho odkládala na nějakou "vhodnou příležitost") a nabízí se mi srovnání, které není tak úplně mimo, pokud se na tato dvě alba díváme jako na velmi zralé plody dvou výjimečných hudebních osobností - vyšla koneckonců jen rok po sobě (Bowie dřív) a vzhledem k datu narození bylo oběma pánům v době vydání shodných 69 let. 

Kdybych měla hádat, který z nich měl užší manévrovací prostor, pečlivěji hospodařil se silami, dával hudbě tvar úsporněji a úporněji, vycházel by mi Hammill. Ale vlastně to jen ukazuje jeho tvůrčí přístup a osobitost, která je samozřejmě u každého v něčem úplně jiném. Oba vidím na prázdném jevišti - Hammill sedí uprostřed a veškeré drama odehraje hlasem jen s pár téměř mimoděčnými hmaty po nástrojích. On opravdu je písničkář, pracuje především se slovy. Jednak s významem, ale taky a hodně výrazně s jejich "hmotou", s tím, co je na slovech uchopitelné (asi jako se hraje na theremin). Lapá po nich a různě je kroutí, přičemž jeho vlastní nehybnost je omezení, které si stanovil sám, tím je to vlastně tak zajímavé. Jak uprostřed toho významového mrskání drží rovnováhu.

hejkal @ 11.07.2023 15:45:50
Ja zaujímavě vidieť Hammilla v kontexte s Bowiem, na ktorého mám očividne diametrálne odlišný názor.

Díky výhodě elektronické komunikace jsem nedávno trávil jeden sobotní večer několikahodinovým povídáním s Timem Bownessem (ano, opravdu s ním), a mimo jiné i na téma Peter Hammill. Tim byl velice, velice příjemný a dozvěděl jsem se zajímavé věci – odrazovým můstkem pro náš rozhovor se stal jeho koncert s Peterem Hammillem (a dalšími umělci) 25. listopadu ve Švédsku. Musel to být úžasný večer, škoda, že jsem tam nebyl. Tim Bowness mi ho velice barvitě popsal. No a teď se možná ptáte, proč se o tom zmiňuju?

Následkem toho rozhovoru bylo, že jsem zahodil do virtuálního koše rozepsanou recenzi na album Petera Hammilla From the trees a začal ji psát znova a jinak, přičemž jsem si říkal, že bych jí mohl dát nějakou tu přidanou hodnotu.
„Jak a jakou?“ říkal jsem si. Brzy mě napadla odpověď.

Toto album Petera Hammilla je totiž víc o textech než o hudbě, tak jsem si řekl, že se zaměřím spíš na texty než relativně suchopárně popisovat, že v téhle skladbě hraje prim Hammillova kytara a v téhle zase Hammillův klavír. Důkladný ponor do Hammillových textů mi způsobil nejedno překvapení, kdy jsem neočekávaně vyvalil svoje bulvy, jinak bezpečně schované a mžourající pod nánosem lehké nadváhy. To, že Peter Hammill není žádný textař, ale básník (už od roku 1966), je jasné, ale přece jen jsem takovou porci originality a poodhalení nečekal. Navíc je Hammillovi příští rok (2018) 70 let…

CD tedy začíná…
My Unintended
Úvodní skladba. Žádná pompéznost à la Emerson, Lake & Palmer se nekoná. Hammill si se španělkou dělá, co chce (s akustickou kytarou, se ženou by to bylo s velkým „Š“), jak na Chameleonu ve stínu noci.
Tématem skladby je Čas. Oblíbené Hammillovo téma na sólo albech i albech Van der Graaf Generator.
„Nemohu předstírat, že vím, co udělám. I když je něco naplánováno, neznamená to, že je zcela promyšleno.“
Výborné.

Reputation
Klavírní skladba v podstatě mimo rock, je o křehkosti pověsti. „Ta pověst, se kterou jsi obchodoval, již pro mě moc neznamená.“
Ne mnoho lidí si dělá hudbu přes padesát let (přes občasné přešlapy) podle svého. A navíc způsobem, jakým to dělá Peter Hammill.

Charm alone
Velice smutná skladba… Peter Hammill bilancuje a nepřímo odhaluje své slabší stránky nebo se v tom částečně odráží… Přesnou hranici mezi autobiografickým psaním a fikcí ví Vždy jen umělec sám a ne moc rád se o to matematické tajemství dělí… „Nečinnost a motiv v praktickém chování…“ „Myslel jsem, že jsem požehnaný, myslel jsem, že jsem zvláštní, ale nezbylo nic…“

What Lies Ahead
„Nedostatečná očekávání se stala mou zásobou v obchodě…“ Výborně sladěná kombinace Hammillem nahraných kytarových a klávesových nástrojů! Tady nelze hudební stránku nevyzdvihnout!

Anagnorisis
Téma církve, papeže (?), klavírní skladba o lidech, kteří nenechají svůj talent dojít poznání. Náročné/rozsáhlé a intelektuální/filozofické téma, které by si zasloužilo spíš psychologicko/historickou studii, než „píseň“. Hammill musí být hodně hloubavý člověk.

