Fermata - Blumental Blues (2019)

Blumentál po rokoch Na Slovensku máme akútny nedostatok rockových legiend. Preto, keď sa ohlási kaliber typu Fermata, nemôžem ho nepovšimnuto obísť. Po štrnástich rokoch sa v roku 2019 zjavil nový štúdiový album Blumental Blues. Aký je? Dobrý, ale... Fermata (s dĺžňom i bez) je popri Collegiu Musicu jedinou slovenskou rockovou skupinou, ktorá aj v rockovo najexponovanejších 70. rokoch zniesla porovnanie so svetovou špičkou. Akokoľvek je fusion žáner, ktorý počúvam zriedka, debutový album Fermáta (1975) staviam vo svojom osobnom rebríčku na najvyššiu policu výkladnej skrine. Aj Pieseň z hôľ (1976) mi vyhovuje, ale napríklad Huascaran (1977) ma nikdy neoslovil. So skupinou som prišiel do styku v 90. rokoch. Začal som sa zaujímať o muziku, hrať na bicie a v bratislavskom hudobnom podhubí nebolo možné obísť ani Grigláka. Videl som Fermatu niekoľkokrát naživo. Éterom znela hitová skladba z výborného albumu Simile... (1991) – Spomienka na Amsterdam. Tá bola rovná inštrumentálkam Garyho Moorea! Informácia z tlače, že Griglák a Berka dali dokopy projekt Blumental Blues, ma pozitívne navnadila a hneď po vydaní som zbehol k Horákovi a CD si kúpil. Nielen preto, aby som podporil predaje, ale predovšetkým som bol zvedavý, s čím prídu. To, že ide o akési pokračovanie knižného titulu s rovnakým názvom od Berku, v mojom rozhodovaní nehralo rolu. Album núka desať skladieb. Všetky sú meditatívne, rytmika je na Fermatu podozrivo priamočiara, veľký priestor majú klávesové nástroje, zvukom ukotvené na hranici znesiteľnosti éry 80. rokov. Tradične úžasná je gitara, predovšetkým tá sólová. Griglák je majster a s prehľadom ovláda ako techniku, tak cit pre výstavbu inštrumentálneho predvádzania sa. Nepočujem tu nič samoúčelné, všetko je podriadené melodike. Ťažko sa mi vyberá to naj, celé je to konzistentne „rovnaké“, nič nevyčnieva. Na druhú stranu, ani neruší. Možno len tie bicie by si zaslúžili viac, napokon, naprogramoval ich samotný frontman a myslím si, že nemusel šetriť a radšej mohol najať nejakého bubeníka. Čo už. Ako kulisovku si toto dielo rád pustím. Podobne ako svetoví velikáni, ktorí v 70. rokoch žiarili a dnes už sú zrelí usadení „pohodári“, aj Fermata neohúri, skôr prináša príjemnú atmosféru bez nadmerného vzruchu. Pôvodne som bol mierne sklamaný, teraz už som si zvykol a keď mám tú správnu náladu na neveľmi sústredené počúvanie, tento album prevetrám. hejkal 08/2022
reagovat

Poki @ 30.08.2022 10:30:47
S Maťom Miklošem (klávesy zde na albu) jsme párkrát hráli s jeho Sisterhood of Klangpedal ... to byl příjemný klávesový úlet :) Pak hrál i v super prog kapele Persona Grata a považoval jsem ho za mladou naději prog-rocku na Slovensku. Pak se to nějak všechno rozpadlo a on dělal všechno možné a stále dělá - produkuje třeba M.U.S. ... ale jak jsem viděl jeho účast na Fermatě, byl jsem rád, že ho zase vidím v oblíbeném žánru...

Antony @ 30.08.2022 10:51:39
Tuto desku mám na vinylu, moc si ji ale nepouštím. Je taková, jak je napsáno v recenzi - konzistentně „rovnaká“. Kromě celoplošně stejné nálady mi přijde mechanická až rutinní, a to nejenom kvůli bicím. Trend postupného zklidňování a jistého zestrojovnění nápadů lze u FERMATA vysledovat průběžně v jejich díle snad už od Legendárního Huascaran. V této souvislostí mne překvapuje, že hejkal zrovna tuto desku nemusí, když podle mého názoru z jejich diskografie jasně kvalitativně trčí, ale to je na každém, co si oblíbí.
Na druhou stranu jsem docela rád, že Blumental Blues nahráli, je to ukázka aktuální tvorby a jako taková má svoji hodnotu. Při hodnocení bych váhal mezi 2 a 3.

hejkal @ 30.08.2022 18:18:06
Poki - to je u nás klasika. Rock nemá veľa fanúšikov, toľko, aby zarobil, už vôbec nie. A art rock, ako menšinový žáner ich bude mať tak pár stovák, ak vôbec. Preto, hoci ma Persona Grata potešila, ma to vôbec neprekvapuje. Neslávne skončili prakticky všetci, čo pred par rokmi mierili do Európy, napr. The Gang.

