Satellite - A Street Between Sunset and Sunrise (2003)

Při pohledu na obaly a názvy čtyř alb, která vytvořili tito výteční polští neoprogeři (z valné většiny dříve a dnes už opět tvořící skupinu Collage), je zřejmé, že Satellite chovají ve zvláštní oblibě noc a soumrak. Zklamal by se ale, kdo by očekával, že jejich hudba bude temná či pochmurná. Má v sobě vždy lehkou melancholickou či nostalgickou pečeť, to jistě, pro vystižení jejího celkového rázu mě ovšem nenapadá lepší označení než perlivá.

Ponořit se do přítomného debutu je trochu jako dát si bublinkovou lázeň a k tomu ještě sklenku šampaňského. Nahrávce dominují bicí s klávesami a společně vytvářejí zážitek, který stejnou měrou osvěžuje jako uvolňuje. Zvláštní rozpoložení, do jakého se člověk dostane tak nejspíš navečer, je ostatně i tématem alba. Trochu přemítání o životě, trochu rozhovor sám se sebou, možná i balancování na nějaké hraně, pootevření dveří do jiného světa...

Deska se nese od začátku do konce ve středním tempu, a i když se při opakovaném poslechu vyloupne pár výraznějších pasáží, silných melodií, dramatických refrénů, působivost této hudby je kromě celkové nálady především ve způsobu, jakým se tu pracuje s drobnými ploškami. Můžete vzít libovolných pár vteřin a vždycky najdete něco zajímavého. Měňavá, jiskřivá a světélkující, hudba se do uší vemlouvá jakoby odevšad najednou a zároveň si nechává jistý odstup. Je v ní prostor, který láká k objevování.

Je to vlastně největší kompliment pro muzikanty, když se hudba vzpírá popisu a v její přítomnosti posluchači docházejí slova. Než jako recenzent selžu definitivně, jmenuju ještě aspoň pár oblíbených skladeb: zadumanou On The Run, energicky zaříkávající Now nebo procítěnou Fight. Pokud nejste šťastnými majiteli původního vydání CD, najdete album nejspíš tak na YouTube. Ke mně putovala diskografie teprve nedávno objeveného pokladu jménem Satellite díky Discogs z Litvy a investice ani v nejmenším nelituji.

Jarda P @ 19.08.2023 16:12:41
Satellite byli výjimeční, dnešní Collage pro mě jejich úrovně nedosahují. Za vrchol jejich tvorby považuji Evening Games, výborné je DVD Evening Dreams z té doby, na kterém hraje Amirian překvapivě na basu. Všechny jejich 4 CD řadím mezi to nejlepší v polském progrocku.

Judith @ 19.08.2023 17:17:04
Na Satellite jsi mě navedl ty... Mně se asi nejvíc líbí album Into The Night, poslední Nostalgia už mě naopak moc nechytla a celkově ji vidím o stupínek níž. Dnešní Collage jsou mnohem přímočařeji emotivní, hudba není tak košatá a proměnlivá. Možná to souvisí s tématem (na začátku Over And Out pípají nemocniční přístroje, které na konci pípat přestanou) a příští album třeba bude jiné, pravda ale je, že Roberta Amiriana se za mikrofonem rovnocenně nahradit nepodařilo.