Torpor (Strnulost)
Jedna z fascinujících věcí na Peterovi je ta, že… tento pozitivně a v pohodě vypadající a působící člověk dokáže napsat něco tak temného/smutného, pro někoho možná až depresivního. „Apatie se ke mně stáčí v mlze, usazuje se jako pot na kůži“… Téma odcizení koneckonců Hammill mistrně zpracovával s Van der Graaf Generator (skutečně depresivní singl W, alba Pawn hearts, World record…)

Girl to the North Country
Vzpomínáte na album Over, jehož jednotícím tématem byl Hammillův rozchod/rozvod s jistou Alicí? Nevím, do jaké míry platí Time heals, že čas léčí, ale Hammill se v této skladbě k Alici vzpomínkami vrací… Nevyřčené otázky, pocity vyplouvají na povrch, text je chvílemi tak otevřený, že… já bych váhal, jestli být takto osobní /odhalující se ve veřejně publikované písni… Klobouk dolů za odvahu… Čas léčí… Je to trochu fráze – někdy ano, někdy ne. A když neléčí a nepomáhá, slouží tato fráze jen jako jakási útěcha… Ale utěší? Pochybuju. Co muselo plout Hammillovi hlavou při psaní této skladby? Muselo to být něco hodně smutného a stále silného. Rozčarování, zklamání… Dá se na to zapomenout? Někdy ano, někdy ne. Někdo to umí, někdo ne.

On Deaf Ears
V neslyšících uších… Další neveselá píseň o neporozumění… Vygradovaná do závěru „tlesknou rukama – nikdo teď neposlouchá“… Tolikrát se tváříme, že posloucháme druhé, ale neposloucháme, jsme sami pohrouženi do svých všedností /radostí / depresí…

The Descent
Závěrečné skladby progrockové kapely většinou uměly… Gradace… To nejlepší na závěr… I takoví Uriah Heep by mohli vyprávět…
Sestup – skladba o promarněných šancích…

Nádherné album. Nemám patent na rozum a nejsem vědma. Hovořím o tom, jak album vnímám, jak na mě působí, ne jaké 100% je – jak to Hammill myslel. Přesto si myslím, že se snad trefuji šipkou do cíle… Tolik věcí je u Hammilla nevyřčených, naznačených, že záleží na posluchači, jak si to „Hammillem předložené“ prožije.

Když navíc člověk zažije v osobním životě neveselé věci, vnímá určitá zobrazení intenzivněji…

Jako textař mě Hammill několikrát zasáhl hodně silně. Na „Who am the only one“. Nebo na „World record“ v úvodním textu Meurglys III – není týdne, kdy bych si ten text nevybavil (jako x jiných, a jsou to někdy prostě iracionální vyplutí, i když…)… Byť tohle album takovou sílu nemá (protože ji mít možná nechtělo), děje se na něm mnoho zajímavého, ale člověk musí být tak trochu nelíný potápěč a ponořit se do hloubky, pod tu relativně, zlověstně klidnou hladinu, nad kterou si často akorát matoucně hoví nezúčastněné lekníny.

reagovat

northman @ 11.12.2017 04:27:22
Petera Hammilla a jeho skupinu Van Der Graaf Generator obdivuji již čtyřicet pět let. Desky z počátku kariéry jsou fantastické, jak Van Der Graaf Genarator tak Petera Hammilla. Jeho diskografie je tak široká, že poslech jsem omezil jen do desky Sitting Targets, následující alba jsem slyšel možná jednou. Neumím tak dobře anglicky, abych mohl sledovat text při poslechu, ale to, že je básník vím už nejméně těch čtyřicet pět let, měl jsem tehdy překlady textů a vím, že jsou dobré. Tehdy jsem četl v souvislosti se spoluprací Roberta Frippa s Van Der Graaf Generator, že Peter má v sobě to co Robert Fripp a Peter Sinfield. Pěkné čtení a když na desku narazím, tak si ji poslechnu a použiji tento text recenze při poslechu.

jirka 7200 @ 11.12.2017 11:57:12
Tvorbu Petera Hammilla nesleduji, ale musím pochválit tvoji recenzi. Dnes, v době neuvěřitelné nadprodukce v muzice obdivuji lidi, co se dokáží pozastavit u jednoho alba, pořádně ho naposlouchat a ještě popřemýšlet nad kvalitou a obsahem textů.

Ryback @ 12.12.2017 21:53:38
Děkuju chlapi za reakce.
Northmane - jeho období 1969-77 je nepřekonatelný. Cokoli tehdy natočil, sám nebo s VdGG - je u mě za jasných 10 hvězdiček.
Jirko - na Hammilla si vždycky čas udělám proto, protože mě jednoduše hrozně baví. Zase tím pádem zanedbám něco jiného, ale naklonovat se člověk nemůže, že jo :-). Ten moderně hektický, zrychlený způsob života, "pročíst, ne přečíst" je něco, čemu jsem ne tak úplně přivykl a asi už nepřivyknu.