Trower, Robin - Joyful Sky (2023)

03.05.2024 hejkal | #

Britský gitarista Robin Trower patrí k najúspešnejším nasledovateľom odkazu Jimiho Hendrixa. Už v Procol Harum exceloval, ale sólovo (odmyslime si 80. roky, kedy sa mu stalo to, čo väčšine rockerov) dokázal prakticky celý život ostať verný blues-hard rocku najvyššej akosti. Zatiaľ posledný jeho album sa volá Joyful Sky, vyšiel v októbri 2023 a dnes si o ňom čosi povieme.

Trower je v novom miléniu typický usadený rocker, ktorý nahráva zadumané, pomalé albumy. Neurazia, nenadchnú. Preč sú časy, keď mu spievali takí borci ako basgitaristi James Dewar alebo Jack Bruce. Za mikrofónom je už dlho on sám. Nie je ktovieaký spevák, ale aspoň je svojský. Na Joyful Sky však zveril mikrofón „novej“ hviezdičke bluesového neba, speváčke Sari Schorr. Tá nahrala svoj prvý album už v roku 1993 (Forever True), ale následne o nej nebolo dlho počuť a bluesrockovú kariéru odštartovala albumom A Force Of Nature v roku 2016. Zaujímavosťou je, že na ňom hral na gitare iný bluesrockový borec – Walter Trout. Nasledoval album Never Say Never (2018) a koncertný záznam Live In Europe (2020).

Robin Trower sa okrem gitary chopil aj basy, nuž mu na desiatich skladbách pomáhajú už len dvaja hudobníci – dlhoročný spolupracovník a bubeník Chris Taggart a mikroskopicky zahosťoval aj klávesák Adrian Gautrey. Výsledok je oproti predchádzajúcemu albumu No More Worlds To Conquer (2022) o niečo živší. Schorr dodala tradične usadenej muzike trocha šťavy. Má štipku zastretý, jemne joplinovský nádych, ale nie veľmi. Tempo ostáva komótne, prevládajú bluesové uspávanky (Burn) a temné naliehavé balady (Peace Of Mind). Tam, kde sa trocha dupne na plyn, ako napríklad pri hutnej I’ll Be Moving On alebo najlepšej skladbe na albume, temnej The Distance, som hneď v pozore. Trowerova gitara má stále svoj charakteristický zvuk, čo je pre mňa dôkazom toho, že sa dá prežiť umelecký život aj autenticky. Celkovo mám z albumu dobrý pocit, rád si ho občas pustím ako podmaz k práci.

Joyful Sky je solídny monolit, príjemná muzika, na štyri hviezdičky to však predsa len nie je.
reagovat

stargazer @ 05.05.2024 09:03:18
Ta zpěvačka se mi líbí /její hlas/, pasuje to k sobě - její podání a zbytek produkce. Ale po kytarové stránce mi to přišlo trochu vyšumělé a mdlé. Jelikož se ve Trowerově hudbě moc neorjentuji, dal jsem na Tvé doporučení /hodnocení hvězd  5z5ti/ a jako kontrast jsem si pustil jeho Victims of the Fury /1980/ a to byla jiná kávička. Ale mezi oběma alby je časový rozdíl víc jak 40 let, chápu, že se vše v hudbě vyvýjí a posouvá dál a dál a muzkanti zrovna tak.

hejkal @ 05.05.2024 09:12:22
Áno, sedí to k sebe. A súhlasím, že dedkovia už tú divokú iskru nemajú. Posledný, ktorý ju mal, bol Lemmi.

jiří schwarz @ 05.05.2024 23:34:49
Ahoj Hejkale, v čem je zrovna Trower tím následníkem odkazu Hendrixe?

hejkal @ 06.05.2024 09:13:06
 Hendrixových pokračovateľov bolo veľa, vyčnievajú takí ako Uli Roth, Frank Marino a práve Robin Trower. Jeho zvuk fendera stratocastera nadviazal na Hendrixov fuzz, spätnú väzbu a skreslenie a jeho charakteristickým výrazovym prostriedkom sa stal reverb. Rozvinul melodiku v ramci bluesrockovej hudby. Posúdiť to možno na albumoch Twice Removed From Yesterday, Bridge Of Sighs atď.

jiří schwarz @ 08.05.2024 00:02:25
Díky za odpověď, byl jsem trochu překvapenej z té Tvé formulace v recenzi, a jsem i teď, po Tvém vysvětlení. Mám pocit, že je vlastně dost těžké zrovna v muzice někoho pasovat za následníka číhosi odkazu / pokračovatele (možná snadnější to může být ve filosofii, v literatuře?). Třeba by bylo  přiléhavější zůstat u toho, že následníci byli kýmsi ovlivněni. Jak vysvětluješ, někteří kytaristé používali stejný nástroj či podobné fígle v tvorbě tónu, ale nikdo asi svým celkovým muzikálním projevem nemůže vyznít podobně, jako Hendrix, on byl prostě hodně osobitý. Pravda, z toho Tebou zmiňovaného tria znám jen Trowera z desek Procol Harum, sólovky ne. Procol H byli pro mě přecejen spíš o Brookerovi a jeho klávesách, dnes jsem si pustil po letech prvotiny PH a zaměřil se na kytaru, fakt dobrá, byť jde o muziku na hony vzdálenou Hendrixovi. A že Robin Trower rozvíjel melodičnost kytary v rámci bluesrockové hudby – rád si udělám názor a poslechnu, ale přecejen – Jimi zrovna velký melodik nebyl, nebo ano? Ani Škorpíky moc neznám, metal nebyl nikdy má parketa (nedávno jsi mě však velmi potěšil recenzí debutu, tam ale Uli Roth nehrál; na YouTubu jsem viděl, jak Uli na koncertě cituje cosi z Hendrixe), a Marina neznám vůbec. Mám holt hodně co poslouchat :-), i když jsem dost skeptický k tomu, že by se kdosi mohl vyrovnat Jimimu a nést jeho „odkaz“ aspoň přiměřeně srovnatelné velikosti. Hendrix a spol. z přelomu 60/70 to měli vlastně trochu jednodušší, protože patřili k té první, stylotvorné vlně. 