Antony - pre mňa sa vymyká debut, Huascaran je ničím nevybočujúci fusion album 2. polovice 70. rokov. Pre mňa.

Antony @ 30.08.2022 18:31:54
hejkal:
Debut i dvojku mám taky moc rád. Vůbec všechna čtyři první alba jsou excelentní, to rozhodně ano.
Se stavem art/prog rocku ve slovenském i českém prostředí to tak je, to se nedá nic dělat. Víc musí hudebníky hnát nadšení, než úspěch, či snad výdělek. PERSONA GRATA jsem považoval za unikát, koupil si jejich jediné album přímo od kapely, a je strašná škoda, že vyšuměli. Realita je často krutá.

Poki @ 31.08.2022 12:16:44
Persona Grata předskakovala Dream Theater. Ale rok předtím jsem byl na koncertě v pražském klubu, kde nás bylo cca 5. To rozhodně není správná motivace...

Antony @ 31.08.2022 13:00:57
Ano, to se stává i jiným. Často bývá na vině nedostatečná propagace. Vždycky si v takové souvislosti vzpomenu na Ricka Wakemana a jeho "The Oscar Concert". Oscar byl pes, kterému koncert věnoval, neboť na tehdejší vystoupení v roce 2000 kromě psa přišlo jen 86 lidí.
Na PERSONA GRATA jsem byl 16. října 2004 v Praze. Lidí byl narvaný sál.

Čtrnáct let trvalo, než se tandem Griglák-Berka odhodlal k natočení další studiovky. Fero Griglák se v tomto mezidobí na čas vrátil do Collegium Musicum s nímž natočil skvělý živák Speak, Memory. Ale úmrtí Mariána Vargy a Fedora Freša uzavřely poslední kapitolu této legendy - pro mě největší kapely našich východních přátel a jedné z nejvýznamnějších Československé éry. Ovšem k Fermatě chovám jen o málo menší obdiv, a také proto jsem si před pár dny pořídil jejich loňské album. A nelituju.

Dvojice veteránů doplněná o nejméně generaci mladšími muzikanty se nevydala cestou žádného novátorství ani do nějaké slepé uličky zbytečných experimentů. V deseti skladbách vsadila na osvědčený hudební vzorec, ke kterému dospěla po jazzrockových začátcích na albu Biela planéta, a kterého se od té doby poměrně věrně drží. To znamená, že i na Blumental Blues dominují ve stejné míře klávesy (zde podpořené ještě jedním hráčem) a kytara, které se vyložené vyžívají ve výrazných a krásných melodiích.

S jednotlivými písněmi se mění nálady (ne příliš), čirá radost z hudby však čiší z každé. Jazzu minimum, rocku hodně, vše v instrumentálním balení. Sympatické jsou klavírní vstupy (slyš Floriánove holuby nebo vzpomínku na kamaráda Vargu - Hommage ´A Marian), trochu méně oceňuji chvílemi příliš hutné, ale typické klávesové plochy ala 80. roky (např. Posledný tanec na Firšnáli či Raňajky u Štajna). Naštěstí jich není zas tak moc, abych to nezvládl. Přeci jenom mi víc voněly jejich historické jazzové sklony, které se nejvíc rozvinuly na Piesni z hôľ a doznívaly na Huascaranu. Ale to je můj problém. Albu dominují výrazné a silné skladby Blbé ráno a Nasávačka. Moc pěkné je i titulní blues.

Mé hodnocení: velice důstojný a povedený albový comeback, který oceňuji na 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože kapela je má srdcovka ode dne, kdy jsem poprvé slyšel Pieseň z hôľ (to jsem ještě skvělou první LP Fermáta neznal, ale časem jsem to napravil).


reagovat

Hikoki777 @ 25.01.2020 17:05:51
Díky za recenzi. Vůbec jsem netušil, že Fermáta vydala novou desku, hned se na ni posvitim. A jsem si jistý že nebudu zklamán.