stargazer @ 08.05.2024 07:17:44
Štefek píše ve své knize o kytaristech mimo jiné, že Trower byl nesmyslně obvińován z plagiátorství Jimiho Hendrixe. Dále poukazuje na desky, které zmiňoval hejkal a tady píše, že na nich předvádí perfektně Hendrixovu školu feedbacku a wah-wah.

hejkal @ 08.05.2024 13:36:13
Ja vychádzam zo svojho poslucháčskeho pocitu.

Frank Marino s Mahogany Rush nahral dva albumy, ktoré keby niekto označil za nevydané nahrávky Jimiho Hendrixa a vložil ich do jeho posmrtnej diskografie, nikto by nedokázal odhaliť, že to tak nie je.
Ide o albumy Maxoom (1973) a Child Of The Novelty (1974).

jiří schwarz @ 09.05.2024 01:12:29
K desce a recenzi: Tak kdybych seděl v nějakém decentním klubu, na stole dobrý mok, asi bych měl s Trowerem a jeho zpěvačkou (pravda nie velmi ako Janis) hezkej večer. Souhlas s posouzením Hejkala.

hejkal @ 09.05.2024 06:47:14
Príjemný zážitok zo živej muziky považujem za podstatu existencie hudobného umenia ako zázraku schopného pôsobiť človekom na ľudí bez rečovej bariéry. :)

Antony @ 09.05.2024 16:13:12
hejkal:
Napsal bych to stejně, akorát vypustil slovo "živej". Pak to bude dokonalé..
Tohle album jsem si nepořídil, obě předchozí jsou ale skvělá.

hejkal @ 04.11.2024 17:29:53
Vychádzam z toho, že hudba hraná ľuďmi pre ľudí v bezprostrednom kontakte je základ. Iste, nejakých 130 rokov ju dokážeme zaznamenať, čo je fajn, ale popri jej kontaktnej forme je to len okamih, náhradná forma, nedokonalá sprostredkovať priamy kontakt. :)

Antony @ 09.05.2024 21:20:26
Je jistě pravda, že lidé dlouhá staletí chodili na živou hudbu, a že poslech hudby ze záznamu je moderní výdobytek.
Otázka však zní, jestli se tam chodili kvůli přímému kontaktu s muzikanty, nebo jen z nutnosti, protože nebyla jiná možnost jak si hudbu poslechnout. Jestli vynálezem hudebního záznamu neodpadlo ono nutné zlo, někam se muset za svojí oblíbenou muzikou honit. Mně tedy nepřítomnost interpreta při poslechu hudby velice vyhovuje. Tak jako při čtení knihy k plnému zážitku nevyžaduji, aby spisovatel seděl vedle mne v křesle. Ani při návštěvě galerie nepotřebuji přítomnost výtvarníka, abych se kochal jeho dílem..

hejkal @ 09.05.2024 22:03:04
Nepochybujem, že to mnohým vyhovuje. Tie prirovnania za mňa neobstoja, hudba je iná forma ľudskej činnosti, zvuk si nevyžaduje hmotný nosič. Ale rozumiem, že to tak nechceš vnímať. Každopádne je super, že ju vieme zaznamenať.

hejkal @ 04.11.2024 17:29:53
Ešte za seba dodám, ako to vnímam. (Takmer) každé umenie tvorí človek nástrojmi na nosič. Pero, papier - hmotný nosič je výsledok (kniha). Štetec, farby, nosič je plátno, výsledkom je hmota - obraz. Kamera, filmový pás, dielo je hmotné a ešte aj potrebuje ďalší prístroj na prehratie.

Hudba je výnimka. Éterická. Hudobný nástroj a bác, je tu. Nemá hmotnú podstatu, i keď ju vieme zaznamenať. Preto je najprirodzenejšia v momente, keď sa nástroj rozozvučí. To je jej najrýdzejšia podoba. Preto som rád pri tom.

Antony @ 09.05.2024 22:56:22
Pro vznik každého uměleckého díla je potřeba člověka. Některé formy umění jsou pak završeny vznikem díla (výtvarné), jiné jsou více o opakované interpretaci (hudba, divadlo). Jenže to jsou věci závislé na technologických možnostech, nikoli na výlučnosti. Například literatura. Od hudby se liší jedině tím, že způsob jak literární dílo zaznamenat na hmotný nosič byl vynalezen daleko dříve. Ale prapůvodní forma slovesných útvarů byla stejně jako u hudby ryze interpretační. Ani s vynálezem psané formy se to moc nezměnilo, protože číst a psát uměl jen zlomek obyvatelstva, naprostá většina byla šířena ústní formou. Slovo také nevyžaduje hmotný nosič. Takže kniha je něco jako gramofonová deska. A přesto nechodíme na autorské čtení, abychom měli kontakt s živým opravdovým slovesným uměním. Je to jen takové zpestření. Stejně tak vnímám koncert, jen jako zpestření, okrajovou věc. Podstata hudby je pro mne jinde.

hejkal @ 10.05.2024 04:48:39
Beriem na vedomie.